Když Rudá armáda zahrála té Hitlerově na Stalinovy varhany, k tanci a poslechu to nebylo
Dne 14. července 1941 poblíž obranného postavení 20. armády v lese východně od Orši zaútočila baterie kapitána Ivana Flerova na německé pozice. Baterie byla vyzbrojena novými a nepříteli neznámými vojenskými vozidly BM-13. Tato bojová vozidla dostala záhy nesmrtelný název "Kaťuše" a zúčastnila se nejdůležitějších sovětských bitev druhé světové války. Stejně jako legendární tank T-34 jsou i Kaťuše dodnes symbolem vítězství na východní frontě. Kaťuše také inspirovaly ostatní armády k zavedení obdobné techniky – salvových raketometů – která svou efektivitu prokazuje dodnes.
Kaťuše je neoficiální název pro systémy polního raketového dělostřelectva, které se objevily během druhé světové války. Název vznikl pro systém BM-13, ale později se rozšířil i na BM-8, BM-31 a další. Specifický zvuk, který rakety vydávaly, vedl vojáky Wehrmachtu k tomu, že sovětský lafetovaný raketomet začali přezdívat "Stalinovy varhany" (německy Stalinorgel).
Foto: Kaťuše u Stalingradu | RIA Novosti archive / Zelma / CC-BY-SA 3.0
Vývoj raket v SSSR byl zahájen již ve dvacátých letech 20. století. Ve 30. letech 20. století pokračoval v Reaktivním vědeckovýzkumném ústavu pod vedením Georgije Langemaka, který byl později, navzdory svému přínosu k vývoji raket, v rámci stalinských čistek obviněn a následně zastřelen.
V letech 1938-1941 byl pak pod vedením inženýra Kostikova vytvořen odpalovací systém pro větší množství střel, který byl namontován na nákladní automobil. Po zkouškách v roce 1941 bylo odpalovací zařízení pojmenováno BM-13 a 21. června 1941 bylo přijato do služby.
BM-13 byly instalovány na platformě nákladního automobilu ZIS-6 a používaly 132mm střely M-13. Po konci roku 1942 byly všechny komponenty montovány na americké nákladní automobily Studebaker US6 dodané v rámci programu Lend-Lease. Tyto nákladní automobily měly dobrou rychlost a průchodivost terénem, což jim umožňovalo zvládnout hlavní úkol kaťuší - ostřelovat nepřátelské pozice a pak se rychle stáhnout. Osádku a obsluhu lafetovaného raketometu tvořilo 5-7 osob.
Výroba Kaťuší probíhala jak v moskevském závodě Kompresor, tak ve voroněžském závodě Komunar. BM-13, BM-31 a BM-8 se montovaly také na lodě, letadla, čluny, a dokonce je na podvalu táhla koňská spřežení. Během války vzniklo velké množství různých verzí raket a odpalovacích systémů a celkem bylo vyrobeno asi 10 000 bojových vozidel raketového dělostřelectva.
Na začátku války byly Kaťuše používány k ochraně velitelství a důležitých objektů. Sovětské vedení přikládalo velký význam jejich použití v bitvě o Moskvu, při obraně Stalingradu, v bitvě u Kurska a v mnoha dalších bitvách a operacích. Dne 1. října 1941 bylo ve směrnici vrchního velení uvedeno následující: "Náhlá, masivní a dobře připravená palba divizí M-8 a M-13 má na nepřítele mimořádně zničující efekt a zároveň má značný morální dopad na jeho živou sílu, což vede ke ztrátě bojeschopnosti."
Úspěch a hospodárnost salvových raketometů (Multiple Rocket Launchers, MRL) vedly k jejich dalšímu vývoji. V následujících letech po druhé světové válce byl BM-13 nahrazen 140mm BM-14 a BM-31 byl nahrazen BM-24 se střelami ráže 240 mm. Během studené války pak Sovětský svaz nasadil několik modelů salvových raketometů podobných Kaťuši. Např. dodnes velmi rozšířený a s úspěšný je zejména BM-21 Grad (122 mm), do jisté míry inspirovaný dřívější zbraní, a větší BM-27 Uragan (220 mm). Pokroky v oblasti dělostřelecké munice se uplatnily také u některých raketových systémů s vícenásobným odpalováním typu Kaťuša, včetně submunice pro pumy, dálkově odpalovaných pozemních min a chemických hlavic.
Zdroj: warhistoryonline