Nedávný vojenský zásah USA proti Venezuele dál umocnil již beztak složitou situaci v Latinské Americe. USA mají totiž napjaté vztahy i s dalšími zeměmi tohoto regionu. Lze jen připomenout, že již krátce po svém zvolení se Donald Trump dostal do mediálního konfliktu s Mexikem kvůli jeho návrhu na přejmenování Mexického zálivu na Americký záliv. Obdobně tak mají USA problematické vztahy i s Kolumbií. Po zásahu USA vůči Venezuele navíc latinskoamerické země již vidí, že Trump je schopen své výhrůžky realizovat.

Jak Mexiko, tak i Kolumbie přitom měly do příchodu Trumpa s USA dobré vztahy. V regionu Střední Ameriky ale existují i země, které jsou s politikou USA v otevřeném rozporu. Vedle Venezuely je to především Kuba, která představuje neuralgický bod americké zahraniční politiky. Poněkud ve stínu Kuby je zde však i další země, pro kterou je kritika USA takřka tradičním prvkem zahraniční politiky – jde o Nikaraguu.

Historické pozadí vztahů mezi Nikaraguou a USA

Kořeny složitých vztahů mezi USA a Nikaraguou sahají až do devatenáctého století, kdy USA začaly projevovat o Nikaraguu aktivní zájem. Nikaragua přitom byla v té době politicky rozpolcená, a zemi hrozila občanská válka. To vedlo USA k tomu, že vůči Nikaragui roku 1912 vojensky zakročily, a americká vojska zde byla přítomna až do roku 1933.

Psali jsme:Evropský tankový průmysl dnes

Přítomnost vojsk USA se ovšem nelíbila značné části obyvatel Nikaragui. Hlavní osobností odporu proti USA se stal Augusto César Sandino, který vedl partyzánskou válku jak proti americkým vojskům, tak i proti nikaragujské vládě. A i když byl nakonec A. C. Sandino zavražděn, stal se významným symbolem, který je dodnes v nikaragujské společnosti silně vnímán.

Od roku 1927, a to až do svého svržení v roce 1979, vládla v Nikaragui dynastie rodiny Somozů. Jejich vláda ale byla značně kontroverzní. Ačkoliv jde o tradiční nikaragujskou rodinu, byla vnímána jako pouhý nástroj politiky USA. Vše navíc umocňovalo špatné řízení země, kdy ekonomika čím dál víc upadala. Ještě horší bylo krajně nerovnoměrné rozložení ekonomiky, kdy rozsáhlé vrstvy nikaragujského obyvatelstva žily v bídě, zatímco úzká vládnoucí vrstva – samozřejmě včetně rodiny Somozů - disponovala rozsáhlými majetky.

A když přišlo katastrofální zemětřesení v roce 1972, při kterém vláda prezidenta Anastázia Somozy Debayle prokázala naprostou neschopnost a došlo dokonce k rozkradení mezinárodní pomoci (a to patrně přímo rodinou Somozů), vedlo to k rozsáhlým nepokojům, a nakonec  k revoluci.

Sandinistická revoluce

Již od šedesátých let přitom v Nikaragui existovalo odbojové hnutí, které bylo orientováno jak proti vládě rodiny Somozů, tak i proti vlivu USA. Hlavní osobou a zakladatelem tohoto hnutí byl Carlos Fonseca, který si jako svůj vzor vzal již zmíněného A. Sandinu. Již v roce 1961 tak byla založena Sandinistická národně osvobozená fronta (FSLN).
  
Počátky FSLN byly skromné, původně tato organizace čítala jen několik desítek lidí. Vedle lidí projevujících se především politicky (např. redaktor novin La Pensa P. J. Chamorro, který byl později zavražděn) zde bylo i militantní křídlo, které podnikalo ozbrojené útoky proti státní moci. Po zemětřesení v roce 1972 počty sympatizantů FSLN prudce stouply, adekvátně tomu vzrostly i její aktivity. Situace postupně dospěla až k revoluci v roce 1979,  kdy došlo k pádu rodiny Somozů. Moci v Nikaragui se zmocnila FSLN, která vytvořila  Juntu národní obnovy, a její hlavní osobností se stal Daniel Ortega, který se později stal nikaragujským prezidentem.

Psali jsme:43. výsadkový pluk patří mezi klíčové útvary Pozemních sil Armády České republiky

Psali jsme:Záznam z oblohy: Patriot v nejtvrdší zkoušce během útoku na Kyjev

Psali jsme:Balkán znovu povolává: návrat povinné vojenské služby v Chorvatsku a Srbsku

Vláda sandinistů

Objektivně je nutno uznat, že počátky vlády Junty národní obnovy byly poměrně nadějné, a to přesto, že země byla ekonomicky rozvrácená. Nová vláda se pustila do levicově laděných ekonomických reforem, jejichž cílem bylo rovnoměrnější rozložení národního bohatství, a odstranění všeobecně rozšířené chudoby. Proběhlo rozsáhlé znárodňování, které se netýkalo jen majetku rodiny Somozů, ale i dalších rodin. Byla zahájena kampaň proti negramotnosti; byly realizovány zdravotní reformy, aby zdravotní péče byla přístupná i běžným občanům. A podobných pozitivních prvků by se našlo více.

