Americký ministr zahraničí M. Rubio na nedávném zasedání států NATO prohlásil, že by všechny členské země této bezpečnostní organizace měly vydávat na obranu 5 % HDP. Tím ovšem jen navázal na amerického prezidenta D. Trumpa, který stejný požadavek na všechny členy NATO vznesl již během své předvolební kampaně.

Foto: Tank M1A1 Abrams sjíždí z transportní lodi ARC Endurance do německého přístavu Bremerhaven jako první technika přivezená do Evropy pro masivní alianční cvičení Defender Europe | Wikimedia Commons / Public domain

Slova amerického ministra M. Rubia mnohé zaskočila. Díky tomu je totiž zřejmé, že požadavek amerického prezidenta D. Trumpa, aby členské země NATO navýšily své vojenské výdaje na 5% HDP, nebyl jen ojedinělým výkřikem. Je samozřejmě otázkou, zda to od D. Trumpa, resp. M. Rubia není jen blufování, které je ostatně pro politiku D. Trumpa typické. Nicméně lze očekávat, že se bude opakovat, a že se zřejmě stane konstantním prvkem americké politiky vůči Evropě, minimálně po dobu prezidentského mandátu D. Trumpa. 

Zároveň ale tato rétorika vyvolala v evropských státech značnou nevoli. Vždyť ještě nedávno mnohé evropské země NATO udržovaly své vojenské výdaje na velmi nízké úrovni pouze kolem 1% HDP. To ovšem bylo velmi málo, a působilo to četné problémy. Některé země ale již tehdy udržovaly své vojenské výdaje na výši 2% HDP, která jsou NATO definována jako minimální úroveň pro budování skutečně efektivních ozbrojených sil (Polsko, pobaltské státy). Po vypuknutí ukrajinské války, resp. po otevřené agresi Ruska vůči Ukrajině pak i ty státy, které dosud zaostávaly, navýšily své obranné výdaje na 2% HDP. Mnohé země, včetně České republiky, pak nastartovaly trajektorii, jejímž cílem bylo dostat vojenské výdaje na 3% HDP. A nyní se tyto státy dozvídají, že i to je málo, a že je třeba dostat vojenské výdaje až na úroveň 5% HDP.

Je přitom třeba říci, že již navýšení vojenských výdajů na 2 % HDP, resp. 3% HDP těmto státům způsobilo značné rozpočtové obtíže, a tohoto cíle bylo dosaženo jen za cenu rozsáhlých škrtů v jiných oblastech. I proto rétorika D. Trumpa a M. Rubia vyvolala takové rozhořčení. Někteří politici, a zejména ekonomové si kladou otázku, zda je takovéto navýšení vojenských výdajů na 5 % HDP vůbec možné. Tato problematika je ale velice složitá, a i proto je třeba se na ni podívat šířeji.

Extrémní příklady vojenských výdajů

Předně je třeba podotknout, že některé státy udržují své vojenské výdaje na úrovni vysoce překračující 5% HDP. Poněkud extrémním příkladem je Severní Korea, která udržuje své vojenské výdaje na úrovni 22-25% HDP. Je však ale nutno podotknout, že cenou za to je ekonomické zbídačení státu, které opakovaně vedlo až ke hladomorům.

Vedle tohoto krajního příkladu lze najít i některé další státy, jejichž vojenské výdaje přesahují 10 % HDP, a někdy i 15% HDP. Příkladem takového státu je Omán, a stejně tak i v současnosti silně zbrojící Katar. Tyto státy ale disponují rozsáhlými příjmy z těžby nerostného bohatství (ropa, zemní plyn), a zároveň mají jen malé množství obyvatel (a tedy nízké nároky na vládní výdaje). Jde tedy o příklady značně atypické. 

Obdobné vojenské výdaje pak měly i některé válčící státy za druhé světové války – např. Velká Británie, ale stejně tak i Sovětský svaz či nacistické Německo. Je ale třeba si uvědomit, že to bylo jen po dobu trvání ostrého válečného konfliktu, což je něco zcela jiného než doba míru, byť již v této době válečný konflikt hrozí. A po skončení války všude došlo k razantnímu poklesu vojenských výdajů, a to i přesto, že v té době již opět začalo růst napětí.

