Nedávný vojenský zásah USA proti Venezuele, při němž byl unesen venezuelský prezident Maduro kvůli podezření z pašování drog, vyvolal celou řadu otázek. Největší ohlas má samozřejmě tato akce v samotném regionu Střední a Jižní Ameriky. Čím dál častěji se tak objevuje otázka, jestli k podobnému vojenskému zákroku USA nepřikročí i jinde. USA totiž mají v tomto regionu i další významné ideologické protivníky – komunistickou Kubu a Nikaraguu.

Foto: Kdo je po Venezuele další na řadě – Kuba? | ChatGPT 5.2

Z úst amerického prezidenta jsme se dočkali tvrzení, že něco takového ani není třeba, že bez venezuelské pomoci se komunistická Kuba ekonomicky zcela zhroutí. Je ale otázkou, zda je to tak snadné, a zda skutečně může k takovému samovolnému pádu režimu na Kubě dojít.

Psali jsme:Aktuální nelehká situace v Sýrii

Kuba – komunistický veterán

Kuba přitom před několika dny oslavila významné výročí. Je to totiž už 68 let od pádu diktátora F. Batisty, po kterém se moci ujali vzbouřenci v čele s Fidelem Castrem, kteří postupně přetvořili Kubu v komunistický stát. Již sama tato úctyhodná délka trvání komunistického režimu na Kubě – de facto celý jeden lidský život – nám napovídá, že kubánský režim je životnější, než se může zdát, a že k nějakému pádu režimu i přes všechny jeho ekonomické problémy nemusí dojít.

Kuba a její režim si přitom během svého dlouhého trvání prošla celou řadou turbulencí. Lze připomenout, že kubánská revoluce nebyla původně komunistická. Jejím cílem bylo právě jen svržení nepopulárního a silně proamerického režimu F. Batisty. Až později se F. Castro přiklonil ke komunismu, což ale bylo dáno i tehdejší atmosférou studené války a rozdělením světa na dva mocenské bloky.

Kuba se tak pustila do budování komunistického režimu – a to jak po stránce ekonomické (znárodnění klíčových podniků v zemi, včetně firem v zahraničním držení), tak i po stránce ryze politické, kdy byla vybudována klasická totalitní státní mašinérie, typická pro komunistické země. A nutno objektivně uznat, že zpočátku se komunistickému režimu podařilo vyvolat nemalou dávku entuziasmu.

V tomto období vzrostl mezinárodní význam Kuby. Malá Kuba začala hrát úlohu takřka světové mocnosti. Kuba se stala jedním z hlavních představitelů Hnutí nezúčastněných zemí – to nám ukazuje, že její pozice nebyla zcela prosovětská, a že si Kuba dokázala zachovat určitý odstup. Kuba si tak vytvořila celou síť spřátelených států – kromě Sovětského svazu a tehdejších zemí RVHP (včetně komunistického Československa) to byla i řada zemí v rozvojovém světě. A to nejen v regionu Latinské Ameriky (především Nikaragua), ale také mezi ideově spřízněnými asijskými zeměmi (Vietnam, Laos), arabskými (Jižní Jemen) a především africkými zeměmi. V Africe dokonce Kuba opakovaně vojensky zasahovala (Angola, Etiopie).

Psali jsme:Bahna 2026: Den pozemního vojska AČR míří k větší dominanci i prestiži

Psali jsme:Armáda ČR dokončuje unikátní testovací polygon pro bezosádková pozemní vozidla

Psali jsme:Připravuje se zásadní ofenzíva ruské armády?

Je ale třeba vidět, že tato mocenská politika byla spíš na úkor běžných obyvatel Kuby. Ani po dlouhých letech se komunistickému režimu nepodařilo zvýšit životní úroveň běžných Kubánců, spíš naopak. Stejně tak je důležité i to, že tato politika byla možná jen díky masivní pomoci ze strany Sovětského svazu, který chřadnoucí kubánskou ekonomiku rozsáhle dotoval. A to jak přímými finančními injekcemi, tak i zvýhodněnými dodávkami ropy, kterou následně Kuba přeprodávala na světových trzích.

Postsovětská Kuba

Pád Sovětského svazu a celého prosovětského bloku tuto situaci ovšem zcela změnil. Kuba přišla o své hospodářské partnery, kteří odebírali kubánské zboží (především zemědělské produkty), a kteří pomáhali při budování ekonomické infrastruktury. Ovšem tou nejzásadnější ranou bylo ukončení sovětské ekonomické pomoci, která dosahovala miliard dolarů ročně. Bez této pomoci se kubánská ekonomika zhroutila.

A přesto dokázal kubánský režim tuto ránu přežít. Zatímco jinde komunistické a prosovětské režimy padly, F. Castrovi se podařilo situaci ustát. Kubánský režim si udržel svou strukturu, a F. Castro si dokázal udržet svou moc. Právě to mu navíc dodávalo jakousi aureolu posledního bojovníka za komunismus a proti „imperialismu USA“. F. Castro tak zůstal jakýmsi symbolem pro světovou levici.

