Nad troskami hrdého Leningradu se v srpnu 1942 rozezněla symfonie – vzkaz Němcům byl jasný
Během obléhání Leningradu, jednoho z nejhorších momentů druhé světové války, zažívali obyvatelé města nelidské podmínky. Avšak museli se jim přizpůsobit, chtěli-li přežít. Město bylo rok obléháno Němci a obyvatelé kdysi na sovětské poměry prosperujícího města se uchýlili k pojídání koček, psů a dokonce i ostatků bližních. Navzdory krutým podmínkám se však jedné srpnové noci přízračným městem rozléhal nádherný zvuk živého orchestru. Orchestr zahrál Šostakovičovu Sedmou symfonii a vyslal Němcům jasný vzkaz, že se jim obyvatele Leningradu nepodařilo a nepodaří zlomit.
Dmitrij Šostakovič dokončil Sedmou symfonii v prosinci 1941 a její premiéru plánoval v Leningradě, avšak krátce po začátku obléhání město spolu s Leningradskou filharmonií opustil. Sedmá symfonie tak měla premiéru 5. března 1942 v Kujbyševě. Šostakovič symfonii tehdy věnoval leningradskému lidu a brzy měla živě zaznít i v tomto těžce zkoušeném městě.
Foto: Protiletadlové dělostřelectvo bránící Leningrad v roce 1941 | Wikimedia Commons / Public domain
K dirigování symfonie v hladovějícím městě byl vybrán dirigent Karl Eliasberg. V té době bylo město již téměř rok v obležení a jeho obyvatelstvo bylo na pokraji sil. To bylo způsobeno všeobecným nedostatkem, hladem a neustálým německým bombardováním. Obléhání Leningradu patří vůbec k nejhorším v moderních dějinách. Podmínky, kterým byli obyvatelé Leningradu vystaveni, byly nepředstavitelné.
Nikdo ve městě nebyl ve stavu, kdy by mohl provozovat hudbu, ale Eliasberg měl své rozkazy. Byl součástí Leningradského rozhlasového orchestru, který byl jediným orchestrem, který ve městě zůstal. Mnoho jeho členů zahynulo v bojích nebo zemřelo hlady. Když pak svolal své hudebníky na zkoušku, přišlo jich jen patnáct. Téměř všichni členové kapely hladověli a měli sotva sílu se hýbat, natož hrát na nástroj. Výsledkem bylo, že první zkouška trvala pouhých 15 minut. Více nebylo možné od zubožených umělců žádat.
Symfonie však vyžadovala orchestr o 100 nástrojích, takže při vážném nedostatku členů rozeslaly sovětské úřady zprávu s žádostí, aby se na zkoušky dostavili všichni hudebníci. Orchestr tak posílili občané a vojáci, kteří přicházeli na zkoušky, kdykoli mohli. Během zkoušek se nezřídka stávalo, že hudebníci zkolabovali. Tři dokonce s nástrojem v ruce zemřeli. Ostatní někdy zkoušku urychleně opouštěli a ve spěchu zaujímali přidělené pozice při protiletecké službě. Jakkoli se hudebníci necítili dobře, Eliasberg je potřeboval, aby hráli, a tak zavedl přísný systém, který trestal členy, kteří neodpovídali standardům, či přišli pozdě. Trestem bylo snížení přídělů.
Pod Eliasbergovým vedením a s velkým množstvím cvičení začala skupina rychle dělat pokroky. Zkoušky se jim podařilo zkrátit téměř na minimum a kompletní zkouška Sedmé symfonie byla provedena pouhé tři dny před slavnostním představením.
Datum představení, 9. srpna 1942, bylo vybráno proto, že to byl den, kdy Hitler plánoval oslavit očekávaný pád města. Než zazněly první nástroje, Sověti zahájili mohutné bombardování německých pozic, aby zajistili klid po celou dobu představení. Po městě byly rozmístěny reproduktory tak, aby němečtí obléhatelé představení dobře slyšeli.
Když pak představení začalo, vznikl podivný kontrast mezi mírumilovnou krásou hudby a naprostou zkázou všude kolem. Jednou z obyvatelek Leningradu, která byla svědkem představení, byla osmnáctiletá Olga Kvade, která řekla: "Lustry se třpytily, byl to takový zvláštní pocit. Nebylo to možné - blokáda, pohřbívání, smrt, hlad a Sál filharmonie – bylo to tak neuvěřitelné. Jediné, čeho jsme se báli, bylo, že nás Němci začnou bombardovat. Říkala jsem si: 'Bože, nech nás to poslouchat až do konce'. Pak vyšel Eliasberg, orchestr se postavil a hrál. Všichni měli hlad, ale byli oblečeni ve fracích. Na jednu stranu se mi chtělo brečet, ale zároveň v tom byl pocit hrdosti. 'Sakra, my máme orchestr! Jsme ve filharmonii, takže vy Němci zůstaňte, kde jste!‘ Byli jsme obklopeni Němci. Ostřelovali nás, ale byl v tom pocit nadřazenosti."
Když se symfonie chýlila ke konci, následoval hodinový potlesk. Poslouchali také němečtí vojáci kousek za městem. Také oni byli hladoví a vyděšení. Obléhání pak trvalo ještě půl roku, ale představení poskytlo obyvatelům města obrovskou morální vzpruhu a nikdy nebylo zapomenuto.
Zdroj: warhistoryonline