Olejnička, jak se přezdívalo americkému samopalu M3, patřila mezi další druhoválečné zbraně. Měla být odpovědí na německý samopal MP40 a postupně nahradit M1 Thompson. Ten byl totiž velmi náročný jak výrobně tak i finančně. Olejnička tak měla plnit roli jeho nástupce.

Foto: M3 Grease Gun s nabíjecí pákou

Zbraň navrhl konstruktér G. Hyde v roce 1941. Hyde byl zkušený puškař německé armády, pro kterou vyvíjel zbraně během první světové války. V roce 1927 emigroval do USA, kde náslědně začal vyvíjet zbraně pro americkou armádu. Hyde pracoval pro společnost Guide Lamp Division, která patřila koncernu General Motors. Zbraň se vyráběla v letech 1943 až 1945.

Psali jsme:VCM-01 – nová vietnamská protilodní řízená střela

Američani chtěli reagovat na německé samopaly MP40, tedy zbraň lisovanou z plechu, tudíž velice levnou a jednoduchou na výrobu. Oproti tomu americký Thompson byl výrobou velice komplikovaný a drahý. M3 se tedy zdál jako ideální náhrada. Thompson i M3 měli stejnou ráži (.45 ACP). M3 byl dokonce i lehčí (3,5kg) než M1 Thompson (4,8kg). Ani tak si ovšem M3 nezískal takovou oblibu u vojáků. A není ani divu, protože M3 měla i své nevýhody.

Foto: M3A1, upravená verze bez nabíjecí páky s výřezem v závěru

Teoretický účinný dostřel měl být 50 metrů, realita ovšem byla jiná, protože přesnost M3 nebyla nikterak závratná. Kadence byla udávána 450 ran za minutu, ale ani tento údaj není úplně přesný. Kadence se totiž odvíjela od náklonu zbraně. Když byla zbraň vodorovně, střílela jak měla. Čím víc ovšem střelec zvedal hlaveň, tím pomaleji zbraň střílela. Bylo to dáno obrovským závěrem. Ten byl zhruba 2,5x vetší, než závěr u MP40, byl tedy velmi těžký. M3 měl navíc i velice složitou rozborku. Při rozborce se muselo sundat mnoho malých dílů a do některých míst se těžko dostávalo. Většinou se tedy rozborka neobešla bez oděrek na prstech.

Samopal M3 byl američany přezdíván jako Grease Gun, tedy Olejnička. Tuto přezdívku získal z několika důvodů. Připomínal totiž nádobu na olej, která se používala při údržbě těžkých vojenských strojů. Dále pak měl také M3 na boku nádobu s mazivem. Nejednalo se o nikterak pěknou zbraň. Některé zdroje uvádějí, že se jedná o jednu z nejošklivějších zbraní druhé světové války. Jejím účelem ovšem bylo sloužit a tento účel plnil samopal výborně. Nejvíce rozšířený byl u posádek vozidel, kvůli své skladnosti. Velice využívaný byl také u různých specializací, jako technici, radisté, řidiči a podobně.

Psali jsme:Nové pistole pro americkou armádu se zalíbily i námořnictvu a námořní pěchotě, SIG Sauer na tom vydělá balík

Foto: M3 ve srovnání s německou MP40

Zbraň se vyráběla ve 2 variantách. První varianta, vyráběna v roce 1943, měla nabíjecí páku na pravé straně. V roce 1944 se začala vyrábět upravená verze M3A1, která už neměla nabíjecí páku, ale měla výřez pro prst přímo v těle závěru. Také se vyrobilo několik kusů s tlumičem v ráži 9mm Luger. Tato varianta měla sloužit ke speciálním účelům zvláštních jednotek, příliš se ovšem nerozšířila.

Celkově bylo vyrobeno 620 tisíc kusů této zbraně. V americké armádě sloužila ještě během války ve Vietnamu. Dnes se jedná o další vzácný kousek, u nás velmi těžko k sehnání.