Pro všechny ozbrojené síly, včetně armády, je klíčovou otázkou jejich organizační struktura. Nejde totiž jen o samotný počet vojáků, případně počty jejich výzbroje, ale také o to, jak jsou koncipovány jednotky, ve kterých působí. Dobře zvolená organizační struktura může schopnosti armády zásadně umocnit. Naopak nevhodně zvolená struktura armády může práci vojáků zcela zhatit,  a v ostrém konfliktu pak vede i ke zbytečným ztrátám.

V posledních desetiletích pak lze v organizaci armád sledovat pronikavé změny. Je tomu i díky technickému pokroku, kdy armády získávají čím dál účinnější zbraně, schopné působit na vyšší vzdálenosti, případně i kvalitativně zcela nové systémy (drony). I proto dochází k určité fragmentarizaci ozbrojených sil, kdy základní organizační jednotkou se stávají čím dál nižší útvary. Jakousi módou posledních let se i díky válce na Ukrajině stávají tzv. kombinované prapory, tj. prapory, které obsahují širší škálu zbraňových systémů – jak tanky, tak i BVP, potažmo i dělostřelectvo či protiletadlové systémy. Tyto prapory, resp. na jejich bázi vzniklá praporní bojová uskupení někdy dokonce tvoří základní taktickou jednotku. Otázkou je, zdali by k výstavbě takovýchto praporů měla přikročit i naše armáda.

Foto: Měla by se kombinovanými prapory zabývat i naše armáda? | Armáda ČR

Psali jsme:Neprávem pozapomenutý rumunský obrněný transportér Saur

Historická retrospektiva

Předně lze připomenout, že po dlouhá desetiletí byly armády formovány pyramidově, kdy jejich hlavním organizačním stupněm byly divize, které představovaly základní vševojskový útvar. Armády východního typu, koncipované po sovětském vzoru, byly organizovány po linii divize-pluk-prapor (s tím, že divize byly obvykle součástí sborů, resp. armád), zatímco západní armády byly organizovány po linii divize-brigáda-prapor. Šlo o organizační strukturu, která vycházela ještě zkušeností druhé světové války, navíc byla po dlouhých desetiletích takřka vypilována k dokonalosti, a armády neměly moc důvodů ji měnit. Tato struktura dovolovala armádám absorbovat i velké množství vojáků, a to velmi efektivně.

V devadesátých letech minulého století se ale tato situace začala měnit. Částečně tomu bylo i proto, že po skončení studené války a po uvolnění napětí armády začaly snižovat početní stavy vojáků, a to mnohdy dost výrazně. Armády tak byly menší, snížily se i počty jejich výzbroje. Tomu se logicky musela přizpůsobit  i jejich organizační struktura.

Svou roli sehrály ale i zkušenosti z tehdejších konfliktů, především sovětské války v Afghánistánu (1980-88), a války v Perském zálivu (1991). V těchto, ale i dalších válkách této doby se ukázalo, že divize jsou až příliš velké a těžkopádné. Jejich velení bylo organizačně složité, a to i přes zvyšující se znalosti důstojnického sboru. A co je nejdůležitější, bojové nasazení těchto divizí nebylo příliš efektivní, protože nedokázaly dostatečně pružně reagovat na různé druhy ohrožení a především na útoky z různých směrů. Nasazení divizí v různých rozvojových zemích pak ukázalo, že divize mnohdy nejsou schopny odolat ani početně slabšímu protivníkovi, který útočil v malých jednotkách.

Svou roli pak sehrála i otázka vzdušné přepravy. Vzhledem k tomu, že zbraňové systémy postupně ztěžkly, i velkým a vyspělým armádám dělal problémy transport byť třebas jen jedné jediné divize. To vše hovořilo pro přechod na jinou, odlehčenou strukturu, ve které by hrály hlavní roli nižší organizační jednotky.

Psali jsme:Nové zbraňové systémy dneška: Poseidon coby ruské „podmořské jaderné strašidlo“

Psali jsme:CSG potvrzuje svůj závazek k transatlantické spolupráci jako první český partner Mnichovské bezpečnostní konference

Psali jsme:Instruktoři Pozemních sil AČR zdokonalují výcvik pohybu na sněhu a ledu v horském terénu

Přechod na brigádní strukturu

I proto začaly mnohé armády přecházet z dosavadní divizní na brigádní strukturu. Ta byla vnímána jako ideální i proto, že brigáda byla menší jednotkou než divize, ale zároveň byla dostatečně velká na to, aby dokázala absorbovat všechny druhy vojsk (tanky, BVP, dělostřelectvo), a to velice efektivně.

