Na konci roku 1943 se na frontě začaly objevovat nové protitankové zbraně – Panzerfaust. Pěchota měla obdržet účinnou protitankovou zbraň a celkově zvětšit počet protitankových zbraní na frontové linii. Technologické limitace a praktičnost Panzerfaustu vážně limitovaly a byť se dodnes jedná o legendární zbraň, její přínos na zvrácení bojů byl téměř nulový.

Vývoj Panzerfaustu začal v roce 1942 a byl dokončen v následujícím roce. Brzy se mezi vojáky dostaly první sériové protitankové granáty Faustpatrone 1. Ty ale brzy začaly nahrazovat vylepšené veze Panzerfaust 30. Na podzim roku 1944 začali vojáci dostávat silnější verze Panzerfaust 60 a na konci roku 1944 započala výroba ještě silnější verze Panzerfaust 100. V posledních týdnech války se podařilo vyrobit ještě malý počet granátometů Panzerfaust 150. 
Za zhruba rok a půl sériové výroby se německému průmyslu podařilo vyrobit zhruba 8,2 milionu jednorázových granátometů typu Panzerfaust a to je obrovské číslo. Navzdory velkému počtu vyrobených kusů nebyly úspěchy ani zdaleka takové, jaké se od zbraně očekávaly.

Foto: Příslušník pozemní divize Luftwaffe vyzbrojený Faustpatrone 1, prvním Panzerfaustem. Povšimněte si zcela primitivních mířidel. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Konec Heydricha: můj děda byl při tom

Všechny granáty rodiny Panzerfaust mají společný základ – odpalovací trubici a modifikace se týkaly především kumulativního granátu, který byl stále silnější a měl delší dostřel. Pojďme se podívat na jednotlivé verze.

Prvním kouskem byl Faustpatrone 1. Ten měl tvarovanou kumulativní hlavici ráže 100mm. Pohonná náplň o hmotnosti 70 g poskytovala počáteční rychlost pouhých 28 m/s a účinný dostřel byl tak maximálně pouhých 30 metrů, na tuto vzdálenost byla ovšem hlavice schopna prorazit až 140mm silný pancíř. Takové vlastnosti ovšem byly silně nedostačující a tak byla Faustpatrone 1 brzy nahrazen vylepšeným Panzerfaustem 30. Kumulativní hlavice byla nyní zakulacena a zvětšena na ráži 149mm. Díky tomu se do hlavice vešlo více výbušné složky a penetrace vzrostla na 200mm, dostřel byl ovšem stále stejný. 

Následující verze, Panzerfaust 60 a Panzerfaust 100 se dočkaly přepracování odpalovacího mechanizmu a dostaly nová mířidla. Tyto verze byly v podstatě totožné, ovšem rozdíl byl ve větším množstvím pohonné náplně a dostřel tak vzrostl na 60 a 100 metrů. 

Foto: Shora: Faustpatrone 1, Panzerfaust 30 a Panzerfaust 60. Faustpatrone 1 a Panzerfaust 30 využívaly stejný odpalovací tubus, Panzerfaust 60 již disponoval důmyslnějšími, i když stále velmi nepřesnými, mířidly a odpalovacím mechanizmem. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Lev v područí orlice aneb československé tanky v německé armádě

Poslední sériová modifikace, Panzerfaust 150, obdržela zcela přepracovaný granát ráže 106mm, který přes menší hmotnost a rozměry dosahoval mnohem lepších výsledků. Dostřel vzrostl až na 150 metrů, úsťová rychlost vzrostla na 85 m/s a průbojnost vzrostla na 280-300mm.

Jak již bylo psáno, první Panzerfausty se na frontě začaly objevovat na konci roku 1943. Mělo se jednat o náhradu za ruční protitankové granáty a jakýsi doplněk protitankovému dělostřelectvu. Do Panzerfaustů byly vkládány velké naděje, ovšem reálné výsledky byly velice špatné. 

Nízká účinnost je zdokumentována i v německých pramenech. Například v únoru 1944 německé jednotky oznámily zničení více než 1200 sovětských tanků a samohybných děl. Panzerfausty přitom bylo zničených pouze 35 vozidel. Podobná čísla můžeme vidět i na Sovětské straně. Například 8. gardová armáda generálplukovníka Čujkova nahlásila v březnu 1945 během tří dní ztrátu 122 tanků a samohybných děl, z toho pouze 7 z nich bylo zničených pomocí Panzerfaustů. Další informace můžeme vidět i v dokumentech 2. ukrajinského frontu z února 1945. Během měsíce front ztratil 160 tanků a samohybných děl, ovšem pouze dva z nich byly zničeny pomocí Panzeraustů. 

