Nenápadný transfer vyřazené italské letadlové lodě Giuseppe Garibaldi do Indonésie skrývá víc než jen přesun techniky. Ve hře jsou desítky milionů eur, zásadní technologická transformace i nový impuls pro mocenskou rovnováhu v indo-pacifickém prostoru.

Foto: Italská letadlová loď Giuseppe Garibaldi | U.S. Navy

Italská vláda v prvním čtvrtletí roku 2026 formálně zahájila proces, který má potenciál stát se jedním z nejzajímavějších případů sekundárního transferu velké námořní platformy v současném bezpečnostním prostředí. Rozhodnutí převést vyřazenou letadlovou loď Giuseppe Garibaldi Indonésii, potvrzené dne 24. března 2026 horní komorou italského parlamentu, představuje kombinaci ekonomicky motivovaného kroku, průmyslové příležitosti a geopolitického signálu směrem do indo-pacifického regionu. Operace, realizovaná na základě ministerského dekretu iniciovaného 19. února 2026, má být dokončena ještě letos, přičemž cílový termín dodání se orientačně váže k datu 5. října 2026, tedy k 81. výročí založení indonéských ozbrojených sil.

Psali jsme:Raketoví inženýři stojící za hypersonickou střelou Kinžal byli v Rusku zatčeni za velezradu

Z technicko-taktického hlediska je klíčovým prvkem celé operace samotná platforma. Giuseppe Garibaldi, zařazená do služby 30. září 1985, představovala ve své době zásadní milník italského námořnictva, jako první jednotka schopná provozu letounů s pevným křídlem. Konstrukčně se jednalo o lehkou letadlovou loď, respektive letadlový křižník, se standardním výtlakem 10 100 tun a maximálním výtlakem až 14 150 tun po modernizačních zásazích. Délka 180,2 metru, šířka 33,4 metru a ponor přesahující 8 metrů řadí plavidlo do kategorie kompaktních nosičů letecké síly, optimalizovaných pro operace v omezených geografických podmínkách, typicky ve Středomoří.

Pohon zajišťovala čtveřice plynových turbín General Electric/Avio LM2500 o celkovém výkonu 60 400 kW, což umožňovalo dosažení maximální rychlosti přes 30 uzlů. Operační dosah 7 000 námořních mil při ekonomické rychlosti 20 uzlů, poskytoval dostatečnou autonomii pro nasazení v rámci aliančních operací i mimo bezprostřední oblast odpovědnosti Itálie. Posádku tvořilo přibližně 550 námořníků s možností navýšení až na 830 osob, včetně leteckého personálu a štábních struktur, což reflektovalo roli plavidla jako velitelského a koordinačního uzlu.

Významným aspektem je původní bojová konfigurace lodi, která kombinovala schopnosti projekce vzdušné síly s prvky vlastní obrany. Výzbroj zahrnovala dvě osminásobná odpalovací zařízení pro střely Sea Sparrow/Aspide, tři systémy blízké obrany Oto Melara 40L70 DARDO a torpédomety ráže 324 mm. Protilodní střely Otomat Mk 2 byly z platformy odstraněny v roce 2003, ve prospěch rozšíření letové paluby a komunikačních kapacit. Senzorová výbava zahrnovala kombinaci radiolokačních systémů dlouhého dosahu, přehledových radarů a sonarových prostředků, které umožňovaly vedení protiponorkových i víceúčelových operací.

Letecká komponenta představovala hlavní operační nástroj. Kapacita až 18 letounů, typicky ve složení 8 až 16 strojů AV-8B Harrier II, doplněných o vrtulníky SH-3D nebo AW101, poskytovala flexibilitu v rámci úderných, průzkumných i podpůrných misí. Letová paluba o délce 174 metrů byla vybavena skokanským můstkem se sklonem 6,5 stupně, optimalizovaným pro STOVL operace. V průběhu služby loď participovala na operacích v Somálsku, během konfliktu v Kosovu, v Afghánistánu i při intervenci v Libyi, kde například během roku 2011 realizovala letecká skupina přes 1 200 letových hodin, a shodila 160 přesně naváděných pum.

Psali jsme:Český obranný průmysl jako lídr evropské obrany

Psali jsme:Pplk. Peterek a pplk. Knapek: Klíčem k udržení tempa je modularita, otevřenost a rychlé testování technologií

Psali jsme:Generál Miroslav Hofírek: Připravenost stojí na lidech, výcviku a schopnosti měnit se

Navzdory těmto schopnostem vedla kombinace technologické zastaralosti a rostoucích provozních nákladů k rozhodnutí o jejím vyřazení k 1. říjnu 2024. Klíčovými faktory byly zejména limity systémů velení a řízení, nekompatibilita s moderními síťově propojenými operačními koncepty, a nemožnost efektivní integrace letounů páté generace. Dalším faktorem byla strukturální únava materiálu a zvyšující se náklady na údržbu, které byly odhadovány přibližně na 5 milionů eur ročně při udržování lodi v rezervním stavu.

