Jedna z tehdy technologicky nejvyspělejších ponorek na světě zaútočila 4. května 1945 na křižník britského Královského námořnictva. Jednalo se o německou ponorku U-2511, která byla  „zázračnou“ ponorkou třídy XXI. Přestože se tehdy jednalo o vysoce vyspělé plavidlo, byla jedním z největších neúspěchů nacistického Německa.

Ponorka třídy XXI byla přes 76,2 m dlouhá a její výtlak činil 1 620 tun. Nesla šest torpédometů, které se nabíjely pomocí hydrauliky a mohly vystřelit více než 23 torpéd uložených v trupu plavidla. Její nejmodernější součástí však byl pohonný systém, tvořený dvěma diesely a dvěma elektromotory, díky kterému ponorka třídy XXI dokázala plout dál a rychleji než jakákoli jiná ponorka před ní.

Tento typ ponorky lze považovat za první moderní podmořskou válečnou loď. Motor dal totiž U-Bootu (označení používané pro válečné ponorky německého námořnictva) schopnost operovat pod vodou bez zásadních omezení. Ostatní ponorky té doby trávily většinu času na hladině a pod hladinu se potápěly pouze za účelem útoku nebo úniku.

Psali jsme:Aganské rasové povstání: Šarvátky mezi příslušníky amerických ozbrojených sil

K bojovým jednotkám se první ponorky typu XXI dostaly teprve v březnu 1945. Na skutečnou bojovou patrolu stihly do skončení války vyplout pouhé dvě – U-3008 pod velením kapitánporučíka Helmuta Mansecka a U-2511 pod velením kapitána Adalberta Schnee. Obě ponorky během plavby zastihla zpráva o kapitulaci Německa a vzdaly se Spojencům.

Naštěstí pro posádku v úvodu uvedeného britského křižníku válka pro německé námořníky skončila a ponorka U-2511 obdržela rozkaz k zastavení palby. Místo reálného útoku pak využila, podle tvrzení svého velitele, britskou loď k cvičnému útoku.

Foto: Tři čluny typu XXI a jeden typu VII v květnu 1945 | Wikimedia Commons / Public domain

Německé námořnictvo, Kriegsmarine, se velmi spoléhalo na ponorky, které měly pro Třetí říši vyhrát válku. Nové ponorky U-2511 a její sesterská loď U-3008 však již během druhé světové války nevystřelily torpédo na žádný vojenský cíl. U-Boot XXI byl tak kolosálním neúspěchem, že jej později Adam Tooze představil ve své knize "The Wages of Destruction: The Making and Breaking of the Nazi German Economy" jako příklad toho, jak se to nemá dělat.

Psali jsme:Okno do historie - Bitva ve které padl jeden z největších hrdinů Skotska a pokořitel Anglie

Marcus Jones pak před lety napsal článek pro Naval War College Review, ve kterém tento docent na americké námořní akademii označil ponorku za jeden z hlavních příkladů toho, jak Německo příliš věřilo v technologii, aby dosáhlo vítězství ve „složitých a zoufalých situacích“. V roce 1942 bylo Německo odhodláno izolovat Británii od jejích kolonií a aby toho dosáhlo, mohlo se spolehnout jedině na ponorky. Němci tak měli v úmyslu obklíčit britské ostrovy stovkami těchto zákeřných plavidel a zabránit tak čemukoli připlout nebo odplout po moři.

Zpočátku tato strategie fungovala. V říjnu 1942 potopily ponorky jen v oblasti mezi Grónskem a Islandem 56 lodí. V roce 1943 se však karta obrátila. Pokrok v oblasti radarů, protiponorkových letadel a konvojové taktiky působily německým ponorkám typu VII narůstající ztráty a jejich původní výsledky dramaticky klesaly.

