Česká bezpečnostní a obranná politika je dnes na určitém rozcestí. Na jedné straně i nadále trvá válka na Ukrajině, tedy pouhých několik set kilometrů od České republiky, a stejně tak přetrvává ohrožení celé Evropy ze strany putinovského Ruska. Evropa včetně České republiky musí na toto nebezpečí reagovat, přičemž historická zkušenost nám ukazuje, že nejlepší a de facto jedinou cestou je posilování ozbrojených sil a obranného potenciálu.

Foto: Český obranný průmysl posiluje výrobu munice i k ní potřebných surovin a rozšiřuje působení v oblasti umělé inteligence | CSG

A na druhé straně je zřejmé, že nová vláda vzešlá z nedávných voleb bude v tomto směru jiná než vláda P. Fialy, a že nebude klást takový důraz na obranu. Naznačují tomu především výroky představitelů stran budoucí koalice (A. Babiš, A. Schillerová, T. Okamura), kteří již dávno před volbami kritizovali příliš vysoké vojenské výdaje ČR, připravované navýšení výdajů na obranu na 5 % HDP či různé akvizice resortu obrany (nákup stíhacích letounů F-35, nákup tanků Leopard 2A8). Kritizována je i česká pomoc Ukrajině, a to jak ekonomická, tak i vojenská; velkým terčem kritiky se stala muniční iniciativa.

Psali jsme:Skutečná past pro Izrael: Hamas mění zbraně za něco horšího, co nelze porazit na bojišti

Zbrojní průmysl – častý, ale neoprávněný terč kritiky

Je tedy zřejmé, že se to bytostně týká nejen AČR, resp. MO ČR, ale i českého zbrojního průmyslu. Český zbrojní průmysl přitom v posledním desetiletí zažívá svou renesanci. Zatímco v devadesátých letech a na počátku milénia zbrojní průmysl upadal či v lepším případě stagnoval, dnes je situace zcela jiná. Již před vypuknutím ukrajinského konfliktu došlo v tomto segmentu průmyslu k tolik kýžené konsolidaci; byly vytvořeny společnosti, které jsou dnes páteří českého zbrojního průmyslu (Excalibur Army, CSG, STV Group atd.). Český zbrojní průmysl začal přicházet i se svými vlastními, svébytnými produkty, ať již se jednalo o různé modifikace někdejší techniky československé či sovětské provenience, ale i o zcela nové produkty (samohybná děla Dita a Morana, obrněné automobily hned několika firem atd.).

Válka na Ukrajině, charakteristická enormní spotřebou vojenské techniky a munice, pak pozice českého průmyslu coby významného dodavatele Ukrajiny jen umocnila. Dnes tak české zbrojní firmy pracují naplno, jejich kapacity jsou vytíženy, a v některých oblastech (především výroba munice) dokonce nepostačují. Má toto být zahozeno?

Během předvolební kampaně se přitom ze strany různých politických uskupení, především levicových, často objevovala kritika české zbrojní politiky a českého zbrojního průmyslu. Opakovaně bylo argumentováno, co všechno by mohlo být pořízeno za tyto nemalé finanční prostředky, z části jdoucích z českého státního rozpočtu a tedy z kapes českých daňových poplatníků. Jde tak o klasickou levicovou, pacifistickou rétoriku, která se objevuje prakticky při každém konfliktu. Je ale tato kritika oprávněná? A existuje stávající politice podpory zbrojního průmyslu nějaká smysluplná alternativa?

Psali jsme:Büffel, Kodiak a Keiler NG: podpůrná síla pro těžké jednotky založená na platformě Leopard 2

Psali jsme:Polský program „Vždy připraveni“: vojenský výcvik, první pomoc, přežití a kybernetická hygiena

Psali jsme:Návrat raketometů do Armády ČR: Těžké dělostřelectvo si udržuje význam

Evropa – bránící se kontinent

Předně je třeba říci, že Evropa je bránící se, a nikoliv útočící stranou. Vždyť byla napadena Ukrajina, tedy evropský stát. Posilování obranného potenciálu Evropy a evropských armád tak není žádným zbytečným militarismem, ale jen přirozeným aktem sebeobrany.

Tyto armády ovšem potřebují zbraňové systémy. Válka na Ukrajině, ale stejně tak i další válečné konflikty minulých desetiletí přitom jasně ukázaly na význam vojenské techniky, a stejně tak prokázaly nadřazenost moderní vojenské techniky nad starší technikou, byť třebas nasazovanou ve vyšších počtech.

