EXCALIBUR
CZUB
CZUB

Neexistující Heinkel He 113 – Goebbelsův stíhací superletoun strašil spojence do konce války

 30. 07. 2022      kategorie: Vojenská technika      8 komentářů
Přidat na Seznam.cz

V roce 1939 vytvořil německý bojový letoun světový rychlostní rekord. Nový stíhací letoun Heinkel He 113 se zdál být novou slibnou zbraní Luftwaffe – jednalo se o technicky vyspělý a rychlejší stroj než jakýkoli jiný stíhací letoun, který byl tehdy ve službě.

V počátečních fázích druhé světové války hlásili spojenečtí piloti mnoho setkání s He 113. Pilot Hurricanu tvrdil, že v květnu 1940 sestřelil jeden z nich nad Dunkerque, a v srpnu a září téhož roku bylo hlášeno několik útoků nad Británií. Vrchní maršál letectva Hugh Dowding, velitel stíhacího letectva RAF během bitvy o Británii, poznamenal, že He 113 "se objevil v omezeném počtu... jeho hlavními výhodami byly vysoký výkon a dostup."

Když americké armádní letectvo začalo podnikat bombardovací nálety na cíle v Německu, posádky hlásily několik setkání s He 113 - "Velmi pěkné letadlo!" poznamenal jeden pilot B-17, který měl být v roce 1942 napaden třemi těmito letouny nad francouzským pobřežím.

he113Foto: He 113 v rozpoznávací tabulce britského ministerstva letectví (1940) | Wikimedia Commons / Public domain

Zajímavostí těchto setkání však je fakt, že Heinkel He 113 nikdy neexistoval. Prototypy nového stíhacího letounu Heinkel byly sice postaveny, ale nikdy nevstoupily do služby u Luftwaffe. Role Heinkelu He 113 jako frontového stíhače tak byla mýtem vytvořeným velmi úspěšnou nacistickou propagandou a klamavou kampaní.

Příběh přízračné superstíhačky začal v polovině 30. let 20. století projektem Heinkel He 112, elegantního jednoplošníku postaveného v reakci na požadavek Luftwaffe na novou stíhačku schopnou konkurovat britskému Supermarine Spitfire. Heinkel prohrál s Messerschmittem Bf 109, ale přesto bylo postaveno cca sto exemplářů, které byly následně prodány do Maďarska a Rumunska.

Brzy poté začal Ernst Heinkel pracovat na nové a pokročilejší konstrukci, který by oproti Bf 109 nabízel značnou výkonnostní výhodu. Výsledkem byl velmi rychlý jednoplošný stíhací letoun, který používal stejný motor Daimler-Benz DB 601 jako Messerschmitt, avšak byl výrazně rychlejší. Konstrukce Heinkelu se zaměřila na snížení odporu vzduchu v několika oblastech. Například vstupní otvor pro přeplňování motoru DB 601, který byl u Bf 109 umístěn na boku kapotáže, byl přemístěn na náběžnou hranu levého křídla. Chladiče, které se používaly u Bf 109, byly nahrazeny inovativním systémem, který využíval chladicí kanály v náběžné hraně křídla k vytvoření odpařovacího chlazení bez odporu vzduchu. Motor byl namontován přímo na přední část trupu, čímž odpadla potřeba nosníků pro montáž motoru a vznikl tak velmi štíhlý, těsně přiléhající kryt. Dokonce i výfuky byly vybaveny ejektory, které vytvářely malý přídavný tah.

První prototyp nového letounu byl zalétán v lednu 1938. Ačkoli další číslo, které měl Heinkel k dispozici, bylo 113, stíhačka dostala označení He 100, údajně proto, že Ernst Heinkel měl pocit, že by piloty mohlo odradit označení letounu, které by obsahovalo nešťastné číslo 13. Celkem bylo postaveno dvanáct prototypů a rychle se ukázalo, že nový letoun je velmi rychlý – upravený Heinkel He 100 v březnu 1939 dosáhl absolutního světového rychlostního rekordu s široce medializovanou rychlostí 747 km/h. O výkonech nového stíhacího letounu okamžitě informovala média.