Došlo ovšem k výraznému ekonomickému propadu. Nastala éra, kdy Kubánci měli sotva do úst, kdy se zemi nedostávaly především pohonné hmoty atd. Tedy situace podobná té dnešní. To je velmi důležité. Dnešní krizová situace totiž pro Kubánce není nic nového – krize, která Kubu postihla na počátku devadesátých let, byla ještě horší. Ostatně, běžní Kubánci nebyli nikdy bohatí. Kubánci jsou tedy na něco takového zvyklí, a naučili se s tím žít, byť je to z pohledu běžného Evropana jen těžko představitelné.

Postupně se navíc začala ekonomická situace v Kubě zlepšovat. A to především díky tomu, že Kuba se z někdejšího pěstování cukrové třtiny přeorientovala na turistický ruch. Na Kubě tak vznikly desítky hotelů – a nutno říci, že tyto hotely patří obvykle státu, který těží z jejich zisku. Právě přísun zahraničních deviz od turistů tak zachránil kubánskou ekonomiku, a dal tak režimu když ne prosperitu, tak alespoň šanci na přežití. Také to je důležité – Kubu nezachránil H. Chávez a jeho podpora, jak se občas tvrdí. Tím klíčovým prvkem, který zachránil komunistickou Kubu, je právě turistický ruch. Ten je sice momentálně na určitém ústupu, ale jde o pouhý konjunkturální výkyv, který se týká i dalších států Karibiku. Až se zahraniční turisté vrátí, může Kuba svou prosperitu (byť jen relativní) opět obnovit.
  
Velkým rozvojovým impulsem pro Kubu ovšem byl zrod levicového režimu H. Cháveze v nedaleké Venezuele, se kterým začala Kuba okamžitě spolupracovat. Tato spolupráce navíc byla jak pro obě země, tak i pro jejich vůdce navzájem výhodná. H. Chávez převzal od F. Castra, kterého sám označoval za „velkého učitele“, jakési žezlo hlavního bojovníka proti USA v regionu Latinské Ameriky. A na druhé straně začala Venezuela Kubě rozsáhle pomáhat, v lecčem podobně jako kdysi Sovětský svaz. Venezuela dodávala Kubě svou ropu, a Kuba ji nejenže mohla užívat pro svou potřebu, ale také ji opět výhodně dál přeprodávala na světových trzích. Venezuela Kubě pomáhala i přímými finančními investicemi. Spolupráce Kuby a Venezuely šla dokonce ještě dál než spolupráce se Sovětským svazem. Tisíce Kubánců začaly pracovat ve venezuelské ekonomice – pro běžného Kubánce to byla de facto jediná možnost, jak si vydělat. I z těchto peněz si navíc kubánský stát pro sebe odečetl nemalou částku, a tím i tyto remitendy dál pomáhaly kubánské ekonomice. Obě země také  rozvinuly intenzivní vojenskou spolupráci, kdy se kubánští vojáci – kteří mají poměrně vysokou úroveň především díky zkušenostem z bojů v afrických zemích –  významně podílejí na výcviku venezuelské armády. Došlo dokonce k tomu, že příslušníci kubánských speciálních sil tvořili velkou část ochranky venezuelského prezidenta N. Madura. Také to nám ukazuje na mimořádný rozsah spolupráce mezi Kubou a Venezuelou, mnohem větší než je tradiční spolupráce mezi Kubou a putinovským Ruskem. Je proto pochopitelné, že pád venezuelského prezidenta N. Madura znamenal pro Kubu velkou ztrátu.

Znamená pád Madura také pád komunistické Kuby?

Přesto je otázkou, zda pád venezuelského prezidenta N. Madura skutečně bude znamenat i pád kubánského režimu, jak předpokládá americký prezident Trump. Předně pád Madura ještě automaticky neznamená také pád postchávezovského režimu ve Venezuele. Vždyť zatím došlo jen k tomu, že Maduru v prezidentském úřadu Venezuely vystřídala jeho někdejší viceprezidentka D. Rodriguezová. Na podstatě režimu se proto příliš nezměnilo. I nadále ve vysokých státních funkcích, ve státní exekutivě působí lidé, kteří jsou spjatí s érou H. Cháveze. Je zřejmé, že politika D. Rodríguezové bude jiná než vláda jejího předchůdce – zcela jistě bude mnohem liberálnější, a především bude více vstřícná vůči USA. Venezuelský režim přesto i nadále zůstává. Je proto možné, že určitá spolupráce mezi Kubou a Venezuelou bude pokračovat, byť samozřejmě v mnohem menší míře. Stejně tak bude možná pokračovat i jistá ekonomická pomoc Venezuely Kubě, byť třeba jen ve skryté, neoficiální podobě.