Zkušenost ze studené války

Mnohem lepší vypovídací hodnotu mají v tomto směru zkušenosti z tzv. studené války, která probíhala v letech 1948-89 mezi východním blokem států orientujících se na Sovětský svaz, a západními demokratickými státy v čele s USA. Studená válka představuje zajímavý fenomén. Studená válka byla totiž příznačná tím, že během ní nedošlo k ostrému válečnému konfliktu. Docházelo sice k celé řadě konfliktů na vedlejších bojištích v různých rozvojových zemích, ve kterých se promítaly zájmy obou bloků, nikdy ale nedošlo ke střetu na primárním bojišti, kterým měla být Evropa.

Obě strany se nicméně na takový střet v Evropě systematicky připravovaly. Oba tábory budovaly mohutné, z dnešního pohledu absurdně početné armády. Pro tyto armády byla ve vysokých počtech pořizována vojenská výzbroj. Stejně tak obě strany po trpkých zkušenostech z druhé světové války budovaly rozsáhlé zásoby munice a dalšího vojenského vybavení. To všechno si ovšem vyžadovalo obrovské množství peněz ze státních rozpočtů, což pro ekonomiky jednotlivých států znamenalo až neúnosnou zátěž.

Již v průběhu studené války se proto mnozí ekonomové zamýšleli, jak co nejlépe řešit vojenské výdaje. Důležitou byla především otázka, jaká je optimální výše vojenských výdajů. Ale stejně tak i to, jaká je maximální možná výše vojenských výdajů za mírového stavu, pokud nemá dojít k poškození ekonomiky státu. Při těchto výzkumech byly zohledněny jak tehdejší zkušenosti z probíhající studené války, tak i zkušenosti z druhé světové války či z meziválečného období.

Výsledky byly i z dnešního pohledu zajímavé. Jako maximální hranice vojenských výdajů byla totiž definována hranice – 5% HNP. S tím, že za touto hranicí 5% již dochází k deformaci ekonomiky. Neznamená to, že by ekonomika hned zkrachovala, že by se stát zhroutil. Ale znamená to, že ekonomika je již pokřivena, že má v sobě nezdravé tendence. Takovýto stav může trvat i celá desetiletí. Jenže ony problémy způsobené deformací ekonomiky se čím dál víc zvětšují. Původně zdánlivě malé komplikace se zhoršují, a co je nejhorší, mají dominový efekt, kdy vyvolávají problémy další. A nakonec skutečně může dojít ke kolapsu státu.

Dnes, díky historickému odstupu, lze konstatovat, že zkušenosti ze studené války tyto výzkumy jen potvrzují. V sedmdesátých a osmdesátých letech mnohé státy východního bloku udržovaly vysoké vojenské výdaje. Např. vojenské výdaje Československa pravidelně překračovaly 5% HNP, byť jenom částečně. Ještě vyšší vojenské výdaje mělo Bulharsko, které mělo vojenské výdaje v úrovni 6-7 % HNP. Výsledky jsou dobře známé. Právě toto neúměrné zbrojení, vysoké vojenské výdaje byly jednou z příčin ekonomického úpadku celého sovětského bloku. Samozřejmě, vojenské výdaje nebyly příčinou jedinou, oněch příčin bylo víc. Tou hlavní příčinou krachu komunistických zemí byla sama idea centrálně plánované ekonomiky, zestátnění všech odvětví ekonomiky. Ale právě vysoké vojenské výdaje k tomuto krachu zásadně přispěly. 

Je třeba podotknout, že tato zkušenost se netýká jen komunistických zemí, členských států Varšavské smlouvy. Vojenské výdaje převyšující 5% HNP tehdy ze zemí NATO udržovalo Řecko a Turecko – tedy dva tradiční rivalové. A i zde to vedlo k ekonomickým problémům. Vysoké vojenské výdaje byly důvodem, proč Řecko patřilo k nejchudším zemím v rámci EU. A obdobně i v případě Turecka příliš vysoké vojenské výdaje brzdily jeho ekonomický rozvoj. Ekonomického růstu tyto země dosáhly až v devadesátých letech, kdy snížily své vojenské výdaje (s tím, že Řecko i Turecko patří dodnes v rámci NATO k nejsilněji zbrojícím státům). Ona zkušenost, že vojenské výdaje v úrovni 5% HDP či ještě vyšší poškozuje ekonomiku státu, je tak univerzální, a platí ostatně i v dalších regionech.