Mnohé, především velké armády si i nadále ve své struktuře zachovaly divize, kterým byly brigády podřízeny. Typickým příkladem jsou USA, ale i další velké státy. Divize v těchto armádách ale již neměly sloužit jako hlavní organizační stupeň, ale spíš jenom pro vytváření zázemí a logistiky. Hlavním organizačním prvkem se nicméně stala brigáda. Další státy pak divize zrušily úplně, a ponechaly si jen brigády. Týká se to i AČR , která na brigádní strukturu přešla i v návaznosti na snižování svých početních stavů.

Je nutno podotknout. že organizace brigády se mění v návaznosti na to, zda je mírový stav či válka. V případě ostrého bojového nasazení (byť třebas jen v mírové misi) bývá struktura brigády posilována tak, aby brigáda mohla působit co nejvíc samostatně. Vznikají tak brigádní bojová uskupení (BBU), které jsou základním bojovým a taktickým prvkem.

Co se týče organizační struktury brigád, pak jsou dvě základní možnosti. První možností jsou čisté prapory, složené vždy z jednoho druhu vojsk – prapory tankové, mechanizované atd. Ty jsou pak v brigádě různě kombinovány – tanková brigáda má obvykle tři tankové prapory kombinované s jedním pěším, mechanizované brigády mají 1 nebo 2 prapory tankové, a 3 prapory na BVP. Takovou brigádou je ostatně i česká 7. mechanizovaná brigáda, která představuje hlavní těžkou obrněnou jednotku AČR.

Druhou možností je brigáda složená z většího množství tzv. kombinovaných praporů, které jsou vyzbrojeny jak tankovými rotami, tak i rotami vyzbrojenými BVP. A opět jsou roty různě kombinovány – obrněný prapor mívá dvě roty tanků a jednu rotu na BVP, mechanizovaný prapor pak mívá jednu tankovou rotu a dvě roty na BVP. Takto jsou organizovány obrněné jednotky např. v americké armádě. Obdobně tak Čína v rámci své poslední reformy začíná vytvářet brigády, které obsahují 4 stejné kombinované prapory s jednou tankovou rotou a třemi mechanizovanými rotami.

Bylo by možné se asi donekonečna bavit o tom, který model je lepší. V poslední době ale začíná nabývat na popularitě druhý model, postavený na kombinovaných praporech. Kromě výše zmíněných států, USA a Číny, jej začínají napodobovat i další země, především v rozvojovém světě. Výrazně k tomu přispěly i zkušenosti z některých válečných konfliktů poslední doby, a to jak občanské války v Sýrii, tak i v současném ukrajinském konfliktu. V těchto konfliktech se totiž často kombinované prapory stávají čím dál častěji dokonce  hlavním taktickým, ale i organizačním prvkem – jde tedy o praporní bojová uskupení.

Kombinované prapory/praporní bojová uskupení

Za předchůdce dnešních kombinovaných praporů, resp. praporních bojových uskupení jsou někdy označovány útočné prapory německé armády za první světové války, tzv. Sturmtruppen. Šlo o speciální úderné jednotky složené z nejlepších vojáků, které byly určeny k prolamování nepřátelských linií. A nutno říci, že tyto jednotky zaznamenaly značné úspěchy. Sturmtruppen nicméně byly menší než běžné prapory. Obvykle byly součástí nějakých vyšších jednotek, které se útočným praporům staraly o jejich zázemí, jejich logistiku atd. Nešlo tedy o organizační jednotku v pravém slova smyslu.

Dnešní kombinované prapory jsou v mnohém jiné. Především jsou větší, obsahují více vojáků. Např. v ruské armádě jsou dnes budovány prapory, které místo obvyklých tří pěších rot mají 4 roty – a to na základě zkušeností z prvních let ostré války, kdy se ukázalo, že ruské kombinované prapory mají málo pěchoty. Kombinovaný prapor pak dále obsahuje tankovou rotu, která tvoří základní úderný prvek. Co je důležité, dnešní kombinované prapory obsahují i dělostřeleckou složku, kterou přitom mnohdy tvoří výkonná 155 mm děla, byť obvykle v podobě jen jedné baterie. Někdy jsou do této dělostřelecké složky přidávány i raketomety, opět pouze v menším počtu. Vzhledem k proměnám moderního bojiště je příznačné, že tyto kombinované prapory obsahují i jednotku vyzbrojenou drony, ať již pozorovacími či údernými. A stejně tak můžeme ve strukturách kombinovaných praporů najít i prostředky boje proti dronům, byť se často jedná pouze o modifikované malorážové kanony, kombinované  s přenosnými PLŘS. Když si tedy všechny tyto složky sečteme, pak vidíme, že se tyto posílené kombinované prapory blíží spíš slabšímu pluku. Je potom otázkou, zda má takto koncipovaná jednotka smysl, a zda přináší přidanou hodnotu vůči běžným jednotkám.

