Ničitel šelem: Mocné samohybné dělo ISU-152 sloužilo až do 90. let
Když se během 2. světové války na východní frontě vedle tanků Tiger objevily Panthery, sovětské vrchní velení znejistělo. Přes jejich omezený počet a zřejmé mechanické problémy, představovaly nové německé tanky problém, s nímž nebylo snadné se vypořádat a Sovětský svaz tak urychleně hledal způsob, jakým by vojáci Rudé armády tyto odolné šelmy disponující velkou palebnou silou mohli překonat. Odpovědí pak bylo zavedení jednoho z nejtěžších samohybných dělostřeleckých prostředků celé války - slavného samohybného děla ISU-152.
Těžká samohybná houfnice ISU-152 přezdívaná "Zabiják šelem" byla vybavena dělem ráže 152,4 mm s víceúčelovým určením - vyřazovat těžké tanky, ničit nepřátelská opevnění a poskytovat dělostřeleckou podporu mobilnějším jednotkám během útočných operací. ISU-152 navazoval na svého předchůdce SU-152, který byl postaven na podvozku v té době již zastaralého tanku KV-1. ISU využíval platformu nově vyvinuté řady tanků IS. Vzniklo tak vozidlo prakticky imunní vůči většině německého protitankového arzenálu.
Foto: ISU-152 ve vojenském muzeu v Kubince | Сайга20К / CC BY 2.5
Díky pásové platformě a navzdory své hmotnosti slušné průchodivosti terénem bylo možné samohybné dělo uplatnit v široké škále úkolů, a ISU-152 se osvědčilo, zejména díly své palebné síle, také v městském prostředí, jako byl Královec, Budapešť nebo nakonec Berlín, kde se armáda často střetávala s dobře opevněnými posledními stanovišti německé obrany, které 152mm granáty spolehlivě ničily.
První kus ISU-152 sjel z továrních linek v polovině roku 1944 a sériová výroba nakonec do konce války dosáhla celkového počtu 1 885 kusů. Dělo se však vyrábělo dál, a to až do roku 1947, vzniklo tak dalších 1 357 kusů. Celkem tedy bylo do roku 1947 vyrobeno 3242 vozidel.
Po bitvě u Kurska byl SU-152 a následně ISU-152 standardně vybaven zásobou protipancéřových nábojů, protože byl plně uznán potenciál jejich hlavní zbraně pro ničení těžkých tanků a samohybných děl. Na střední vzdálenost byl „zabiják šelem“ schopen vyřadit nejtěžší německé obrněnce, včetně vzácně nasazovaných těžkých německých stíhačů tanků Elefant a Jagdtiger.
Obvykle byl ISU-152 vybaven 13 tříštivými a 7 protipancéřovými náboji na vozidlo, protože jeho vnitřní úložný prostor pojal pouze 20, nejvýše 21 nábojů. Velikost a hmotnost každého náboje, nedostatek úložného prostoru a poměrně obtížný proces nabíjení byly nevýhodou, která se projevila v rychlosti palby.
Další věcí, která ISU-152 trápila, bylo použití dvou hledí, teleskopického a panoramatického, v závislosti na vzdálenosti cíle a pro střelce bylo poměrně obtížné mezi nimi přepínat, což mělo za následek nedostatečnou přesnost.
Po druhé světové válce se ISU-152 vyvážel především do zemí východního bloku, ale také do Egypta, Severní Koreje, Číny a dalších tradičních spojenců SSSR. ISU-152 byl údajně naposledy bojově použit iráckými silami během první války v Zálivu v roce 1990.
Zdroj: warhistoryonline