Jsou přitom de facto jen dvě možnosti, jak tyto zbraňové systémy získat. První možností je dovézt je ze zahraničí – USA, Jižní Korea atd. Takovýto přístup ale jen odvádí peníze ze státního rozpočtu jinam, vede k závislosti na dodavatelských zemích, a v neposlední řadě také vede k technologickému zaostávání.

A druhou cestou je získávání zbraňových systémů z vlastních zdrojů, tedy primárně od evropského, potažmo českého zbrojního průmyslu. Díky tomu nedochází k odlivu kapitálu do jiných regionů, je posilována domácí ekonomika, posilována zaměstnanost. Značná část vydaných peněz se navíc v podobě daní a odvodů vrací zpět do státního rozpočtu. Je tedy zřejmé, že mnohem lepší cestou je právě upřednostňování vlastních zdrojů, domácího zbrojního průmyslu. Takto ostatně postupují prakticky všechny státy.

Etické hledisko

Přesto je zbrojní průmysl někdy zpochybňován. A to ani ne tak nějakými ekonomickými argumenty, ale spíš z hlediska filozofického, etického. Je poukazováno na to, že takto je budována ekonomika postavená jen na válce, se všemi jejími negativy a hrůzou, jež je s ní spojená. Stejně tak je poukazováno na to, že na zbrojení bohatnou někteří lidé, resp. některé ekonomické kruhy (vlastníci zbrojních firem).

Tyto argumenty jsou ale do značné míry liché. Zejména argument morální je mylný vzhledem k tomu, že jde o obrannou válku, a nikoliv o válku útočnou, že Evropa jen pomáhá napadenému státu, potažmo se brání proti případné agresi vůči některému dalšímu evropskému státu. Takováto obranná válka je z hlediska morálního správná.

Stejně tak je nesmyslný argument poukazující na to, že takto je stavěna ekonomika jen na válce. Zbrojní průmysl v ČR (ale i v Evropě jako takové) totiž i dnes, po svém posílení, představuje jen poměrně malou část HDP. Mnohem větší část HDP, ale i průmyslové výroby tvoří jiná odvětví (automobilový průmysl).

Závažnější je argument, že na dodávkách zbrojního průmyslu bohatnou určití lidé, resp. podnikatelské kruhy, spojené s firmami zabývajícími se zbrojní výrobou. A jelikož české zbrojní firmy jsou převážně soukromé, byli opakovaně kritizováni i samotní majitelé těchto firem. Někdy je to spojeno i s poukazováním na to, co všechno si tito lidé pořizují (luxusní automobily, soukromá letadla atd.). A to všechno přitom jde de facto z prostředků daňových poplatníků, tedy nás všech, přičemž tyto prostředky jsou potřeba i jinde.

I tento argument je ale lichý. Žijeme přeci v tržním, kapitalistickém prostředí. Pro toto tržní prostředí se přitom svobodně, demokraticky rozhodla prakticky celá česká společnost (strany prosazující přechod na nekapitalistické zřízení mají jen malou podporu veřejnosti). A v tržním prostředí se přeci vydělává na všem – od potravin až po automobily, domy atd. Také v jiných oblastech ekonomiky si vlastníci firem za své zisky kupují různé, často i luxusní zboží, a vnímá se to jako něco běžného. I v jiných sektorech výrobní firmy více vydělávají při různých krizových situacích (výrobci medicínské techniky více vydělávali v době covidové krize atd.).

Samozřejmě, lze se zaměřit na otázku míry ziskovosti zbrojních firem, aby tyto zisky nebyly příliš neúměrné. Zkušenosti ale naznačují, že tímto postupem se dá dosáhnout jen minimálního výsledku. Stát nemůže nijak donutit zbrojní firmu, resp. její majitele, aby dodávali své produkty zdarma, nebo se ztrátou.

Určitou alternativou je výstavba státních zbrojních firem. Potom na zbrojních dodávkách nebohatne nějaký podnikatel, ale stát, společnost (což je ovšem z hlediska morálního stejné). Jenže zkušenosti z působení státních zbrojních firem jsou poměrně tristní. Obvykle nemají takovou efektivitu a výkonnost. A mnohdy se stávají spíše zátěží ekonomiky, místo aby byly její posilou, a nezřídka je stát musí dotovat.