Ekonomická dimenze transferu tvoří jeden z hlavních argumentů italské strany. Přestože je samotné předání deklarováno jako bezplatné, náklady na přípravu plavidla k transferu dosahují přibližně 54,02 milionu eur. Alternativní scénář, tedy likvidace jednotky, by znamenal časový horizont minimálně 24 měsíců a finanční zatížení ve výši přibližně 18,7 milionu eur, bez záruky návratnosti prostředků ze šrotace. V tomto kontextu představuje převod do Indonésie racionální řešení, minimalizující dlouhodobé rozpočtové zatížení.

Právní rámec operace je definován článkem 311 italského vojenského kodexu, který umožňuje bezplatný převod vyřazené vojenské techniky, za předpokladu parlamentního schválení a splnění kritérií příjemce. Indonésie jako rozvojová země a současně strategický partner tyto podmínky splňuje. Zásadní podmínkou transferu je však odstranění nebo deaktivace všech funkčních ofenzivních systémů, což znamená, že plavidlo bude předáno v konfiguraci omezené na navigační, bezpečnostní a základní provozní funkce.

Časová osa projektu ukazuje postupnou eskalaci zájmu indonéské strany. První indikace sahají do roku 2021, přičemž klíčový posun nastal v roce 2025, kdy Indonésie schválila finanční rámec zahrnující až 450 milionů USD na související akvizice. Dalších 250 milionů USD bylo určeno na transportní vrtulníky a 300 milionů USD na víceúčelové vrtulníky, které mají tvořit budoucí leteckou komponentu plavidla. Dne 1. října 2025 byla podepsána dohoda o záměru mezi oběma ministerstvy obrany, a následně byl vytvořen společný koordinační mechanismus pro řízení transferu.

Z operačního hlediska bude nejzásadnější transformace role plavidla po jeho převzetí Indonésií. Původní koncept lehké letadlové lodě bude nahrazen funkcí víceúčelové platformy pro vrtulníky a bezpilotní prostředky. Indonésie již paralelně rozvíjí program námořních UAV, včetně plánované integrace systémů TB3 a Akinci, což naznačuje posun směrem k hybridnímu modelu projekce síly, kombinujícímu pilotované a bezpilotní prostředky. Plavidlo má zároveň plnit roli velitelského stanoviště pro námořní operace a platformy pro humanitární a záchranné mise.

Modernizace bude probíhat ve dvou rovinách. Na jedné straně se očekává zapojení italských společností, zejména v oblasti modernizace bojového systému a integrace nových technologických prvků. Na straně druhé bude fyzická přestavba platformy pravděpodobně realizována indonéským lodním průmyslem, což umožní transfer know-how a posílení domácí průmyslové základny. Tento model odpovídá širšímu trendu, kdy příjemci vojenské techniky usilují o maximální zapojení vlastních kapacit.

Strategický význam akvizice pro Indonésii je zásadní. Země, disponující více než 17 000 ostrovy a námořnictvem o síle přibližně 65 000 osob, dlouhodobě čelí omezením v oblasti projekce síly a koordinace operací na velkých vzdálenostech. Získání platformy typu letadlové lodě, byť v omezené konfiguraci, představuje kvalitativní posun v oblasti velení, řízení a letecké podpory. Současně však zůstává otázkou rozsah reálných bojových schopností po dokončení modernizace, zejména s ohledem na absenci původních zbraňových systémů.

Z pohledu Itálie jde o krok, který kombinuje ekonomickou racionalitu s geopolitickou ambicí. Transfer eliminuje náklady spojené s vyřazením plavidla, současně otevírá prostor pro další kontrakty v oblasti modernizace a podpůrných systémů, a posiluje přítomnost italského obranného průmyslu v indo-pacifickém regionu. Operace tak zapadá do širšího rámce snahy evropských států diverzifikovat své bezpečnostní a ekonomické vazby mimo tradiční euroatlantický prostor.

Celkově lze převod Giuseppe Garibaldi interpretovat jako komplexní operaci na pomezí vojenské logistiky, obranné ekonomiky a strategické diplomacie. Hodnota plavidla již nespočívá primárně v jeho původní bojové síle, ale v jeho schopnosti sloužit jako platforma pro technologickou transformaci, průmyslovou spolupráci a symbolický nástroj projekce moci v jednom z nejdynamičtějších regionů současného světa.

Zdroj: navalnews.com, armyrecognition.com, defence24.pl