Pokud tyto zesílené kombinované prapory, resp. praporní bojová uskupení hodnotíme na základě jejich úspěchů na ukrajinském bojišti, pak si musíme uvědomit, že tyto prapory, používané dnes jak ruskou, tak i ukrajinskou armádou jsou do jisté míry jen improvizací. Je to důsledek toho, že jak Ukrajina, tak i Rusko se dnes potýkají s nedostatkem vojáků. A to nejen v důsledku obrovských ztrát na životech (na obou stranách), a demografických obtíží.

Stejně tak je komplikací i nedostatek techniky, zejména tankové, takže nelze vytvářet celé tankové prapory atd. Ovšem nejvážnějším faktorem hovořícím pro budování praporních bojových uskupení je to, že ukrajinská fronta je nesmírně dlouhá – jsou to stovky kilometrů. Vojska obou stran jsou pak po frontě rozprostřena jen velice slabě, což brání vytvářet nějaké větší jednotky. Kombinované posílené prapory jsou tak výrazem snahy dosáhnout alespoň určité koncentrace síly, potřebné k tomu, aby bylo možné na nějakém místě prorazit. Nicméně fakticky jde jen o pouhou improvizaci. A pokud by jak Rusko, tak i Ukrajina měly dostatek vojáků, jistě by používaly běžnou brigádní strukturu.

Jako výraz vyslovené improvizace pak lze hodnotit to, že na ukrajinském bojišti zejména ruská armáda začala formovat kombinované roty. Ty tvoří pouhá jedna četa tanků (3-4 tanky), několik čet pěchoty, a dělostřelecká složka tvořená jen jedním či dvěma děly. Je ale možná příznačné, že takto formované jednotky mají jen malou účinnost, a naopak zaznamenávají vysoké ztráty. Těžko tak mohou být nějakým vzorem pro moderní armádu.

Pokud pak hodnotíme fakt, že kombinované prapory používají USA nebo Čína, pak je zase třeba vzít v potaz, že se jedná o obrovské armády, které mají více než milion vojáků. Tyto armády navíc stále užívají jako organizační jednotky brigády či divize, jejichž součástí kombinované prapory jsou. V takovém případě kombinované prapory smysl mají. Ve zcela jiné situaci jsou malé státy s omezeným počtem obyvatel a tedy i menšími armádami – jako například Česká republika.

Kombinované prapory – pro AČR nevhodné

Lze tedy říci, že kombinované prapory, které by mohly vytvářet praporní bojová uskupení, jsou pro AČR spíše nevhodné. Občas se lze setkat s názvy, že by AČR měla přejít na takovouto strukturu. Faktem ale je, že by to AČR nic nepřineslo. Rozhodně by to nepřineslo nějaké navýšení síly či získání vyšších schopností, což AČR v současnosti tolik potřebuje.

Současnou brigádní strukturu AČR lze tedy považovat za vhodnou. Stejně tak je dobré i to, že AČR používá prapory složené jen z jednoho druhu techniky – prapory tankové, prapory mechanizované, postavené na BVP atd. Tím lze totiž dosáhnout nejlepšího soustředění sil, vyšší údernosti. Takovéto prapory jsou vhodnější i z hlediska logistického, a v neposlední řadě také ekonomicky.

Samozřejmě, je otázkou, zda stávající pouhé dvě brigády jsou za dnešní situace dostatečné. AČR by měla posílit nejméně o jednu další brigádu, a spíš ještě více (a je otázkou, jak by tato brigáda či brigády měly být koncipovány, především zda by nemohly být postaveny na bázi AZ či ještě spíše Teritoriálních sil atd.). Po stránce organizační jde ale o armádu, postavenou na základě moderních západních principů, které se v praxi osvědčily. A proto by bylo chybné s touto organizační strukturou nějak neuváženě experimentovat.