Česká republika přitom má i dnes své státní zbrojní firmy (VOP, Explosia). Jejich podíl na zbrojním trhu je ale poměrně malý, a nemají dostatečně široké portfolio zbrojních výrobků. Nemohou tedy pokrýt potřeby státu, resp. ozbrojených sil. Má tedy stát budovat nové státní zbrojní firmy (což by byla investice ve výši desítek či spíše stovek miliard), když zde již existují dostatečně výkonné zbrojní firmy, byť v soukromém vlastnictví?

Zkušenosti ze zahraničí

Někdy si ani neuvědomujeme, jak moc je český zbrojní průmysl jedinečný. Je opravdu výjimečné, aby stát velikosti České republiky měl tak rozsáhlý a výkonný zbrojní průmysl. Při posuzování českého zbrojního průmyslu stojí proto za to podívat se na zkušenosti ze zahraničí.

Velmi dobrým příkladem je Maďarsko. Maďarsko se přitom od České republiky liší tím, že v době budování komunismu disponovalo jen omezeným zbrojním průmyslem, který se zaměřoval převážně jen na výrobu ručních zbraní a munice. V devadesátých letech minulého století se pak i tento omezený zbrojní průmysl de facto rozpadl.

Tato situace se ale začala měnit v novém tisíciletí, do značné míry v návaznosti na nástup V. Orbána. Maďarsko začalo s intenzivním budováním zbrojního průmyslu. Je ale zajímavé, jakým způsobem se to děje. Promítá se to totiž i do vojenských akvizic. Například při akvizici nových bojových vozidel pěchoty (obdobné, jakou realizovala i AČR) byl schválně vybrán německý typ Lynx společnosti Rheinmetall, a to i přesto, že jeho cena byla vyšší než v případě dalších nabízených BVP. Ta navíc byla zvýšena tím, že šlo o zcela nový typ, pro který ještě ani nebyly vybudovány výrobní kapacity. Maďarská vláda se pro tento typ přitom rozhodla právě proto, že chtěla na svém území vybudovat výrobní továrnu, produkující tato BVP. Maďarsko tak zaplatilo x miliard navíc, jen aby získalo moderní výrobní technologie, a napomohlo tak růstu svého zbrojního průmyslu. Podobně přitom Maďarsko postupuje i u dalších akvizicí, např. nákupu tureckých obrněných automobilů atd.

Obdobným způsobem postupují ale také další státy, které se rozhodly budovat svůj vlastní zbrojní průmysl. Je přitom příznačné, že málokdy má podnik postavený na bázi transferu technologií ze zahraničí státní formu – nejde o státní podniky. Častým řešením je to, že jde o podniky polostátní, ve kterých má stát jen určitý (obvykle menší) podíl. Mnohem častější je to, že pro daný úkol jsou aktivizovány určité domácí podnikatelské kruhy, obvykle ty firmy, které mají ke zbrojnímu průmyslu blízko (průmyslové firmy vyrábějící pro civilní sektor), a tímto transferem technologií je posilován jejich potenciál. Stát je tak v mnoha případech jen jakýmsi moderátorem celého procesu. A nezřídka dochází k tomu, že stát do tohoto transferu technologií (pro soukromé společnosti!) investuje nemalé prostředky, protože ví, že se mu to vyplatí; že se mu to vrátí v podobě vyšších daní, ale i technologického růstu. Mnohé státy tak dnes pracně, za vynaložení stovek miliard budují to, co Česká republika již má vybudováno, co do jisté míry zdědila z minulých desetiletí.

Je také třeba si uvědomit, že ona obnova schopností českého zbrojního průmyslu, která proběhla v posledních dvou desetiletích, proběhla bez podpory státu, jen z prostředků samotných zbrojních firem. O to víc bychom si měli toho vážit.

I proto bychom neměli zbrojní průmysl vnímat jako nějaké zlo. Český stát by svému zbrojnímu průmyslu neměl házet klacky pod nohy různými neuváženými kroky, které mohou mít nedozírné následky (občas uvažované vyšší zdanění zbrojních firem, zrušení muniční iniciativy). Náš zbrojní průmysl – přestože je převážně v soukromých rukou – bychom měli vnímat spíše jako rodinné stříbro. A především bychom se měli zamýšlet nad tím, jak český zbrojní průmysl a jeho potenciál co nejlépe využít.

Zdroj: Český rozhlas Radiožurnál