Nedávno jsem navštívil nový barbershop svého „stájového holiče“ a jak už to tak bývá, zakecali jsme se. Po chvíli se naše diskuse stočila k historii holení, což bylo velmi zajímavé, a tak jsme se shodli, že pro vás napíšeme o historii holení v zákopech obou světových válek následující článek. 

První světová válka znamenala malou revoluci v holení vojáků. Jen pár desítek let před začátkem konfliktu totiž mohli mít vojáci i bujné plnovousy. Každodenní holení během první světové války mělo tři hlavní důvody. Prvním bylo masivní nasazení dělostřelectva a tím i velké množství střepin, které zasahovaly vojáky samozřejmě i do obličeje a hledat úlomky granátu v plnovousu je zdlouhavé.

Druhým důvodem byla hygiena, která v zákopech byla složitě praktikovaná a vousy, stejně jako delší vlasy znamenaly domov pro různé breberky a špinavé vlasy a vousy zvyšovaly riziko infekcí.

Psali jsme:Jekatěrina Michajlovna Demina: Hrdinka SSSR a jediná žena, která sloužila u sovětských mariňáků

Foto: Britští vojáci během Krymské války v roce 1856. Takovéhle plnovousy by během první světové války neprošly. | Wikimedia Commons / Public domain

Tím třetím a nejdůležitějším je ovšem použití bojových plynů a vznik plynových masek. Pro správné fungování plynové masky je potřeba, aby těsně přiléhala k obličeji a vousy se staly překážkou. Plnovousy na počátku 20. století v módě sice již nebyly, vojáci si ale byli nuceni oholit i své oblíbené kníry. Britská armáda měla například do roku 1916 pravidlo, že všichni její vojáci musí nosit upravený knír. Jednotný předpisový příkaz číslo 1695 ohledně uniformované upravenosti to přesně specifikoval: „Vlasy na hlavě budou krátkého střihu. Brada a spodní ret hladce oholeny, horní ret však nikoliv.“ Není jasné, jak dalece byl tento rozkaz přísně vynucován, ale dokud generál Sir Nevill Macready, který zjevně nenáviděl kníry, v říjnu 1916 rozkaz zrušil, byli britští vojáci nuceni nosit kníry. 

Stále oblíbeným prostředkem k holení vousů byly klasické břitvy, které si z velké většiny do boje brali vlastní. Vojáci využívali holení vousů i k relaxaci a spojovali si ho s mála volnými okamžiky mezi boji. Každá armáda měla své vlastní předpisy ohledně hygieny a standardním vybavením vojáků se staly i fasované holící balíčky. Ty ovšem místo břitvy obsahovaly bezpečnostní holící strojky. Výroba břitev byla totiž oproti bezpečnostnímu holícímu strojku výrazně dražší a zdlouhavější. Ve vlhkém a blátivém prostředí zákopů navíc ocelové nástroje podléhaly korozi, což mohlo při holení zanést do tváře infekci. Břitvy se časem také používáním otupily a jejich broušení v zákopech se stalo obtížnější a vojáci mohli k broušení často využívat jen brusné kameny, častěji ovšem jen kožený opasek. 

Foto: Německá břitva Solingen s bakelitovou rukojetí. Německé břitvy byly celkově horší kvality, než britské břitvy, například od společnosti Oxford Razor. | Jan Hrabě - Earls Barber Shop

Psali jsme:PBR: mohutně vyzbrojené říční hlídkové čluny pro operace ve Vietnamu byly postrachem Vietkongu

Holení břitvou je také velice nebezpečné. Ostří břitvy je velice ostré a holení s ní vyžaduje klidnou ruku a stabilní prostředí, každý špatný pohyb totiž může znamenat smrtelnou nehodu. Díky fenoménu Shell-shock se velkému množství vojáků ze stresu začaly klepat ruce, což holení břitvou znesnadňovalo a často končilo říznutím a všem je jasné, že i malé říznutí v tak nehygienickém prostředí, jako jsou zákopy, může způsobit bolestivou infekci. 

Stále častěji se tedy začaly objevovat bezpečnostní holící strojky, které byly vyráběny z nerezových kovů, jako například mosaz, hliník či jiné slitiny, ale i kombinace materiálu, kdy například rukojeť byla z oceli a hlava z mosazi. Výhodou byly i vyměnitelné čepele v podobě žiletek, díky tomu se zabránilo korozi čepelí a tím i snížení rizika infekce. Problémem při holení se stala i přítomnost čisté vody. Vojáci tam byli nuceni využívat pitnou vodu ze svých čutor, nebo improvizovat. Například britský vojín Thomas Mcindoe ze stavu 12th battalion Middlesex ve svých pamětech z roku 1975 vzpomíná, že vojáci k holení místo pitné vody využívali studený čaj.