V otevřeném prostranství se Panzerfaust moc neosvědčil, na větší vzdálenost nebyl tak přesný a na kratší vzdálenost situaci komplikovala situaci sovětská pěchota, která postupovala spolu s tanky a střelce z Panzerfaustu likvidovala.
Situace se ovšem měla změnit v městském boji, zde měly být Panzerfausty zcela dominující. Toho si byla vědoma i Rudá armáda a na tanky, které se měly zúčastnit bojů ve městech začaly být umisťovány představné pancíře, ovšem ani ve městech se síla Panzerfaustu neprojevila naplno. Zmínit můžeme například ztráty 1. běloruského frontu v dubnu až květnu 1945 – během berlínské operace. V těchto měsících Rudá armáda ztratila 3 781 tanků a samohybných děl, ovšem Panzerfaustům padlo za oběť pouze 269 vozidel, z toho bylo 165 zničených a 104 poškozených. V dubnu a květnu 1945 ztratila Rudá armáda celkem 275 tanků a samohybných děl kvůli Panzerfaustům, z toho největší množství (165 vozidel) bylo zničených během bojů o Berlín. 

Panzerfausty samozřejmě přitáhly pozornost spojenců a vyvstala otázka potřeby obdobné zbraně. Američané měli Bazuky a ty byly také v rámci Lend-Lease dodávány i do Sovětského svazu. Válka se ovšem blížila ke konci a Rudé armádě se podařilo ukořistit velké množství Panzerfaustů a tak nebyl vývoj v té době tak důležitý, nicméně v roce 1944 byl dokončen prototyp RPG-1, který se ovšem neujal, vývoj pokračoval až po válce a vyústil v RPG-2, které bylo zařazeno do služby v roce 1954. Zpět ale k Panzerfaustu.

Foto: Díky tomu, že byl Panzerfaust velice levný, jím byli zásobováni i němečtí spojenci. Na fotografii finští vojáci vyzbrojeni Panzerfausty procházejí kolem zničeného sovětského tanku T-34 po boji u Tali-Ihantala v roce 1944. | Wikimedia Commons / Public domain

Rudoarmějci kořistní Panzerfausty původně používali k původnímu účelu, tedy ničení tanků a obrněných vozidel, brzy si ovšem uvědomili, že Panzerfaust spíše než k ničení tanků se hodí k ničení kulometných hnízd, bunkrů, ale hlavně k vytváření průchodům ve zdech, to se plně projevilo během bitvy o Berlín, kde si pomocí Panzerfaustů sovětští vojáci vytvářeli průchody ve zdech a dařilo se jim tak procházet německou obranou.

Podívejme se ovšem proč se Panzerfaust minul účinku. Na svou dobu to byla jistě progresivní zbraň, důraz ovšem byl kladen hlavně na nenáročnost a rychlost výroby a tím i nízkou cenu, proto byl Panzerfaust hodně limitován svým designem. Hlavním problémem byly balistické vlastnosti. Na rozdíl například od Bazuk a Panzerschrecků, je u Panzerfaustu granát umístěný vpředu, což není zcela vhodné. U Bazuk a Panzershrecků je projektil umístěn v tubusu vzadu a po odpálení dokáže raketový motor v tubusu vytvořit dostatečný tah k vysokému dostřelu a přesnosti, to u Panzerfaustů není možné a značné množství energie je tak po výstřelu rozptýleno bez žádného využití. Díky tomu bylo nutné Panzerfaust odpalovat pod velkým úhlem a při dopadu byl poměrně nepřesný. K tomu nepomohla ani velmi jednoduchá a nepřesná mířidla. Palba na pohybující se cíle byla velice náročná a to jednat kvůli špatným mířidlům, tak hlavně kvůli velice malé úsťové rychlosti, kdy na vzdálenost 100 metrů projektil letěl více než 3 sekundy.

Je potřeba si také uvědomit, že v roce 1945 byly Panzerfausty vydávány i Volksstrumu a jiným milicím s nulovým, nebo minimálním výcvikem. Takoví ozbrojenci samozřejmě nemohli využít plný potenciál Panzerfaustu a tak i nějakým způsobem zvrátit průběh bojů.

Foto: Panzerfausty byli vybaveni i příslušníci Volkssturmu, kteří prodělali jen zběžný výcvik, jestli vůbec. | Wikimedia Commons / Public domain

Potenciál Panzerfaustu dokázali paradoxně lépe využít Sověti. Kteří Panzerfausty nepoužívali primárně k ničení nepřátelských tanků, ale k vytváření průchodů v budovách a ničení zpevněných obranných pozic, kde se Panzerfaust ukázal být vhodnější, než k ničení tanků. 

Zdroj: britannica, Real History, topwar.ru