Ne všichni, kdo byli během 2. světové války zajati v boji, se stali válečnými zajatci. Někteří byli zastřeleni na místě, zejména ti, kteří spadali pod speciální síly. Rozkaz k tomu byl vydán 18. října 1942 a umožňoval německým jednotkám zabíjet spojenecká komanda po jejich zajetí prakticky bez soudu a do této kategorie měl spadat i Michael Alexander. Zachránil se však rychlým uvažováním – a zfalšovaným rodokmenem.

Michael Alexander se narodil 20. listopadu 1920 v Londýně ve Spojeném království. Doufal v kariéru v britském královském námořnictvu, a proto navštěvoval školu ve Stowe. Po neúspěšných lékařských zkouškách však nastoupil na Královskou vojenskou školu v Sandhurstu.

Když vypukla druhá světová válka, byl Alexander zařazen k lehké pěchotě vévody z Cornwallu, po níž se dobrovolně přihlásil k No. 8 Commando. Již po několika týdnech výcviku byl se svými kamarády poslán do severní Afriky. Brzy poté byl Alexander převelen ke Special Boat Service (SBS) a povýšen na poručíka. Působili na Blízkém východě a jejich úkolem byly především různé formy průzkumu a sabotáží.

Psali jsme:Co vše si Sověti odnesli z okupovaného Německa v roce 1945

V létě 1942 byl Michael Alexander, nyní již dočasný kapitán, se svými druhy umístěn v egyptské Alexandrii. Během jedné obzvlášť katastrofální mise dostal na starost 20 mužů, včetně příslušníků královské námořní pěchoty, kteří pronikli za německé linie, aby vyhodili do povětří muniční sklad. Na torpédovém člunu urazili více než 50 km a čekali, dokud se úplně nesetmělo, a teprve pak se vydali na břeh s menšími plavidly. Teprve po vylodění zjistili, že dorazili na hlavní základnu 90. lehké pěší divize, jedné z nejlepších jednotek Afrika Korpsu.

Zdroje se rozcházejí v tom, zda Alexandr a desátník Peter Gurney zůstali na místě náhodou, nebo zda to byl záměr. Ať tak či onak, dvojice zůstala na nepřátelském území, aby splnila svůj úkol. Nepodařilo se jim dosáhnout muničního skladu, ale přesto dokázali vyhodit do povětří cisternu. Poté se museli pokusit dostat zpět na spojenecké území – byla to ve výsledku neúspěšná dvoudenní snaha.

Cesta zpět k britským liniím u El Alameinu byla dlouhá zhruba 50 km. Muži šli až druhého rána, než byli zajati Němci. Taková událost sice nikdy není dobrá, ale o to horší byla skutečnost, že Michael Alexander si cestou vzal německou čepici, aby mu nesvítilo slunce do obličeje. Tady se příběh liší, záleží na tom, koho se zeptáte. Někteří říkají, že si Němci mysleli, že tento kus oděvu naznačuje, že je špion. Jiní uvádějí, že nepřátelští vojáci věděli, že zabil jejich kamarády při výbuchu cisterny, a okamžitě poznali, že je členem komanda. Ve všech případech byla výsledkem poprava.

Jen díky pohotovému uvažování byl Alexandrův život ušetřen. Využil svého jména a řekl Němcům, že jeho strýc je generál sir Harold Alexander, britský velitel štábu na Blízkém východě. Byl to riskantní krok, který však, pokud by vyšel, mohl docela dobře stačit k tomu, aby mu byl trest zmírněn. Jak se ukázalo, tak se i stalo, protože mu uvěřili jak polní maršál Erwin Rommel, tak generál Siegfried Westphal.

Psali jsme:Nad ledem a Saharou - příběh německého druhoválečného pilota Petera Wilhelma Stahla

Místo zastřelení na místě byli oba muži převezeni do vězení v Berlíně, načež byl Michael Alexander převezen na zámek Colditz, který v té době fungoval jako zajatecký tábor Oflag IV-C. Kvůli své lži byl považován za prominenta, zajatce, který by mohl být použit jako vyjednávací žeton, pokud by se válka obrátila proti Němcům. Přestože byl pod dohledem 24 hodin denně, byl Alexandrův pobyt v zajateckém táboře relativně pohodlný. Sdílel celu s Gilesem Romillym, synovcem britského premiéra Winstona Churchilla, s nímž později napsal o jejich věznění knihu Rukojmí v Colditzu. Po osvobození věznice byl Alexander propuštěn k Američanům.

Foto: Alexandera Němci drželi na proslulém zámku Colditz | Wikimedia Commons / Public domain

Alexander se bohužel nikdy nedozvěděl, co se stalo s Peterem Gurneym poté, co byli posláni do Berlína; předpokládal, že jeho přítel byl nakonec popraven. Dále působil v Mezivládním výboru pro uprchlíky a před koncem války spolupracoval s ministerstvem války. V roce 1946 byl Alexander povýšen na kapitána a sloužil v britské armádě až do roku 1951, kdy byl vyřazen do zálohy.

Zdroj: warhistoryonline