Postsocialistické státy NATO s přístupem k moři se nacházejí v různých fázích modernizace svých flotil. Zatímco země jako Polsko a Rumunsko míří k pořízení víceúčelových „bitevních“ hladinových jednotek, menší země – od Litvy po Albánii – sází hlavně na hlídková plavidla a minolovky. Společným jmenovatelem je snaha zapojit se do aliančních struktur a vybudovat interoperabilní síly, i když v rozdílné „váhové“ kategorii.

Po pádu železné opony zdědila většina postsocialistických států s přístupem k moři zastaralou techniku sovětské či jugoslávské provenience, která jen málo odpovídala požadavkům moderních aliančních operací. Velkým trendem také byl odkup ex-studenoválečných západních plavidel.

Velké země: Polsko a Rumunsko

Mezi postsocialistickými členy NATO se jasně vymezují dvě země, které by díky své rozloze a lidnatosti mohly mít ambici vystoupit z rámce pobřežní obrany, a stát se skutečnými regionálními námořními silami – Polsko a Rumunsko. Obě země disponují největšími flotilami v rámci postsocialistických členů NATO. Zároveň ale čelí odlišným výzvám: Polsko v Baltském moři, Rumunsko v Černém moři proti ruským flotám.

Psali jsme:Náročný výcvik ruských speciálních sil s kulomety

Páteř rozvoje polské flotily tvoří program Miecznik, v rámci něhož vznikají víceúčelové 3 fregaty (Wicher, Burza, Huragan) na základě britského designu Arrowhead 140. Ty mají zajistit protivzdušnou i protiponorkovou obranu a posunout polské námořnictvo mezi středně velké evropské flotily. Druhým pilířem je rozšíření série minolovek Kormoran II, které se stávají klíčovým prvkem alianční odminovávací kapacity na Baltu. V současnosti jsou v provozu tři jednotky a další tři by měly přibýt v budoucnu. Polsko zároveň řeší akutní nedostatek moderních ponorek – jediná aktivní jednotka ORP Orzeł je již morálně zastaralá, přičemž program Orka má přinést náhradu v podobě tří nových diesel-elektrických ponorek. Celkově se tak Varšava profiluje jako hlavní regionální námořní mocnost východního Baltu (pokud pomineme Rusko), schopná nejen chránit pobřeží, ale i poskytnout NATO víceúčelové kapacity.

Foto: Polská minolovka Kormoran | Tomasz Grotnik / Wikimedia Commons / Public domain

Rumunsko se snaží hrát podobnou roli v Černém moři, ale jeho modernizační snahy narážejí na politické a finanční překážky. Dvě fregaty třídy Type 22, převzaté z Velké Británie, jsou provozovány s omezenou výzbrojí, protože dlouho plánovaná modernizace nakonec nebyla provedena. V současnosti je flotila silně zastarávající a spoléhá se na ex-studenoválečná plavidla domácí, sovětské a západní konstrukce. Z tohoto důvodu je pořízení nových hladinových jednotek více než nutné. Do budoucna se počítá se třemi moderními fregatami a několika korvetami, jako s „bitevním“ křídlem flotily. Vedle těchto ambicí probíhá akvizice dvou hlídkových lodí OPV 2600, které svým výtlakem 2 600 již odpovídají velkým korvetám. Pro rychlejší posílení flotily byla v letošním roce také podepsána smlouva na tureckou hlídkovou loď třídy Hisar, která vychází z tureckých korvet třídy Ada. Není bez zajímavosti, že Rumunsko disponuje i ponorkovou flotilou, i když v podobě jedné jediné ponorky třídy Kilo, která je navíc fakticky mimo službu. Je však známé, že by se to mělo v dohledné době změnit nákupem hned dvou jednotek, pravděpodobně francouzské konstrukce.

Středně velké státy: Chorvatsko a Bulharsko

Druhou kategorii mezi postsocialistickými námořnictvy tvoří státy, které sice nedosahují velikosti Polska či Rumunska, ale přesto se snaží udržet určitou úroveň víceúčelových schopností. Jejich flotily se nacházejí na pomezí pobřežní obrany a snahy o modernizaci. 

