Incident v Tonkinském zálivu byl falešným důvodem pro vstup USA do války ve Vietnamu
Deset let po katastrofální porážce francouzské armády v její bývalé asijské kolonii Indočíně rozdělený Vietnam opět upoutal pozornost světa. Zatímco USA otevřeně podporovaly jihovietnamskou vládu, Sever podporovaný Sovětským svazem a Čínou představoval otevřenou hrozbu pro americké zájmy. To, co začalo jako proxy válka mezi vojenskými velmocemi, se po incidentu v Tonkinském zálivu, k němuž došlo v srpnu 1964, změnilo v intervenci pod vedením USA.
Jen o rok dříve, v roce 1963, byl v Jižním Vietnamu s pomocí CIA zinscenován státní převrat, který vyústil v popravu prezidenta Vietnamské republiky (Jižní Vietnam). Prezident Ngô Đình Diệm byl zpočátku považován za důvěryhodného spojence Spojených států, později se však zapojil do boje o moc, který hrozil destabilizací postavení USA v jihovýchodní Asii.
Foto: Torpédoborec USS Maddox sehrál v incidentu svou roli | U.S. Navy / Public domain
Po převratu se země v podstatě ocitla bez hlavy a USA vystoupily do konfliktu. Vzniklo podezření, že CIA používala různé taktiky, aby vyprovokovala Severní Vietnam k přímému konfliktu. Mnozí historici se domnívají, že události, k nimž došlo 2. srpna a zejména 4. srpna 1964, byly částečně zinscenovány, aby se prosadila rezoluce z Tonkinského zálivu, dokument, který ospravedlňuje vojenské akce USA ve Vietnamu, aniž by byla severovietnamské vládě oficiálně vyhlášena válka.
Konkrétně rezoluce zmocňovala prezidenta učinit vše, co je nezbytné, aby pomohl "kterémukoli členskému nebo protokolárnímu státu Smlouvy o kolektivní obraně v jihovýchodní Asii". To zahrnovalo zapojení ozbrojených sil. V červenci 1964 byly Jižní a Severní Vietnam prakticky ve válečném stavu kvůli útokům jihovietnamských komand a leteckým operacím, při nichž byly do Severního Vietnamu vysazeny zpravodajské týmy, a recipročně kvůli vojenským akcím či reakcím Severního Vietnamu na tyto operace. USA byly stále ve fázi shromažďování a vyhodnocování zpravodajských informací.
1. srpna byl torpédoborec USS Maddox na tajné misi na podporu elektronického boje v rámci širší operace nazvané DESOTO, která měla shromažďovat zpravodajské informace týkající se Severního Vietnamu. Loď dostala rozkaz udržovat bezpečnou vzdálenost osmi mil od severovietnamského pobřeží. Severovietnamci, kteří si byli vědomi její přítomnosti ve svých teritoriálních vodách, vyslali pátrací skupinu tří torpédových člunů. Zachycená komunikace naznačovala, že plavidla mají v úmyslu na Maddox zaútočit, a tak americká loď začala ustupovat. Druhého dne hlídkové čluny USS Maddox dostihly. Američané vypálili tři varovné výstřely. Vietnamci odpověděli útokem v plném rozsahu. K útoku došlo ve vodách, které si nárokoval Severní Vietnam, ale USA to neuznaly a incident vnímaly v kontextu mezinárodních vod.
Americká letadlová loď USS Ticonderoga, která byla umístěna poblíž, po útoku vyslala na pomoc Maddoxu letouny. Torpédoborec utrpěl jen malé poškození jedinou 14,5mm střelou z těžkého kulometu do nástavby, přestože byla vypálena dvě torpéda. Po opětování palby ze 127mm děl se severovietnamské čluny začaly stahovat. Letouny z Ticonderogy dorazily 15 minut po vypálení varovných výstřelů a pronásledovaly čluny s tvrzením, že jeden potopily a druhý těžce poškodily. Třetí byl údajně nepoškozený. Po incidentu Severovietnamci tvrdili něco jiného – jedno torpédo údajně zasáhlo loď a jedna stíhačka byla sestřelena. Americké ministerstvo zahraničí tato tvrzení popřelo.
Prezident Johnson trval na tom, že Severovietnamci stříleli jako první, přestože byly podány zprávy, v nichž se jasně uvádělo, že Maddox vypálil jako první varovné výstřely, které mohly být Vietnamci interpretovány jako útok. Je zde také otázka teritoriálních vod. Maddox se v době konfrontace blížil k ostrovu Hòn Mê, tři až čtyři námořní míle (6-7 km) uvnitř hranice 12 námořních mil (22 km), kterou si nárokoval Severní Vietnam.
Tato teritoriální hranice nebyla Spojenými státy ani mezinárodně uznána. Po střetu prezident Johnson nařídil Maddoxu, aby společně s USS Turner Joy uskutečnil denní výpady do severovietnamských vod a otestoval tak hranici 12 námořních mil a severovietnamské odhodlání. Tyto vjezdy do severovietnamských teritoriálních vod se shodovaly s jihovietnamskými pobřežními nájezdy a byly interpretovány na Severu jako koordinované operace.
Dne 4. srpna dostal USS Maddox spolu s USS Turner Joy pokyn pokračovat ve zpravodajské operaci, tentokrát s respektováním severovietnamské námořní hranice. Během večera a časného rána za bouřlivého počasí a neklidného moře torpédoborce zachytily radarové, sonarové a rádiové signály, které podle nich předznamenávaly další útok severovietnamského námořnictva. Zhruba čtyři hodiny lodě střílely na radarové cíle a energicky manévrovaly uprostřed elektronických a vizuálních hlášení o nepřátelích. Navzdory tvrzení námořnictva, že dva útočící torpédové čluny byly potopeny, nebyly na místě údajného střetu přítomny žádné trosky, těla mrtvých severovietnamských námořníků ani jiné fyzické důkazy.
Prezident Johnson obdržel řadu telegramů, které sice přesně nepotvrzovaly, že k potyčce skutečně došlo, ale ani ji nepopíraly. Téhož dne Johnson využil "horkou linku" do Moskvy a ujistil Sověty, že nemá v úmyslu zahájit širší konflikt ve Vietnamu, ale spíše zahájit odvetné útoky v reakcí na poslední události. Později bylo potvrzeno, že druhý incident byl způsoben chybou radaru a že v době incidentu nebyly přítomny žádné severovietnamské lodě. Přesto prezident Johnson uspořádal projev, v němž se událostí přímo zabýval a v němž zdůraznil, že k bitvě došlo v mezinárodních vodách, že se jednalo o akt agrese a že vláda USA je povinna pomoci Jižnímu Vietnamu v jeho válce proti komunistickým sousedům.
Získal si tím podporu veřejnosti a tisk incident ze 4. srpna přifukoval, nadsazoval velikost severovietnamské přízračné flotily, a válka byla na spadnutí. Tento druhý "útok" vedl k odvetným leteckým úderům a přiměl Kongres ke schválení rezoluce o Tonkinském zálivu 7. srpna 1964. Rezoluce udělovala prezidentovi pravomoc "přijmout veškerá nezbytná opatření k odražení jakéhokoli ozbrojeného útoku proti silám Spojených států a k zabránění další agrese" a Johnson se na ni spoléhal jako na oprávnění zahájit válku. Severovietnamský vojenský velitel Võ Nguyên Giáp v roce 1995 přiznal útok z 2. srpna, ale tvrdil, že k útoku ze 4. srpna nikdy nedošlo.
Zdroj: warhistoryonline.com