Elektrické motory těchto ponorek bylo třeba dobíjet naftovými motory, což bylo možné pouze na hladině. To je činilo zranitelnými a snadno odhalitelnými, což vedlo v kombinaci se sílícím spojeneckým letectvem a stále početnějšími eskortními letadlovými loděmi nakonec k tomu, že německé ponorky byly ve velkém počtu ničeny. Kromě toho byly ponorky typu VII pomalé. Spojenecké konvoje jim často dokázaly unikat pouhým zvýšením rychlosti. Pokud spojenci lokalizovali ponorku pod vodou, mohli jen počkat, až se tato bude muset vynořit. V květnu 1943 tak Spojenci zničili celkem 43 ponorek, což představovalo čtvrtinu celé operační flotily německých ponorek.

Hitler a jeho nejvyšší vojenští představitelé v německém námořnictvu si rychle uvědomili, že pouhé vylepšení stávající ponorkové technologie není možné. Potřebovali zcela nový typ ponorky, který by radikálně změnil způsob vedení boje na moři.

Helmuth Walter proto navrhl novou ponorku typu XXI s vnitřním prostorem ve tvaru osmičky, což umožňovalo použít podstatně větší baterie, takže tyto německé ponorky musely jen zřídkakdy vystoupit na hladinu, aby je dobily. Nová konstrukce byla také mnohem rychlejší. Dokázala držet krok se spojeneckými konvoji a plout tiše 60 hodin rychlostí 5 uzlů nebo zvýšit rychlost na 18 uzlů na 90 minut. Oproti tomu starý typ ponorek třídy VII nebyl nikdy schopen jet pod vodou rychleji než 8 uzlů, a to po velmi omezený časový úsek.

Novější ponorky XXI měly také mnoho senzorů a protiopatření, které plavidlu v boji poskytovaly výhodu. I přesto měla ponorka mnoho vad, což způsobovalo, že plavidla nefungovaly tak, jak se předpokládalo. Hydraulickému systému nabíjení torpéd např. trvalo příliš dlouho, než začal správně fungovat. Motory a kormidelní systémy také nefungovaly optimálně. Celkově tak lodě nepředstavovaly pro nepřítele takovou hrozbu, jakou Kriegsmarine potřebovala, navíc k  jejich nasazení došlo příliš pozdě.

Německé ponorky za druhé světové války sloužily obecně ke střežení pobřeží, napadání nepřátelských lodí a zachycování nepřátelských konvojů, čemuž byl primárně určen i nový typ XXI. Německo však již ve všech třech výše uvedených oblastech dávno prohrávalo. Jejich pobřeží bylo neustále bombardováno spojeneckými letadly. Počet spojeneckých konvojů beznadějně převyšoval počet nacistických ponorek  a Němci by potřebovali stovky ponorek typu XXI, aby měli vůbec šanci něco změnit.

Německo se zejména ke konci války obracelo k technologicky velmi vyspělým tzv. „zázračným“ zbraním, které však nedokázaly přinést trvalá vítězství. Zároveň tyto projekty často ještě více prohlubovaly již tak významné ekonomické problémy Třetí říše. Čím více se Spojenci blížili k Berlínu, tím více Němci urychlovali vývoj nových zbraní, místo aby zvyšovali počet osvědčených zbraní, které již měli k dispozici. Ponorka typu XXI tak dnes slouží jako poučení, že technologie není jediným faktorem vítězství ve válkách.

Po válce se tyto ponorky staly, pro svou vyspělou technickou koncepci, vítanou kořistí Spojenců a ovlivnily vývoj ponorek hluboko do 50. let. Ukořistěné ponorky třídy XXI sloužily např. v americkém, britském, francouzském a sovětském námořnictvu. Bývalá německá ponorka U-2513 v listopadu 1946 provedla ponor do hloubky 130 m s prezidentem Trumanem na palubě. Sověti pak v počátečních fázích studené války nasazovali až 15 ponorek tohoto typu. Jejich konstrukce pak ovlivnila vlastní sovětské třídy označované v kódu NATO jako Zulu, Whiskey a Romeo.

Zdroj: warhistoryonline