Vojenské výdaje ve výši 5% HDP – obtížnější než dříve 

Je přitom třeba podotknout, že dosáhnout vojenských výdajů ve výši 5% HDP je dnes složitější než v minulosti. Předně – dřív se počítal HNP, hrubý národní produkt, a nikoliv HDP, hrubý domácí produkt. Tedy zcela jiný konstrukt. I to je třeba brát v potaz. Je také třeba zmínit, že každý stát má zcela jiný charakter ekonomiky, jinou skladbu HDP. To se samozřejmě obráží i ve vojenských výdajích. Například pro stát s vysokým podílem těžby primárních surovin na tvorbě HDP je vyčlenění vyššího procenta HDP na vojenské výdaje mnohem snazší. I proto dokázalo Rusko vzhledem ke své vysoké těžbě ropy a zemního plynu poměrně snadno navýšit své vojenské výdaje (je to vždy do značné míry na úkor budoucnosti, ale na to dnešní putinovský režim zjevně příliš nehledí). Oproti tomu Česká republika se svou vysoce otevřenou proexportní ekonomikou to má v tomto směru složitější, je pro ni obtížnější vyčlenit na obranu vyšší část svého HDP. Nelze tedy jen mechanicky hledět na samotnou výši HDP, ale také na jeho složení.

Především se ale úplně změnil charakter ekonomiky, a to prakticky ve všech státech. Čím dál víc se projevuje vliv globalizace. V ekonomikách jednotlivých států tak hrají mnohem větší roli různé nadnárodní společnosti. Na jejich finanční transakce si stát nedokáže dosáhnout zdaněním.

Svou roli hraje i to, že se zcela změnil charakter výroby. Masová výroba velkých průmyslových celků, na jakou jsme byli zvyklí, ustupuje do pozadí. Vývoj a výroba software nabývá důležitosti nad výrobou hardware. Do značné míry dochází i k tzv. virtualizaci ekonomiky. To vše ekonomikám jako takovým prospívá, přispívá to k hospodářskému růstu. Má to ale i negativní důsledky - stát si dosáhne na mnohem nižší peníze než dříve. To znamená, že stát nemá dostatek prostředků na ty služby, které od něj jsou očekávány. A to včetně zajištění obrany státu, což přitom patří mezi primární úkoly každého státu. Vyčlenění 5% HDP na obranu je tak mnohem složitější než třebas před čtyřiceti lety.

Příklady zemí s vysokými vojenskými výdaji

Přesto i dnes některé země-členské státy NATO, udržují své vojenské výdaje ve výši 5% HDP či se této úrovni blíží. Je pozoruhodné, že vojenských výdajů ve výši 5% HDP nedosahují ani samotné USA. V současnosti totiž USA vydávají na obranu jen cca 4% HDP (v dobách vrcholící studené války vydávaly USA na obranu přes 6 % HDP). A je diskutabilní, zda budou USA ochotny a především schopny zvýšit své vojenské výdaje na 5% HDP. Je faktem, že USA potřebují posílit své vojenské schopnosti, a to kvůli čím dál zřetelnějšímu mocenskému soupeření s Čínou. Toto soupeření se zatím odehrává pouze v politické rovině, je však zřejmé, že jeho součástí je i intenzivní zbrojení včetně navyšování výdajů na obranu. Problémem je, že na navýšení vojenských výdajů o cca 1% HDP USA nemají prostředky. Není to ani tak kvůli poměrně vysokému státnímu dluhu, byť ten zde také hraje svou roli. Mnohem víc působí poněkud neuvážená politika D. Trumpa, který během předvolební kampaně nasliboval různým skupinám snížení daní. To znamená, že stát bude mít méně peněz. A na druhou stranu D. Trump slíbil zvýšení určitých forem sociální pomoci, což ovšem klade vysoké nároky na státní finance. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by USA mohly v blízké době své vojenské výdaje navýšit na 5% HDP. Požadavek D. Trumpa a M. Rubia, aby členské země NATO udržovaly vojenské výdaje ve výši 5% HDP, když samotné USA této úrovně nedosahují a zřejmě ani nebudou dosahovat, je tedy poněkud farizejský.

Oproti tomu vojenských výdajů ve výši 5 % HDP dnes již dosahují některé evropské členské státy NATO. Jde primárně o pobaltské státy, kdy v případě Estonska jeho vojenské výdaje přesahují 5% HDP, a v případě Litvy a Lotyšska se této úrovni blíží. Je však ale vzít v potaz fakt, že pobaltské státy představují jen poměrně malé země. Pro malé státy, resp. státy s malou populací, je přitom paradoxně snazší vyčlenit na obranu vyšší podíl HDP. Pobaltské státy tak představují příklad poněkud atypický. 