Rozšířené testy v létě 1939 pak skutečně potvrdily, že nový Heinkel je výrazně rychlejší než Bf 109, ale zároveň se ukázalo, že má některé podstatné problémy. Odpařovací chladicí systém a s ním spojená čerpadla se ukázaly jako problematické v provozu a potenciálně náchylné k bojovému poškození, takže byly nahrazeny konvenčnějším systémem využívajícím polozatahovací chladič pod křídlem. Ukázalo se také, že směrová stabilita je špatná, a proto byla u některých pozdějších prototypů zvětšena ocasní plocha. Vysoké zatížení křídla znamenalo velmi vysokou přistávací rychlost a těsně přiléhající kryt se ukázal jako nepohodlný při demontáži a výměně.

V průběhu roku 1939 pak bylo rozhodnuto již nadále nepokračovat ve výrobě Heinkelu He 100 a místo toho se plně zaměřit na Bf 109. Částečně šlo o racionalizaci omezených zdrojů – zdálo se, že nemá smysl investovat čas a peníze do dalšího jednomístného stíhacího letounu, když se Bf 109 ukázal jako dobrá konstrukce a továrna Heinkel byla již vytížena výrobou bombardéru He 111.

Částečně však bylo toto rozhodnutí také důsledkem složitosti procesu nákupu výzbroje ve Třetí říši. V roce 1933 se polní maršál Erhard Milch stal státním tajemníkem Říšského ministerstva letectví (RLM) a převzal odpovědnost za přezbrojení Luftwaffe. To bylo komplikováno skutečností, že prudký Milch se dokázal rozhádat s mnoha lidmi z německého leteckého průmyslu. Nesnášel např. Huga Junkerse i Willyho Messerschmitta, dva přední konstruktéry letadel v nacistickém Německu, a proto strávil mnoho času neúspěšnými pokusy zabránit jim v dodávkách nových letadel pro Luftwaffe. Zvláštní odpor však Milch choval k Ernstu Heinkelovi. Existuje podezření, že právě kvůli této osobní nevraživosti Milch neoficiálně zasáhl tak, aby nová Heinkelova stíhačka nikdy nepřekročila stádium prototypu. Tím by příběh Heinkelu He 100 mohl skončit, nebýt zásahu říšského ministerstva osvěty a propagandy Josepha Goebbelse.

Koncem roku 1939 začala válka a dvanáct prototypů Heinkelu He 100 se stále nacházelo v Heinkelových závodech poblíž Rostocku v severním Německu. Byly natřeny fiktivním označením letky a vyfotografovány s techniky Heinkelu, kteří se na fotce vydávali za piloty a pozemní personál Luftwaffe. Některé Heinkely byly mezi jednotlivým focením dokonce přemalovány, aby vznikl dojem, že letadel je více než dvanáct. Fotografie pak byly zveřejněny v Der Adler, oficiálním nacistickém časopise Luftwaffe, a byly označeny jako "stíhačky Heinkel He 113", které byly údajně vyfotografovány na dánském letišti poté, co se zúčastnily bojů v Dánsku a Norsku. Jeden z letounů byl dokonce označen jako noční stíhací varianta.

he113_02Foto: Propagační fotka strojů Heinkel He 113 | Bundesarchiv / Public domain

Není zcela jasné, jaký byl přesný účel této propagandy, ale rozhodně se zdá, že na RAF podvod zapůsobil. Britské ministerstvo letectví zařadilo Heinkel He 113 do svých rozpoznávacích tabulek německých letounů s poznámkou o maximální rychlosti 627 km/h. Tajná zpráva zpravodajské služby RAF zveřejněná v roce 1940 dospěla k závěru, že nový stíhací letoun je ve výrobě a že jím byla vybavena nejméně jedna frontová letka Luftwaffe. V květnu 1940 se fotografie He 113 objevila v uznávaném britském leteckém časopise The Aeroplane, kde byl identifikován jako současná německá stíhačka.

