Hrdinové z Černobylu: Hasiči, kteří zcela nechráněni zasahovali v zamořené oblasti
Doktor Uskov u svých ozářených pacientů poprvé zaznamenal změnu 6. května, kdy jak smutně konstatoval, neviditelné období nemoci z ozáření skončilo. Už mělo být jen hůř. Ďatlovovi a vlastně většině nemocným se na obličejích a nohách objevily ošklivé popáleniny a lidé začali pomalu umírat.
Foto: Odnášení radioaktivního grafitu ze střechy reaktoru. Hasiči mohli být vystaveni záření jen několik desítek vteřin a následně byli ze střechy odvolání další skupinou. Většina však stejně zemřela na nemoci z ozáření | neznámý autor / Wikimedia Commons / Public domain
9. května dal Vasyl Ihnatěnko naposledy své ženě Ljudmile květiny. Byl svátek osvobození od nacismu a ten den Vasyl vždycky své ženě věnoval květy. Ten den to byly tři karafiáty, které mu koupily sestřičky. Vasyl už na tom byl velmi špatně a prakticky nerozeznával, jestli je noc či den. Požádal Ljudmilu, aby otevřela okna, aby aspoň mohl poslouchat vítězný ohňostroj. I když bylo jeho tělo zdrojem vysoké radioaktivity, zůstala Ljudmila celou noc sním, asi věděla, že je to naposledy.
V dalších dnech měl být Vasyl operován, měl podstoupit transplantaci kostní dřeně, byla to jeho jediná naděje. Jeho kostní dřeň byla zničena zářením a nevyráběla bílé krvinky, které byly nezbytné k jeho přežití. Jeho dvacetiletá sestra mu darovala svojí kostní dřeň, aby mu dala naději. Ale zázrak se bohužel nekonal. Vasyl měl tělo pokryté malými rankami, které se rychle rozrůstaly. Nakonec se mu začala z těla odlupovat sliznice v celých pruzích, a protože mu už neměli kam píchat morfium, smrt pro něj byla jediným vysvobozením.
Vasyl Ihnatěnko zemřel 13. května, v den, kdy už jiní hasiči Pravyk a Kibenok byli pohřbeni v utěsněných kovových rakvích na hřbitově Mitino v Moskvě. Jejich těla byla dána do igelitových pytlů a byla vložena do rakve. Tyto rakve byly zabaleny do plastové fólie a vloženy do ještě větších zinkových rakví. Teprve poté byly dvojité rakve spuštěny do hrobů, které byly posléze zakryty betonovými deskami. Rodiny byly informovány, že jsou těla příliš radioaktivní, takže nemůžou být pohřbena jiným způsobem.
Pohřeb Vasyla Ihnatěnka proběhl v naprostém utajení. Úřady neměly strach z toho, že těla mrtvých hasičů šířila radiaci, bály se spíše šíření zpráv o hrůzách, které museli umírající na nemoc z ozáření prožít. Plukovník, který měl pohřeb na starosti, jezdil autobusem s Ihnatěnkovou rakví a jeho rodinou několik hodin po Moskvě, aby nikdo netušil, kde bude hasič pohřben, než konečně zajel na cílový hřbitov. Hřbitov byl obklopený vojáky, kteří měli hlídat, aby se tam nedostal nikdo z novinářů. Plukovník chtěl mít jistotu, a tak ještě nařídil s obřadem počkat. To už přestala Ljudmila ovládat emoce a začala na plukovníka křičet, že její manžel byl hrdina a oni s ním jednají jako s vrahem. Plukovník to vzdal a nařídil, ať rakev pohřbí.
Ljudmila mohla celému pohřbu jen přihlížet, kvůli nebezpečí radiace jí nedovolili rakev ani obejmout. Mrtvého hasiče před pohřbem oblékli vojáci do slavnostní uniformy, ale protože měl strašlivě oteklé nohy, musela mrtvola zůstat bez bot. Ty pak měla celou dobu pohřbu Ljudmila u sebe. Vasyl Ihnatěnko byl posmrtně vyznamenám dvěma vysokými vyznamenáními, Řádem svobody a Řádem rudého praporu.
Všichni první ozáření muži z Černobylu, hasiči a operátoři elektrárny, leželi nejdříve v místní nemocnici, kde si s nimi nevěděli rady. Někdo z tamních lékařů přišel s nápadem, že by měli pít mléko. A protože mléko nebylo nikde k sehnání, vypravila se manželka jednoho z hasičů, Vasyla Ihnatěnka Ljudmila, na venkov, kde mléko pro hasiče sehnala. Všichni si mysleli, že mléko zasaženým mužům pomůže, ale hasiči začali mléko po několika doušcích zvracet. Následovaly intravenózní injekce, které konečně zabrali a ozářeným mužům se udělalo lépe. Někteří muži kouřili a bavili se o tom, proč reaktor explodoval a zdálo se, že jsou z nejhoršího venku. Jen Leonid Toptunov, to byl ten, který s Akimovem otevřel ty ventily s vodou, měl hnědou kůži, opuchlé rty a mluvil s obtížemi. Odpoledne přiletěla do Pripjati skupina lékařů, kteří rozhodli hasiče a operátory odvézt do Moskvy. K převozu došlo ještě ten den, narychlo a nikdo z nich se nestihl rozloučit se svojí rodinou.
Ozáření muži byli dopraveni do nemocnice č. 6, která se specializovala na léčbu z ozáření a jako jediná měla na léčbu vybavení a odborníky. Primářka oddělení nemocí z ozáření byla dr. Angelina Gusková, která podobné pacienty léčila od roku 1949, kdy působila jako mladá lékařka v Čeljabinsku, kde bylo první sovětské plutoniové zařízení. Lékařka tam léčila vězně gulagu, kteří komunistům sloužili jako pokusní králíci.
Hasiči a operátoři z Černobylu, celkem 134 mužů, kterým byla akutní nemoc z ozáření diagnostikována, byli později rozděleni do čtyř skupin. V první, která zahrnovala 20 lidí s mírou absorpce mezi 6,5 a 16 grayi, zemřeli všichni. V této skupině byl také díky seriálu HBO známý Vasyl Ihnatěnko, který dostal dávku 1600 rentgenů. Ve druhé skupině, jenž zahrnovala téměř stejný počet osob, které absorbovali mezi 4,2 a 6,4 graye, zemřela jedna třetina pacientů. Ve třetí skupině pacientů, kteří dostali mezi 2,2 a 4,1 graye, zemřela jen jedna osoba. V poslední skupině, mezi 0,8 a 2,1 graye, nezemřel nikdo. Celkově zemřelo v prvních čtyřech měsících na akutní nemoc z ozáření 28 černobylských hasičů a operátorů. Dalších 20 pacientů zemřelo později, ale lékaři nepřipisovali jejich smrt nemoci z ozáření.