Kuba má navíc ve hře více želízek. Mezinárodní pozice Kuby je totiž silnější, než se nám, Evropanům, může zdát. Kubě může dál pomáhat i dnešní putinovské Rusko – a to i přesto, že samo vede vyčerpávající válku na Ukrajině. Rusko si nemůže dovolit nějakou rozsáhlou ekonomickou pomoc Kubě, a po svých zkušenostech touto cestou ani jít nechce. Přesto může určitou pomoc Kubě poskytnout – a to především proto, aby dál umocnilo svou velmocenskou pozici.

Kuba má nadále partnery  v regionu Latinské Ameriky. Jde především o Nikaraguu, se kterou Kuba spolupracuje již celá desetiletí. Samozřejmě, Nikaragua je příliš chudá na to, aby mohla Kubě nějak ekonomicky pomáhat. Přesto má nikaragujský režim D. Ortegy pro Kubu obrovský politický význam.

Stejně tak má Kuba spřízněné země i v Asii. Jde především o Čínu, která by mohla Kubě pomoci třeba jen proto, aby pozlobila USA. A stejně tak o Severní Koreu, která je nejen Kubě ideologicky blízká, ale navíc prokazuje čím dál rozsáhlejší geopolitické ambice.

Velmi silné pozice má Kuba také na africkém kontinentě, a to především díky spolupráci ještě z dob studené války. Jde zejména o ropnou velmoc Angolu, ale stejně tak i Kongo, Rovníkovou Guineu a další státy. V mnohých z těchto zemí působí kubánští odborníci, přičemž část jejich příjmů opět putuje do pokladny kubánského státu. Tento příliv peněz může i nadále pokračovat, a může zachránit kubánskou ekonomiku. Kuba se navíc v posledních desetiletích významně sblížila i s bohatou Jihoafrickou republikou. A spolupráce s Jihoafrickou republikou může být pro Kubu dalším významným rozvojovým impulsem. Proto když sečteme všechny tyto země, se kterými Kuba i nadále může kooperovat, pak vidíme, že Kuba je silnější, než se může na první pohled zdát  

Z ideologického boje za komunismus pouhý boj o přežití 

Ovšem tím možná nejvýznamnějším faktorem, který hovoří ve prospěch přežití komunismu na Kubě, je sám autoritativní, totalitní charakter režimu. Kubánský režim si za téměř 70 let své existence dokázal vybudovat rozsáhlý represivní aparát – policii, tajnou policii, zásahové jednotky ministerstva vnitra. Jde o poměrně rozsáhlé síly, nadto dobře organizované a navíc slušně vyzbrojené. Proti této síle se běžní Kubánci jen těžko odváží postavit.

Kuba disponuje stále i poměrně silnými ozbrojenými silami, byť je kubánská armáda mnohem menší než za doby studené války. Kubánská armáda disponuje i rozsáhlým arzenálem zbraní. Může tak sehrát zásadní roli jak při potlačování případných nepokojů, tak i při obraně proti nějakému zásahu zvenčí (tj. ze strany USA). A kubánská armáda se dnes, po pádu Madura, víc než kdy dřív připravuje proti možnému zásahu USA.

Vrcholní kubánští představitelé si navíc zvykli na svou politickou moc, která je mnohem výraznější než je politická moc v demokratických systémech. S touto politickou mocí je nadto spojený i ekonomický profit. V neposlední řadě je pro stávající politické představitele Kuby zachování režimu zárukou samotné jejich bezpečnosti. To vše je pro ně obrovskou motivací pro pokračování stávající politiky, a udržení režimu za každou cenu.

Ovšem největší motivací pro kubánský režim a jeho představitele může být právě vědomí toho, že Kuba zatím dokázala všechny krizové prvky přežít. Kuba dokázala přežít konec někdejší sovětské ekonomické pomoci po pádu sovětského svazu a celého východního bloku. Sice se značnými ztrátami a za cenu dalšího poklesu ekonomické úrovně obyvatel, ale přežít dokázala.

Kubánský režim ale dokázal překonat i smrt svého charismatického vůdce F. Castra, což je poměrně unikátní, protože takovéto režimy jsou bytostně svázané právě se svým zakladatelem. Stejně tak ale kubánský režim dokázal přežít i smrt R. Castra, který vystřídal F. Castra po jeho smrti, a postupný ústup klanu Castrů od politické moci. Kubánský režim, v současnosti prezentovaný prezidentem M. Díaz-Canelem, se tak postupně stal přímo mistrem v politickém přežívání. Může se to zdát poněkud málo, zvlášť ve srovnání s entuziastickou érou počátků komunistického režimu. Pro samotný kubánský režim, pro kubánskou komunistickou stranu a její vrcholné představitele, to ale znamená nesmírně mnoho.

Je proto docela dost dobře možné, že komunistická Kuba dokáže přežít i pád venezuelského chávezovského prezidenta N. Madura, a možné ukončení venezuelské ekonomické pomoci. A to USA a Trumpovi navzdory.

Zdroj: Autorský text Davida Khola, Reuters, The White House, AP News