Situace 8. (výsadkové) roty Rangers vypadala 24. dubna 1951 dost chmurně. Když vojáci dostali rozkaz postupovat vpřed, aby získali zpravodajské informace, byli brzy obklíčeni čínskými vojáky a nevypadalo to, že se jim podaří z korejské války vyváznout se zdravou kůží. Uvěznění vojáci tak vysílačkou oznámili svou situaci. Nikdo jim však nebyl ochoten pomoci, až na jednoho tankistu, který šel proti rozkazu svého kapitána a vyrazil svým spolubojovníkům na pomoc s četou čtyř tanků. 

Rota byla aktivována 20. listopadu 1950 a spolu s 3., 5. a 6. rotou zahájila druhý výcvikový cyklus vedený výcvikovým střediskem Rangers ve Fort Benningu v Georgii. Dne 13. ledna 1951 byly 3., 5. a 8. rota před odjezdem do Koreje odeslány do Camp Carson v Coloradu na další tři týdny výcviku v chladném počasí a v horách. Po několika dnech v kalifornském Camp Stoneman odjely tři roty rangerů 5. března 1951 do Koreje. Po vylodění v Inčchoonu 31. března 1951 byly roty Rangers nezávisle na sobě přiděleny k různým americkým pěším divizím.

Foto: Tank M46 Patton v Koreji | US Army | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Za katastrofou u Anzia byla umanutost generála a Churchillovy špatné rady

8. (výsadková) rota Rangers, přidělená k 24. pěší divizi, dostala rozkaz postoupit na nepřátelské území, aby získala zpravodajské informace o Číňanech, a obsadila vrchol hřebenové linie, který nabízel jasný výhled na přístupové cesty, které mohl nepřítel využít. Výstup na vrchol označovaný jako Hill 628 rangerům prakticky okamžitě poskytl výhled na obrovskou vlnu čínských vojáků patřících 39. armádě, kteří se blížili k jejich stanovišti. Šlo o součást mohutné čínské ofenzívy, které se účastnilo 300-350 tisíc mužů.

Kapitán James Herbert, velitel roty, a jeho muži (celkem 87 vojáků a tři důstojníci) se dokázali značné části postupujících čínských jednotek vyhnout, ale nakonec byli od amerických linií odříznuti. Mezi Rangers a ostatními americkými jednotkami probíhala rádiová komunikace, při níž popisovali situaci. Nakonec jim bylo řečeno: „dostaňte se ven, jak nejlépe dovedete“, a byli ponecháni, aby si poradili zcela sami.

Poručík David Teich z roty C 6. tankového praporu slyšel rádiovou komunikaci Rangers. Věděl, že ti muži potřebují okamžitou pomoc, a chtěl pro ne něco udělat. Obrátil se na svého kapitána, zda by se on a jeho jednotka nemohli pokusit o záchrannou misi, ale bylo mu řečeno: „Máme rozkaz k přesunu. Kašlete na ně. Ať si své bitvy vybojují sami.“
Tato odpověď Teichovi ovšem nestačila, rozkaz neuposlechl a dobrovolně vedl své čtyři tanky M46 Patton, aby Rangery, kteří byli odříznuti čínskými silami, vyprostil. Zatímco se on a čtyři tanky dostávali na místo, Teichův kapitán a ostatní američtí vojáci mířili na jih do bezpečí.

James Herbert řídil proti blížícím se Číňanům dělostřeleckou palbu a letecké údery. Rangeři odrazili několik čínských útoků. V křížové palbě byl však kapitán vážně zraněn, byl zasažen do krku, ramene a paže. Jeho krk byl v těžkém stavu, průstřely na obou stranách krku si musel stlačovat sám, protože škrtidlo by ho udusilo. V důsledku svých zranění již nebyl schopen vysílačkou vysílat prosby o pomoc.

Psali jsme:Zvěrstva totální války aneb masakr v pruské vesnici Nemmersdorf

Vzhledem k tomu, že Herbert byl vážně zraněn, vzal zastupující vedoucí spojař kpt. Eugene Rivera věci do svých rukou. Vypočítal, že Rangers mají nanejvýš 20 minut, než Číňané plně postoupí na jejich pozice. Bez váhání se vyškrábal na vrchol napalmem sežehnutého kopce, aby dosáhl rádiového signálu. To, co nakonec spatřil, jak se k nim blíží, označil za „nejkrásnější pohled svého života.“ Když se čtyři tanky přesunuly na sever k jejich pozici, Rivera pokračoval v aktualizacích a hlášeních o pohybech Číňanů a opakoval, že jsou odříznuti a ve špatné pozici, se spoustou zraněných vojáků.

Davidu Teichovi a jeho čtyřem tankům se podařilo přiblížit se k pozici Rangers, ale Rangers ještě museli k tankům sami přes kilometr ujít vlastními silami. Zdatní nesli mrtvé a zranění museli jít pěšky, kapitán Herbert odešel z kopce a stále si držel prsty v ranách. Velitel 24. pěší divize o boji rangerů prohlásil: „Svou akcí jste zachránili 21. pluk, ne-li celou divizi.“ Jakmile dosáhli cíle, byli ranění naloženi do vozidel a zbytek se vydal na ústup pěšky. Pro Teicha bylo, podle jeho slov, morální povinností rangerům pomoci, a to jako pro armádního důstojníka i jako pro člověka.
Herbert od té doby na ten den vzpomíná: „I když to neříkáme často, Dave Teich nám zachránil život. Nebýt jeho, počítáme, že všichni, kdo bitvu přežili, by byli zabiti nebo zajati Číňany. Na Davea se díváme jako na našeho zachránce.“ Když se konečně dostali do bezpečí, přežilo 65 rangerů. Dodnes někteří ze zachráněných posílají Teichovi děkovné dopisy, přestože se osobně neznají.

Boj na kopci 628 si vyžádal dva mrtvé a jednadvacet zraněných. Cena byla vysoká, ale jak později řekl generál Bryan: „Bylo to nutné a průzkum provedený rangery definitivně potvrdil, že celé pravé křídlo je odkryté. Zabránili tak odříznutí 21. pěšího pluku a zachránili celou 24. divizi.“ Akce 8. roty Rangers na kopci 628 byla striktně konvenční pěchotní reakcí a vzhledem ke své velikosti utrpěla jednotka těžké ztráty. Historik kapitán Martin Blumenson uvedl: „Rota rangerů je příliš malá a současně příliš velká. Je příliš malá na to, aby mohla provést koordinovaný útok pět nebo šest mil za nepřátelskými liniemi pomocí vzdušného výsadku. Je příliš velká na to, aby nepozorovaně infiltrovala a pronikla do nepřátelských linií.“

Kapitán Herbert, později povýšený na brigádního generála, byl jedním z prvních amerických výsadkových rangerů a zakladatelem Ranger Department ve Fort Benningu. Sloužil později téměř pět let ve Vietnamu a sehrál významnou roli při porážce severovietnamských sil během ofenzívy Tet. Generál Herbert sloužil u speciálních sil americké armády celkem třicet let a patří mezi nejproslulejší příslušníky těchto elitních jednotek. Zemřel 21. prosince 2015. David Teich po válce sloužil jako policista. Zemřel ve věku 93 let 4. června 2019.

Zdroj: warhistoryonline, armyheritage.org, arsof-history.org