Psali jsme:Centrum leteckého výcviku LOM PRAHA převzalo první nové letouny Zlín

Psali jsme:Generální ředitel Tatra Trucks: Česká armáda je pro Tatru prioritní a také referenční zákazník

Psali jsme:Gripen E je svými schopnostmi v mnoha ohledech s F-35A srovnatelný

Chorvatské námořnictvo se řadí mezi ty středně velké na Balkáně. Jeho charakteristickým rysem jsou raketové čluny vybavené švédskými střelami RBS-15, které poskytují reálnou údernou kapacitu proti hladinovým cílům. Jádrem současné flotily tvoří dvě domácí jednotky třídy Kralj a dva starší finského původu třídy Helsinky. Součástí námořnictva je také jedna ex-jugoslávská jednotka třídy Končar. Ve všech třech případech jde o raketové čluny. Chorvatsko však zároveň disponuje šesti hlídkovými čluny tříd: Omiš (v současnosti dvě jednotky a další čtyři plánované) a Mirna (čtyři ex-jugoslávské jednotky). Doplněny jsou lehkou minolovkou Korčula. Koncem této dekády by chorvatské námořnictvo mělo být ještě posíleno dvěma až třemi víceúčelovými korvetami. Konkrétní typ nových korvet však ještě není znám.

Bulharské námořnictvo disponuje třemi fregatami třídy Wielingen (původně Belgického námořnictva) a jednou třídy Koni / Projekt 1159. Tvoří dosavadní páteř hladinových bitevních schopností, byť s omezeními, týkajícími se stáří výzbroje a senzorů. Doplněny jsou třemi raketovými korvetami třídy Projekt 1241, které plní úkoly proti hladinovým cílům, a protiponorkových/ochranných operací v pobřežních vodách.

Výraznou změnu přinese projekt Hrabri, podle kterého jsou stavěny dvě víceúčelové modulární hlídkové-oceánské lodě ve Varně, v rámci kontraktu z roku 2020. Plavidla Hrabri a Smeli jsou navržena pro rozsáhlejší spektrum misí – průzkum, hlídky а protiponorkové úkoly. Мají být dodány v letech 2025–2026. Jejich příchod by mohl značně posílit černomořské schopnosti Bulharska. I přesto ale většina starších plavidel zůstává technicky zastaralá; výzbroj, senzory a celkový operační stav nedosahují úrovně některých novějších černomořských flotil. Modernizace je v plánu, ale její tempo a rozsah jsou limitovány rozpočtem a logistickou kapacitou.

Malí hráči: Litva, Lotyšsko, Estonsko, Slovinsko, Černá Hora a Albánie

Třetí skupinu tvoří státy, jejichž námořní flotily mají omezené velikosti a schopnosti. Tyto země – v Pobaltí především Litva, Lotyšsko a Estonsko – se soustředí především na dohled nad pobřežím, minolovné operace a účast v mezinárodních misích. Společným prvkem je důraz na interoperabilitu v rámci NATO a časté využívání ojetých (second-hand) plavidel od větších spojenců.

Litva provozuje tři minolovky třídy Hunt (ex-Royal Navy, Skalvis, Sūduvis a Kuršis) a minonoskou třídy Vidar. Vedle těchto plavidel specializované na zaminovávání a odminování mají Litevci také eskadru hlídkových lodí. Jedná se o čtyři jednotky dánské třídy Flyvefisken a jeden švédský hlídkový člun typu Storebro SB90E. Litva objednala dva rychlé víceúčelové čluny Watercat M18 vybavené protiraketovým systémem SPIKE NLOS a dálkově ovládanými kulomety. Dále zvažuje pořízení víceúčelových modulárních plavidel třídy Vanguard od norské společnosti Kongsberg, která by mohla plnit různé role podle potřeb litovského námořnictva.

Lotyšsko má pět minolovek třídy Alkmaar / Tripartite, stejným počtem hlídkových plavidel třídy Skrunda a jednou minonoskou třídy Vidar. Lotyšsko se zapojilo do programu CFMAC (coastal force modernization), přičemž konkrétní objednávky plavidel nejsou zatím veřejně specifikovány.