Foto: Osobní hygiena byla velice důležitá. Kvůli třesu rukou, kterým vojáci během první světové války trpěli se však často nedokázali sami oholit, a tak je museli holit jejich kamarádi, kterým se netřásly ruce, nebo museli využít služeb plukovního holiče. Na fotografii němečtí vojáci v zákopu v roce 1915. | Wikimedia Commons / Public domain

Zajímavou kapitolou je i otrávení antraxem amerických a britských vojáků v roce 1915. A mohou za to paradoxně štětky na holení. Před válkou se totiž britské holící štětky vyráběly z drtivé většiny z velmi kvalitních jezevčích štětin, které se importovaly z Ruska. První světová válka ovšem  zkomplikovala dodavatelské řetězce a muselo se šetřit. Místo drahých jezevčích štětin se začaly používat koňské žíně, které se importovaly nejen z Ruska, ale nově i z Japonska a Číny. Aby se ještě více ušetřilo, upustilo se od dezinfekce štětin, která se prováděla před válkou v Německu a ve Francii a místo toho se posílaly přímo do Spojených států, kde se žíně zpracovaly na štětky. Antrax se totiž běžně nachází v půdě a zemědělská zvířata, jako koně, ho mohou mít i v žíních a je možné nákazu přenést i na lidi. V roce 1915 se tak na tvářích 149 amerických vojáků, 28 britských vojáků a 67 civilistů v obou zemích objevily puchýře a zčernalé vředy – typické příznaky nákazy antraxem. Brzy se ale přišlo na příčinu a výrobce v New Yorku byl donucen koňské žíně dezinfikovat.

Foto: Holení využívali vojáci i k relaxaci. Na fotografii si Lance Corporal L. J. Harris ze stavu 'D' Company, 2nd Sherwood Foresters, 1st Division holí tvář, zatímco dva vojáci s 2 palcovým minometem hlídají okolí (předsunutý zákop nedaleko francouzského města Roches, 1. srpna 1940). | Wikimedia Commons / Public domain

Spojené státy se vstupem do první světové války nařídily svým vojákům povinné každodenní holení, vůbec poprvé ve své historii. Do té doby nebylo holení vojáků nijak vyžadováno. Američané také svým vojákům poskytovali holící balíčky obsahující holící strojek, mýdlo a balíček žiletek. Tendr pro americkou armádu vyhrála společnost Gillette, která americké armádě dodala během první světové války více než 3.5 milionu holících strojků a přes 32 milionů žiletek k nim. Američtí vojáci si po návratu z války mohli holící sadu ponechat a ve spojených státech se po roce 1918 velice rozšířilo každodenní holení, jelikož si vojáci na tuto každodenní ranní rutinu zvykli. 

Holení ve druhé světové válce se provádělo z drtivé většiny již bezpečnostními holícími strojky. Jejich výroba byla jednodušší a jednorázové žiletky výrazně snižovaly riziko infekce. Kde se holení břitvou během druhé světové války udržovalo, bylo militaristické Japonsko. V Japonsku má holení silnou tradici a tu udržovala i armáda. Japonští vojáci ovšem nepoužívaly břitvy, které známe my, ale tzv. Kamisori.

Kamisori je pevná japonská břitva, která má svá specifika. Má například jen jednostranné ostří, což vyžaduje specifickou techniku holení. S „naší“ břitvou můžete holit jak odshora dolu, tak i zespoda nahoru, to ovšem s japonskou Kamisori není možné. Kamisori má také pevnou konstrukci, není tedy zalamovací, kdy se ostří schová do rukojeti. Samotná břitva se také vyráběla z vysoce kvalitní uhlíkové oceli a vyráběli ji tradičně mistři kováři, kteří vyráběli také samurajské meče.

Foto: Během druhé světové války se vojáci holili většinou již polními holícími strojky, jako např. tento britský voják na své pozici během bojů v Barmě (12. dubna 1945). | Wikimedia Commons / Public domain

Japonská císařská armáda tak je pravděpodobně jedinou armádou, kde se vojáci holili spíše břitvami, než holícími strojky. Ale i do japonské armády postupem času pronikly holící strojky, které armáda distribuovala svým vojákům, tyto holící strojky byly kvůli nedostatku kovů v Japonsku vyráběny z bakelitu. Navzdory tomu ovšem vojáci stále více využívali své Kamisori. 

Ostatní armády vsadily na holící strojky a armády je svým vojákům zajišťovaly. Změnilo se i balení, zatímco během první světové války byly toaletní potřeby dodávány spíše v plechových krabičkách, během druhé světové války se holící potřeby dodávaly s látkových pouzdrech, které byly lehčí, ale hlavně skladnější. Lišily se ale i velikostí, například americký set se skládal pouze z holícího strojku a balíčku žiletek, tak například Australané byli ke svým vojákům mnohem štědřejší. V australském kitu tak kromě holícího strojku a žiletek najdeme i holící štětku, hřeben, mýdlo a malé zrcátko. Začaly se i kvůli nedostatku materiálů objevovat nekovové holící strojky, nejčastěji z bakelitu.

Foto: Dnes mají vojáci k holení mnohem více možností, výjimkou nejsou elektrické či bateriové holící strojky, jednorázová holítka či holící strojky s výměnnou hlavou. | U.S. Army

Zdroj: Jan Hrabě - Earls Barber Shop / Tomáš Svoboda