Ne všichni však o tom byli plně přesvědčeni. Robert Saundby, vyšší důstojník leteckého štábu u velitelství bombardovacího letectva RAF, si ve svých poznámkách uvedl, že na fotografiích je zřejmé, že Heinkel He 113 nemá v křídlech žádný prostor pro zbraně nebo munici, což je u stíhačky trochu zvláštní. Jiný pozorný důstojník RAF si zas všiml, že noční stíhací verze postrádá přistávací světlo. I navzdory těmto zjevným nedostatkům však přetrvával po většinu války názor, že He 113 je plnohodnotný frontový stíhací letoun Luftwaffe.

Přestože nebyl žádný Heinkel He 100/113 nikdy operačně použit, spojenečtí piloti po celou válku nadále hlásili setkání s tímto letounem. Předpokládá se, že většinou šlo o pouhé chybné identifikace pozdějších modelů Bf 109, ale teprve po skončení války se definitivně potvrdilo, že nacistický superstíhač nebyl ničím jiným než propagandistickým mýtem.

Zdroj: warhistoryonline

 Autor: Petr Žák

Komentáře

Marty

01. 08. 2022

mám dojem, že není až takoví problém zde přispívat články :-)
a když tedy autor lže o tom že byla letadla bojově nasazena, prosím, ve které části se tak píše? asi sem to přehlédl, děkuji :-)

kredenc

01. 08. 2022

Samej imbecil, nebo lhář tady. Včetně autora.
He-100 nebyl nikdy dodán do japonska. Co tam však bylo dodáno byla kastle C.202, vobrácenej motor ze 109 a MG151 a výkresy, pochopitelně. Německý věci na německej ponorkách. Kastle italskýho letadla na italský křižníkový ponorce.
Luftwaffe He-100vky nikdy nepřevzala a bojově nenasadila z jednoho velmi pochopitelného důvodu - to letadlo bylo dobrý tak na závody. Chlazení motoru bylo vyvedeno do speciálních radiátorů, z kterých defakto sestávalo se křídlo letadla.
Klidně vám budu psát výrazně lepší články za výrazně menší peníze. Kdyžtak dejte vědět.

MXM

31. 07. 2022

HAKA: no právě ta "druhá světová" je jak ruská matrjoška, má víc slupek a školský výklad je přinejmenším nepřesný. Z toho pohledu Milcha i Heinkela mohlo jít o občanskou válku většiny evropských národů, vždyť jaké spousty dobrovolníků získali z okolních západních států, spolupracovala s nimi i část židovstva. Tudíž Milch jako nenápadný sabotér v póze ochotného a pracovitého a Heinkel plně oddaný nacistické věci. To se pochopitelně nemohli vystát.

HAKA

30. 07. 2022

MXM - židovského původu měl být i Heinkel. To z toho činí dost pikantní záležitost.

MXM

30. 07. 2022

nebyl ten Milch náhodou židovského původu? To by pak leccos vysvětlovalo - tichá sabotáž.

Melda

30. 07. 2022

Přece jen se tento stroj dostal do bojů, sice ne v Evropě a ne tak úplně jako Henkel. Několik strojů HE-100D-0 (2-3 ks) byly dodány do Japonska, kde sloužily jako předobraz stroje Kawasaki Ki-61 Hien, ač se značnými úpravami se úspěsně zůčastnil bojů.
Každopádně stroj hodný obdivu.

Luděk

30. 07. 2022

Podle jiných zpráv posloužilo několik těchto strojů továrním pilotům firmy Heinkel k ochraně objektů továrny před spojeneckými bombardéry. Ale jak to bylo doopravdy, těžko říct.

Petr

30. 07. 2022

Příběh tohohto stroje a ruského SU-57 se tak trochu podobá. Podle ruské propagandy by pouhá polovina toho, čím disponují jejich vojska, musela Ukrajinu zašlapat do země během pár týdnů.

Přidat komentář