Estonsko disponuje třemi minolovkami třídy Sandown (ex-britské) – Admiral Cowan, Sakala, Ugandi – které tvoří jeho hlavní minolovné kapacity. Zároveň také jednou minonoskou třídy Lindormen a čtyřmi malými hlídkovými plavidly Estonsko plánuje nahradit svou hlídkovou loď Pikker novým plavidlem schopným plnit multiplikační úkoly: pobřežní dohled, ochranu hranic i environmentální mise. Rozpočet a základní požadavky jsou již definovány na 30–40 milionů EUR. Estonsko zároveň modernizuje svou flotilu minolovek a plánuje pořízení dvou nových hlídkových lodí. Nové plavidlo třídy Littoral Mission Vessel (LMV) by mělo být, pokud možno, vyráběno v Estonsku ve spolupráci se zahraničními partnery jako Saab a ST Engineering.

Společnou slabinou těchto flotil je, že nemají větší bojová plavidla (např. fregaty či korvety obdobného rozsahu), což omezuje jejich schopnosti v širších námořních operacích.

Slovinsko má nejmenší samostatné námořnictvo v alianci. Disponuje jednou hlídkovou lodí Triglav, dodanou z Ruska jako vyrovnání dluhu. Současné modernizační snahy se zaměřují na modernizaci tohoto plavidla. Kromě Triglavu Slovinci disponují izraelským hlídkovým člunem třídy Super Dvora.

Podobně Černá Hora disponuje několika hlídkovými plavidly, mezi nimiž vyniká bývalá jugoslávská korveta třídy Kotor, která byla po odzbrojení přizpůsobena pro hlídkové úkoly. Dalšími plavidly jsou starší menší čluny a školní plachetnice Jadran. Dne 4. listopadu 2024 Černá Hora učinila krok k modernizaci námořní obrany podpisem smlouvy s francouzskou loděnicí Kership na pořízení dvou pobřežních hlídkových plavidel třídy OPV 60M. Tato plavidla budou postavena ve Francii a jejich dodávka je plánována na první polovinu roku 2027. Plavidla ponese jména Petar I Njegoš a Petar II Njegoš, na počest významného panovníka a kulturního symbolu Černé Hory. Projekt je součástí obranné dohody mezi Francií a Černou Horou a je podporován francouzskou agenturou pro obranné nákupy (Direction Générale de l’Armement) a BPI France. Stavba plavidel probíhá v loděnici Kership v Lorientu, kde byla 24. dubna 2025 zahájena výstavba prvního plavidla.

Albánské námořnictvo prošlo modernizací a dnes tvoří klíčovou složku námořní bezpečnosti v regionu. Jeho hlavní sílu představují čtyři hlídkové lodě třídy Iliria, postavené podle designu Damen Stan Patrol 4207. První z nich, Iliria, byla uvedena do služby v roce 2008 a postavena v Nizozemsku, zatímco další tři – Oriku, Lisus a Butrinti – byly postaveny v Albánii. Tyto plavidla jsou určena k ochraně pobřeží, boji proti pašování a provádění pátracích a záchranných misí. V roce 2025 Albánie obdržela od Itálie hlídkovou loď třídy Cassiopea, přejmenovanou na P 133, která posílila její schopnosti v oblasti námořní obrany a účasti na misích NATO.

Albánie již nemá žádné operační ponorky. V minulosti vlastnila čtyři diesel-elektrické ponorky třídy Whiskey, které byly postaveny v bývalém Sovětském svazu. Po roce 1997 byly tři z nich sešrotovány a čtvrtá, Stuhia (č. 516), byla ponechána na základně Pashaliman, která byla v roce 2022 nabídnuta NATO jako potenciální základna. V současnosti Albánie neplánuje pořízení ponorek ani těžších bojových lodí. Její námořní síly se zaměřují na modernizaci stávajících plavidel a posílení spolupráce s NATO.

