Car-bomba

(rusky: Царь-бомба) byla dvoustupňová (původně ale plánovaná jako třístupňová) termonukleární puma, nejsilnější zbraň, která byla v historii odpálena. Bomba byla vyvíjena pod jménem Ivan (Иван), či Váňa (Ваня), car-bomba je označení západních zdrojů, které se však rozšířilo i do dnešního Ruska (srovnej Car-puška).

Práce na konstrukci bomby RDS-220 začaly v roce 1954 v uzavřeném městě Arzamas-16 (dnes Sarov) pod vedením akademika I. V. Kurčatova a J. B. Charitona.

Jaderná bomba RDS-220 měla hmotnost 24,8 tun (samotná bomba 24 tun, padákový systém 800 kg), délku 8 metrů a průměr 2 metry. Pro její dopravu byl upraven čtyřmotorový turbovrtulový bombardér Tupolev Tu-95V (letové zkoušky a shozy makety bomby byly dokončeny v roce 1959).

Psali jsme:Speciální pistole Welrod: 73 decibelů smrti alias smrtící pumpička na kolo

Zdroj: Wipedie

Na místo třetího stupně tvořeného uranem 238 byla bomba nakonec vybavena pláštěm z olova, které účinek pumy naopak utlumilo na 57 Mt namísto plánovaných 100 Mt. Bomba byla tedy cca dvakrát silnější než americké tehdy sériově vyráběné Mk-17 (ekvivalent 25 Mt TNT, 200 vyrobených kusů).

Odpálení:

Car-bomby proběhlo 30. října 1961 v 11:32 moskevského času nad sovětskou jadernou střelnicí Nová země (Objekt 700).[1] Bomba byla shozena z letounu Tupolev Tu-95V z výšky 10,5 km. Její padákový systém zbrzdil pád a tím umožnil posádce letadla dostat se do bezpečné vzdálenosti v okamžiku výbuchu. Ten nastal ve výšce 4 km nad povrchem (roznět byl sepnut vestavěným senzorem tlaku vzduchu).[2] Proces štěpení proběhl během 39 ns, jeho výkon byl odhadnut na 5,4×1024 W, což by odpovídalo výbuchu 50 megatun TNT. Okamžitě poté vznikla ohnivá koule o teplotě řádově milionů °C a průměru 9,2 km, jejíž spodní část zasáhla zem, kde způsobila kráter a zemětřesení o síle 5 - 5,25 stupňů Richterovy stupnice, a vrchní část téměř dosáhla výšky, ze které byla bomba shozena. Během následujících několika sekund ohnivá koule ztratila asi 2 km v průměru, a způsobila tak nasání zasaženého povrchu s větším uvolněním následného radioaktivního spadu a tlakovou vlnu, vyvolanou vyrovnáním tlaku po vypaření veškeré primárně zasažené hmoty, která do 40 km srovnala vše se zemí a měla potenciál působit škodu až do 100 km od epicentra[3]; měřitelná však byla i po svém třetím oběhu kolem Země. Určitá část energie se přeměnila ve světlo, teplo či jiné elektromagnetické záření, které bylo schopné způsobit popáleniny 3. stupně do vzdálenosti 100 km, a bylo pozorovatelné na většině severní polokoule. Atomový hřib s průměrem 40 a výškou 60 km pronikl až do spodní části termosféry Země.

Car-bomba byla schopna naprosto zničit jakékoli město nebo obydlenou oblast o průměru 280 km.

Psali jsme:Střelba pod vodou: Jak to vidíme ve filmech a jak je to v reálu

Pozadí události

Vývoj a odpálení Car-bomby bylo součástí tehdejšího ruského jaderného programu, jenž se rozvíjel po celou dobu studené války. Protože Rusové ke konci 50. let nedosahovali takových úspěchů v přesnosti radiového navádění podobných zbraní jako Američané, kompenzovali účinnost zvyšováním ničivého potenciálu svých raket a bomb, takže tyto mohly zničit cíl, i když spadly i o několik kilometrů mimo něj.

Před výbuchem byly uzavřeny smlouvy o ukončení atmosférických testů atomových bomb, proto detonace Car-bomby zdvihla vlnu mezinárodního napětí a americký vyslanec Adlai Stevenson obvinil Chruščova na konferenci Spojených národů ze zbytečného znečišťování atmosféry nesmyslnými odpaly takto monstrózních zbraní nebezpečných pro celé lidstvo. Zkouška ukázala nebezpečí dalších závodů ve vyvíjení stále silnějších bomb a přiměla obě hlavní jaderné mocnosti zahájit jednání o omezení jaderných zkoušek. Tyto rozhovory skončily podpisem Smlouvy o omezení jaderných zkoušek, což byl začátek mezinárodní spolupráce na tomto poli. O Smlouvu se významně zasloužil i jeden z tvůrců „Car bomby", akademik Sacharov, pozdější sovětský obhájce lidských práv a disident.

Teprve později byl koncept jaderných bomb (jak Ruska tak USA) postupně přeorientován na mezikontinentální balistické střely s jadernými hlavicemi. Zbývá jen doplnit, že šlo o nejčistší výbuch vodíkové bomby v historii testování.

Video: Největší atomová bomba / YouTube

Zdroj: Wikipedie