Podobným příkladem je Polsko, které z obavy před ruskou agresí dlouhodobě silně zbrojí, a adekvátně tomu udržuje vysoké vojenské výdaje. Polské výdaje na obranu tak již nyní dosahují 4,6% HDP, s tím, že mají i nadále růst. A to nejen v absolutních číslech, ale i v poměru vůči HDP, kdy mají (patrně již v příštím roce) překročit 5% HDP. Na první pohled to vypadá úctyhodné. A faktem je, že díky tomu se Polsku podařilo vybudovat skutečně silnou armádu, jednu z nejsilnějších v Evropě. Za polským zbrojením lze ale vidět i tradiční polské velikášství, snahu Polska hrát úlohu evropské velmoci. Na druhou stranu už dnes se v Polsku objevují varovné hlasy před touto politikou. V Polsku se totiž začínají projevovat některé ekonomické problémy, především v důsledku rychlého růstu státního zadlužení, které je přitom z velké míry důsledkem rychlého polského zbrojení (hlavním důvodem jsou obrovské nákupy vojenské techniky v Jižní Koreji na úvěr, které původně byly realizovány mimo běžný rozpočet a do státního dluhu se ani nepočítaly). Lze přitom předpokládat, že pokud bude tento trend neustálého navyšování vojenských výdajů (a jejich poměru vůči HDP) pokračovat, dané problémy se budou čím dál víc zvětšovat. Je proto bohužel pravděpodobné, že se v Polsku začne projevovat „uzbrojení“. Polsko a jeho vojenská politika je i přes zdánlivou lákavost příkladem spíše odstrašujícím.

Především bychom ale neměli zapomínat na onu starou známou poučku z dob studené války, že hranice 5% HDP na zbrojení je limitní, a že za ní už dochází k deformaci a postupně až k poškození ekonomiky (ze kterého se navíc stát jen pomalu a dlouho vzpamatovává, může to trvat i celá desetiletí). S tím, že to nemusí být přesně 5% - někde to může být 5,1%, jinde zase 4,9%. Zde totiž hraje velkou roli charakter ekonomiky a složení HDP, které je v každém státě trochu jiné. V případě České republiky by se vzhledem k charakteru její ekonomiky ony obtíže pravděpodobně začaly projevovat dříve, ještě před dosažením hranice 5% HDP.

Jak je oněch zdánlivě přijatelných 5% HDP moc, si lépe uvědomíme, když vezmeme v potaz poměr vojenských výdajů vůči státnímu rozpočtu. Např. Česká republika v roce 2024 vydala na obranu 151 mld korun, 2% HDP. Ale podíl vojenských výdajů vůči státnímu rozpočtu činil cca 6,88%. Pokud by ale vojenské výdaje ČR dosahovaly 5% HDP, pak by činily cca 375 mld, a představovaly by cca 17% státního rozpočtu. De facto každá šestá koruna vydaná ze státního rozpočtu by směřovala do resortu obrany! Jsme na to připraveni?

To, že právě 5% HDP určených na obranu je pro ekonomiku státu do značné míry limitní hodnotou, je přitom poměrně dobře známou věcí. Lze předpokládat, že to ví i D. Trump a M. Rubio, protože studie o vlivu vojenských výdajů na ekonomiku státu vznikly i v USA. Je proto pravděpodobné, že výzvy D. Trumpa a M. Rubia, aby evropské členské státy NATO vydávaly na obranu 5% HDP – když přitom samotné USA této hodnoty nedosahují - jsou jen jakousi provokací, která je ostatně pro D. Trumpa typická. Je proto otázkou, proč by tuto výzvu USA k navýšení vojenských výdajů na hodnotu 5% HDP měla Evropa poslouchat. Vždyť stejný D. Trump opakovaně vyhrožuje, že USA opustí NATO. Není tedy příliš důvodu poslouchat někoho, kdo říká, že s námi na obraně ani nechce spolupracovat.

Je navíc zřejmé, že ve prospěch Evropy hraje její silná ekonomika, její vysoký HDP, kdy většina evropských států má vyšší HDP na obyvatele než Rusko, potažmo i další státy, které pro nás mohou být hypotetickým ohrožením. S tím, že evropské státy dohromady mají více obyvatel než Rusko, ale také víc než USA (a tedy i vyšší celkový HDP). Evropa je tedy i bez nějakého enormního zbrojení schopna na obranu alokovat dostatečné částky. Vojenské výdaje ve výši 2-3% HDP jsou proto pro Evropu plně postačující, a bylo by tedy mylné nějak panikařit jen kvůli tomu, že někdo požaduje, abychom měli vojenské výdaje ve výši 5% HDP. 

Zdroj: Rešerše autora