Po japonském útoku na Pearl Harbor 7. prosince 1941 byly Spojené státy a jejich spojenci v Tichomoří vystaveni sérii japonských vítězství, při nichž nepřítel dobýval jedno území za druhým. Teprve bitvy v Korálovém moři a u Midway v následujícím roce zpomalily postup japonské válečné mašinérie a tento pokrok posílil morálku spojenců. Bitva v Bismarckově moři v březnu 1943 potvrdila sílící dominanci a iniciativu spojeneckých sil v jihozápadním Pacifiku.

      Foto: Americký lehký bombardér A-20G Havoc od útočí na japonskou loď | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Mariňák Robert Simanek se vrhl na granát a zachránil své spolubojovníky. Dostal Medaili cti

Po bitvě u Midway a na konci roku 1942 si Japonsko začalo uvědomovat, že jeho síly jsou v nebezpečí ztráty kontroly nad jihozápadním Pacifikem, zejména nad Novou Guineou. S obnovenou energií spustili spojenci několik ofenzivních operací s cílem získat kontrolu nad japonskou základnou na Rabaulu v Nové Británii. Pokud by byli úspěšní, doufali, že by pak mohli zahájit úsilí o osvobození Filipín od nepřátelských vojsk.

Ze spojeneckých zemí zapojených do operací byla obzvláště znepokojena expanzí Japonska v této oblasti Austrálie, a to vzhledem k její blízkosti k australskému území Papuy. Vzhledem k tomu, že spojenci vedli během tažení na Guadalcanalu tvrdé boje, Japonci věděli, že musí veškerou obranu v jihozápadním Pacifiku zásadně posílit. Na konci roku 1942 bylo na Novou Guineu vysláno několik divizí, které po evakuaci Guadalcanalu v lednu 1943 následovaly další jednotky.

Japonci netušili, že spojenci o jejich pohybech díky zpravodajským informacím vědí. Letouny amerického armádního letectva (USAAF) a australského královského letectva (RAAF) zaútočily na konvoj lodí plujících z Rabaulu do Lae v Nové Guineji a úspěšně sestřelily 69 nepřátelských letadel a transportní loď Nichiryu Maru. Zabránit zbývajícím lodím v dosažení cíle se jim však nepodařilo.

Po tomto střetnutí prováděly spojenecké síly pravidelné průzkumy Nové Guineje. Brzy se zjistilo, že Japonci plánují vysadit v této oblasti dalších 6 900 vojáků, což znepokojilo nejen generála Douglase MacArthura, ale ohrozilo i plán na vybudování pozic v této oblasti. To vedlo k vývoji nových, účinnějších bombardovacích taktik, jako bylo bombardování na výšku stožáru (tzv. skip bombing, který využíval odrazů bomb od vodní hladiny a jejich nárazu do slabě chráněných částí trupů lodí), aby se lépe využily schopnosti dostupných letadel.

Psali jsme:Jak by vypadal svět, pokud by Němci vyhráli 2. světovou válku?

Nový japonský konvoj opustil Rabaul 28. února 1943 a zamířil na Novou Guineu. Vojáci a plavidla měli během cesty štěstí na špatné počasí, které je zpočátku skrývalo před průzkumnými letadly spojenců. Ale 2. března spojenci konvoj spatřili, což brigádního generála Ennise Whiteheada přimělo vyslat osm letadel Boeing B-17 Flying Fortress, k nimž se přidalo dalších 20 a do konce dne ještě 11. Večer 2. března se japonský konvoj blížil k vodám v dosahu všech spojeneckých letadel, a v tu chvíli se rozpoutala nevídaná zkáza. Aby byl útok zahájen co nejdříve po rozbřesku, letouny Consolidated PBY Catalina australského královského letectva sledovaly nepřátelské lodě a hlásily jejich polohu.

3. března 1943 se rozednilo a nebe bylo jasné, což byly pro letecký útok ideální podmínky. Toho rána vzlétlo k útoku na konvoj asi 90 spojeneckých letadel, mezi nimiž byly B-17 Flying Fortress, Lockheed P-38 Lightning, North American B-25 Mitchell, Bristol Beaufighter a Douglas A-20 Boston. Těžce ozbrojené Beaufightery ostřelovaly nepřátelské lodě z extrémně nízké výšky ve snaze zničit jejich protiletadlové zbraně a způsobit ztráty posádek. Pro Japonce byly tyto útoky nečekané – podle stylu nalétávání Beaufighterů očekávali torpédové útoky. B-17 současně prováděly bombardování ze střední výšky, zatímco B-25 a A-20 útočily z extrémně nízké výšky. Doprovodné P-38 se zapojily nad chaotickou scénou do boje s japonskými stíhačkami.

Japonci se však nevzdali bez boje. Mitsubishi A6M Zero bojovaly s B-17 a ačkoli se jim podařilo zničit několik spojeneckých letadel, jejich úsilí k obratu bitvy v jejich prospěch nestačilo. Bitva v Bismarckově moři byla pro Japonce obrovskou porážkou. Spojenecké útoky zasáhly nejen všech osm transportních lodí, ale také tři torpédoborce. Zatímco ostatní lodě zachraňovaly trosečníky, ještě nebyly z nejhoršího venku, protože spojenci zahájili nový útok na konvoj pomocí torpédových člunů a potopili čtvrtý torpédoborec, Asashio. V následujících dnech se stali terčem útoků také trosečníci na vorech, protože se obávali, že se dostanou na pevninu a obnoví boj.

Celkově Japonci ztratili všech osm transportních lodí a polovinu torpédoborců, které tvořily konvoj, spolu s více než 3 000 námořníky a vojáky, kteří zahynuli v boji nebo se utopili. Spojenci dopadli mnohem lépe, hlásili ztráty pouze 13 mužů (dalších osm bylo zraněno) a šest letadel. V důsledku bitvy musely být kvůli rostoucí hrozbě spojenců změněny japonské přepravní trasy do Lae v Nové Guineji a vzhledem k vysokým ztrátám vydalo japonské vojsko rozkaz, aby se všichni vojáci naučili plavat.

Bitva v Bismarckově moři byla také jedním z katalyzátorů operace I-Go, japonského protiútoku proti spojeneckým silám na Nové Guineji a Šalamounových ostrovech. Cílem bylo narušit operace spojenců a dát Japonsku dostatek času na obnovu a naplánování lepší útočné strategie, ale operace nakonec způsobila spojencům pouze menší zpoždění a komplikace.

Zdroj: warhistoryonline.com