Vládu FSLN zásadně ovlivnilo tehdejší klima vrcholící studené války. FSLN se prakticky okamžitě postavilo proti vlivu USA, které podporovaly předchozí režim rodiny Somozů. A naopak se FSLN začalo orientovat „na druhou stranu“. Příznačná byla orientace na tehdejší komunistickou Kubu F. Castra, která byla pro sandinisty hlavním ideovým vzorem. Stejně tak ale začala Nikaragua spolupracovat i se Sovětským svazem a dalšími zeměmi sovětského bloku včetně tehdejšího Československa. Nikaragua od těchto zemí získávala ekonomickou a technologickou pomoc, a stejně tak i pomoc vojenskou, protože nový režim se pustil do budování mohutných ozbrojených sil. Pro Sovětský svaz přitom byla tato finančně náročná pomoc politicky výhodná, protože v Nikaragui získal Sovětský svaz (vedle Kuby) důležitého spojence takřka v předpolí USA.

To ovšem vedlo k rozporům s USA. Částečně tomu bylo již za vlády amerického prezidenta J. Cartera, kdy USA zastavily hospodářskou pomoc Nikaragui. Tato politika ještě zesílila po nástupu antikomunistického prezidenta R. Reagana, kdy USA začaly rozsáhle podporovat nikaragujskou opozici.

Proti nové vládě se totiž brzy zformovalo hnutí odporu. To bylo původně roztříštěné do celé řady skupin, postupně se ale sjednotilo do hnutí zvaného contras. Klíčovou osobou odporu se stal poslední prezident z rodiny Somozů Anastázio Somoza Debayle. Contras zahájily ozbrojený boj proti vládě, a ta přerostla až v občanskou válku.

Občanská válka Nikaraguu zcela rozvrátila, a zmařila pozitivní prvky, které přinesla vláda FSLN. Vše navíc umocňovaly i špatné ekonomické kroky vlády, která formovala ekonomiku podle sovětského vzoru. Zemi nadto zatěžovaly vojenské výdaje spojené s udržováním obrovské armády. To vše vedlo k vysoké inflaci a rychlému růstu státního dluhu, a následně ke ztrátě popularity režimu. A proto ve volbách v roce 1990, tedy v době, kdy proběhly demokratické změny i v dalších komunisticky orientovaných zemích, FSLN prohrálo volby.  Prezidentkou země se stala Violetta Chamorro, vdova po někdejším politiku P.J. Chamorrovi (ale také členka původní Junty národní obnovy).

Foto: Zemi nadto zatěžovaly vojenské výdaje spojené s udržováním obrovské armády (ilustrační foto) | Wikimedia Commons / Public domain

Demokratická éra

V Nikaragui tak po dlouhých letech opět zavládla demokracie, skončila také dlouholetá občanská válka. Ani to však nevedlo ke skutečné prosperitě. Nikaragua se jen těžko vyrovnávala s válkou rozvrácenou ekonomikou, komplikací byl i astronomický zahraniční dluh. S těmito problémy se nedokázala vyrovnat ani vláda V. Chamorro, ale ani jejích následovníků E. Bolanose a A.Alemána. V zemi byla vysoce rozšířená korupce, která se týkala i nejvyšších míst. To vše vedlo k obnovení popularity někdejších sandinistů, a tento jev vyvrcholil v prezidentských volbách v roce 2006, po kterých se prezidentem Nikaragui opět stal Ortega.

Návrat Daniela Ortegy

D. Ortega ostatně politickou moc nikdy plně neztratil. Byl sice v roce 1990 sesazen z prezidentského úřadu, i nadále si ale udržel svou pozici v ozbrojených silách, které fakticky ovládal. D. Ortega tak byl jakousi šedou eminencí nikaragujské politiky. I to byl jeden z důvodů neúspěchů demokratických prezidentů.

Prezidentské volby v roce 2006 ale vynesly D. Ortegu zpět na absolutní vrchol. I proto se objevily obavy, zda se země nevrátí k režimu z let 1979-1990. Tyto obavy se sice zcela nenaplnily, přesto Nikaragua prošla hlubokými změnami, kdy D. Ortega brzy začal své pravomoci překračovat a vnášel do politiky čím dál silnější autoritativní prvky. Pro novou vládu se navíc stalo příznačné budování rozsáhlého represivního aparátu. K moci se opět vrátily i některé další osobnosti z let 1979-1990.

Z hlediska mezinárodně politického se návrat Ortegy trefil do správné doby. V té době totiž už.putinovské Rusko začalo obnovovat svou velmocenskou politiku. Pro V. Putina byl D. Ortega jedinečným politickým partnerem, a spolupráce s Nikaraguou byla pro Rusko vynikající cestou, jak se vymezit vůči USA. Rusko nebylo ochotno pomáhat Nikaragui tak rozsáhle, jako tomu bylo za Sovětského svazu. Přesto oba státy zahájily intenzivní spolupráci, a to především vojenskou, kdy nikaragujská armáda získala řadu nových zbraňových systémů.