Tyto „malé flotily“ tak ukazují pragmatický přístup: soustředí se na specializaci v rámci aliance, na pobřežní bezpečnost a mezinárodní spolupráci. Namísto nákladných fregat či korvet investují do menších plavidel, která jsou levnější na provoz, ale přesto umožňují zapojení do aliančních struktur – zejména v oblasti odminování a hlídkování.

Analýza akvizičních trendů 

Námořní akviziční trendy postsocialistických členů NATO odrážejí kombinaci geografických, ekonomických a bezpečnostních realit, které formují jejich strategické priority. Zatímco všechny tyto země sdílejí cíl plné interoperability s aliančními silami, rozdíly mezi Baltským, Černým a Jaderským mořem vytvářejí odlišné modely modernizace.

Baltské moře se vyznačuje uzavřenými vodami a silnou přítomností NATO, což vede k preferenci menších, vysoce specializovaných plavidel. Polsko zde představuje výjimku – jako jediná ze sledovaných zemí v regionu vlastní a buduje „fregatové“ námořnictvo, schopné vést komplexní operace protivzdušné i protiponorkové obrany. Ostatní pobaltské země – Litva, Lotyšsko a Estonsko – se soustředí na minolovky, hlídkové čluny a modulární víceúčelové jednotky, které zajišťují spíše pobřežní ochranu než projekci síly. Vzniká tak nerovnováha: Polsko směřuje k plnohodnotnému válečnému loďstvu, zatímco zbytek „sledovaného“ regionu setrvává v rámci „malé flotily pro kolektivní bezpečnost“.

Černé moře představuje prostor s největším strategickým tlakem, neboť zde NATO čelí hrozbě rozšíření ukrajinského konfliktu. Zároveň je zde rovnováha sil čtyřdimenzionální – Rusko, Ukrajina, „problematické“ Turecko a NATO v podobě Bulharsko a Rumunska. I proto oba posledně zmíněné státy usilují o zachování víceúčelových kapacit. V současnosti se tyto snahy projevují nákupem hlídkových lodí s výtlakem odpovídající velkým korvetám, i když ambice míří (zejména v případě Rumunska) mnohem výše.  

Jaderské moře je zcela odlišné – spíše než o konfrontační prostor jde o oblast spolupráce a stabilizace. Chorvatsko zde představuje jediného hráče s reálnou údernou kapacitou (raketové čluny a plánované korvety), zatímco menší státy – Slovinsko, Černá Hora a Albánie – fungují de facto jako pobřežní stráže s alianční uniformou. Jejich lodě slouží hlavně k dohledu, boji proti pašování a záchranným operacím. Námořní rovnováha v Jaderském moři je tak spíše kooperativní než konfrontační, a důraz se přesouvá od vojenské síly k integrované bezpečnosti.

Z širšího pohledu lze postsocialistické flotily rozdělit podle ambicí a prostředků:

• Fregatové námořnictvo: Polsko a (aspiračně) Rumunsko – usilují o víceúčelové síly schopné plnohodnotného zapojení do aliančních operací. Problematickým členem této skupiny je Bulharsko, které v současnosti vlastní zastarávající fregaty, nicméně jeho rozpočet mu nedovoluje akvizici nových moderních plavidel této „váhové“ třídy, a tak hrozí, že se bude muset v budoucnosti uskromnit, co se svých válečných kapacit týče.
• Korvetové námořnictvo: Chorvatsko (a v budoucnu možná také Bulharsko) – kombinuje pobřežní obranu a omezenou projekci síly.
• Hlídkové námořnictvo: pobaltské a jadranské mikrostáty – zaměřují se na specializaci (minolovky, hlídky, SAR) a interoperabilitu v rámci NATO.

Celkově lze konstatovat, že postsocialistické státy NATO sledují asymetrickou, nikoli jednotnou cestu modernizace. Geografická poloha, ekonomické možnosti a prostředí individuálních hrozeb formují jejich námořní identitu více než historické dědictví. Společným jmenovatelem zůstává snaha zapojit se do alianční struktury nejen jako „spotřebitelé bezpečnosti“, ale jako aktivní přispěvatelé v rámci svých možností – ať už na palubě fregaty, nebo hlídkového člunu.

Zdroj: Defence Industry, Defence Post, Naval Today