Narvik 1940: Šokující příběh bitvy, která zastavila nacisty – a zmizela z dějin
V hlubokých vodách norských fjordů a mezi zasněženými horskými hřebeny se na jaře 1940 odehrála bitva, která patří k nejdramatičtějším a nejméně známým střetům druhé světové války. Narvik, klíčový přístav pro vývoz švédské železné rudy, se stal dějištěm dvou prudkých námořních bitev i nelítostných bojů v horách. Spojenci zde poprvé tvrdě zasáhli proti německé expanzi – a ukázali, že i v temném počátku války existuje odvaha, která nezamrzne ani v arktickém chladu.
Foto: Bitva o Narvik - 10.4.1940 | The Royal House of Norway
Dne 9. dubna 1940 zakotvilo v přístavu Narvik deset německých torpédoborců. Přivezly přes dva tisíce horských myslivců pod velením generála Eduarda Dietla. Operace Weserübung – bleskové obsazení Norska – probíhala podle plánu. Ale Narvik se proměnil v past: úzký Ofotfjord znemožňoval manévrování a německé lodě neměly přístup k zásobám. Kapitán Friedrich Bonte, velitel flotily, si to uvědomoval, ale rozkaz zněl jasně – vyložit muže a udržet pozice do příjezdu posil.
O den později zaútočila britská 2. flotila torpédoborců pod velením kapitána Bernarda Warburton-Lee. Pět lodí, krytých sněžením a mlhou, proniklo fjordem až k přístavu. V krátké, ale intenzivní bitvě Britové potopili dvě německé lodě, včetně vlajkové Wilhelm Heidkamp, na které zahynul i Bonte. Při ústupu se však střetli s německými loděmi Georg Thiele a Bernd von Arnim. HMS Hunter šla ke dnu, Hardy byla těžce poškozena a musela být nasměrována na břeh. Warburton-Lee byl smrtelně zraněn. „Pokračujte v boji,“ zněl jeho poslední rozkaz.
Britové se však nehodlali vzdát. Třináctého dubna se vrátili, tentokrát s mohutnější silou. Devět torpédoborců doprovázela bitevní loď HMS Warspite, jejíž děla systematicky ničila vše, co z německé flotily zbylo. Němci se pokusili o zoufalou obranu, ale palivo i munice došly. Některé lodě byly potopeny vlastními posádkami, jiné rozstřílely britské salvy. Bitva skončila – ve fjordu zůstaly vraky, těla a ticho.
Z moře se boje přenesly do hor. Spojenecké jednotky – Britové, Francouzi, Poláci a českoslovenští dobrovolníci – postupně obkličovaly německé pozice. V řadách Cizinecké legie bojoval i 1. československý prapor, složený z mužů, kteří utekli z okupované vlasti. Vedli útoky na kóty nad přístavem, sváděli přestřelky ve vánici, útočili na železniční stanici Bjørnfjell. Mnozí z nich poprvé v životě drželi sníh a pušku v jedné chvíli – ale nezastavili se. „Když jsme stoupali na kótu 730, nebylo vidět na krok. Vítr rval stanové plachty, sníh byl jako písek v očích. A přesto jsme věděli, že jdeme domů – přes Norsko, přes pušku a bajonet,“ vzpomínal po válce jeden z legionářů.
Spojenecký postup byl pomalý, ale neúprosný. Dvacátého osmého května padl Narvik. Norská vlajka se znovu objevila nad přístavem. Generál Dietl se stáhl s několika stovkami mužů k hranicím a byl nakonec evakuován letecky. Vítězství však nemělo dlouhého trvání – po pádu Francie museli Spojenci Narvik opustit. Bylo to vítězství přechodné, ale morálně zásadní. „Byli jsme tam první. Vyhráli jsme. A pak jsme to museli nechat být. Ale ti kluci – Čechoslováci, Poláci, Norové, Francouzi – ti věděli, co znamená bojovat s čistým svědomím,“ řekl později francouzský důstojník Jean Morel.
Bitva o Narvik tak zůstala jedním z mála jarních paprsků v temnotě prvního válečného roku 1940. Narvik se stal také symbolem odporu – právě zde se ukázalo, že pro nacisty válka nebude snadná a že budou muset čelit odhodlaným spojencům.
Zdroj: hwarfarehistorynetwork.com, Kvaček, Robert: Narvik – první boj československé zahraniční jednotky ve druhé světové válce, Čs. dokumentační středisko, 1995.