Poněkud překvapivě Ortegova vláda začala spolupracovat i se vzdáleným Íránem. Tehdy totiž v Íránu vládl M. Ahmadínežád, jehož politika měla jasné globální ambice, a zároveň se chtěla co nejvíce vymezit vůči USA. Získání spojence takřka před branami USA pro Írán hodně znamenalo, obě země tak započaly především koordinovat své diplomatické aktivity.

Nový režim samozřejmě také zahájil úzkou spolupráci se staronovým přítelem komunistickou Kubou. Plně se tak vrátila politika z dob sandinistické vlády 1979-90, a oproti minulosti byla dokonce ještě intenzivnější.

Ovšem tou největší vzpruhou pro vládu D. Ortegy se stal nástup H. Cháveze ve Venezuele. H. Chávez se totiž prakticky hned po svém zvolení začal vymezovat vůči USA, stejně jako Nikaragua. I sociální reformy H. Cháveze byly blízké tomu, co kdysi dělali sandinisté.

I proto Nikaragua podobně jako Kuba začala koordinovat své aktivity s chávezovskou Venezuelou, a tyto státy vytvořily organizaci ALBA, jejímž úkolem je „bránit pronikání vlivu USA do Latinské Ameriky“. Nový venezuelský spojenec měl navíc oproti Kubě tu výhodu, že tehdy šlo o poměrně bohatou zemi. Venezuela začala  Nikaraguu rozsáhle ekonomicky podporovat, mj. i zvýhodněnými dodávkami ropy, a to pro stagnující nikaragujskou ekonomiku hodně znamenalo. Obě země zahájily i vojenskou spolupráci atd.

Důležité je, že spolupráce s těmito zeměmi se stala pro Nikaraguu trvalým prvkem zahraniční politiky. D Ortega totiž dokázal vyhrát i v následujících prezidentských volbách v letech 2011 a 2016. D. Ortega dokázal – ovšem jen za použití síly – potlačit i nepokoje, které vypukly v roce 2018 na protest proti jeho režimu. A tak vládne D. Ortega dodnes.

Nikaragua versus USA

Nikaragua je tak čím dál významnějším politickým oponentem USA ve Střední Americe. Situace není taková, jaká byla v osmdesátých letech minulého století, kdy Nikaragua a USA mezi sebou fakticky vedly válku. Soustřeďuje se navíc především na diplomatickou úroveň. Ale právě v tomto směru se ukazuje, jak i poměrně malá a chudá země, jako je Nikaragua, může sehrát významnou roli ve světové politice.

Dalo by se říci, že Nikaragua dělá vše, čím by mohla USA pozlobit. Třeba i tím, že spolupracuje se všemi státy, které jsou protivníky USA – v duchu hesla „nepřítel mého nepřítele je můj přítel.“ Nikaragua tak realizuje především proruskou politiku. Typickým krokem bylo třeba nikaragujské uznání proruských, oficiálně neuznaných států Abcházie 
a Podněstří. A podobných prvků by se našlo mnohem víc.

Příznačné pro tuto politiku je i to, že se Nikaragua čím dál silněji sbližuje i s Čínou. Po dlouhá léta přitom Nikaragua uznávala Tchajwan, a i proto byly vztahy mezi Nikaraguou a ideologicky blízkou komunistickou Čínou vlažné. Tato politika se ale změnila v roce 2021, kdy Nikaragua přestala diplomaticky Tchajwan uznávat. A naopak čím dál více spolupracuje s pevninskou Čínou, hlavním světovým protivníkem USA.

Tato politika Nikaragui je samozřejmě USA nepříjemná. Po dlouhá léta ji ale USA   přehlížely, a to s poukazem na malý význam chudé Nikaragui. To se ale dnes díky nástupu poněkud vznětlivého D. Trumpa mění. Nedávná operace USA proti Venezuele navíc ukázala, že D. Trump své výhrůžky myslí vážně.

 Lze ale pochybovat, zda by případný zákrok USA proti Nikaragui, případně i Kubě přinesl něco pozitivního. Bylo by totiž naivní myslet si, že pouhým odstraněním D. Ortegy Nikaragua zcela změní svou orientaci. Jak bylo ukázáno výše, nesouhlas s politikou USA je pro nikaragujskou společnost tradičním prvkem. Je také třeba vidět, že i přes všechny ekonomické problémy má vláda D. Ortegy poměrně značnou podporu, a to především mezi chudými vrstvami obyvatelstva. Zákrok USA proti Nikaragui by tak situaci v této zemi spíše zhoršil, a navíc by měl jistě závažné dopady na celý region Střední Ameriky. Můžeme proto jen doufat, že D. Trump k něčemu takovému nepřikročí.