Ozbrojené síly KLDR působí trochu jako muzeum – dodnes provozují čínskou verzi MiGu-19
Severní Korea je jednou z mála zemí, která stále udržuje flotilu letounů J-6/MiG-19. Ačkoli byly na svou dobu, tedy 50. a 60. léta 20. století, tyto stroje rychlé, dnes už jde ve srovnání s moderní technikou o zastaralého veterána či muzejní exponát. Stíhačka MiG-19 byla navržena tak, aby vyřešila problémy, se kterými se potýkaly letouny MiG-15 a z něj vycházející modernější MiG-17.
Ačkoli byly obě výše zmíněné starší stíhačky MiG-15 a MiG-17 ve srovnání se svými současníky velmi schopné a svým soupeřům v rukách dobrých pilotů nebezpečné, trpěly především problémy s ovladatelností při přibližování se rychlosti zvuku. MiG-19 byl následně navržen tak, aby lépe zvládal nadzvukové rychlosti a měl větší dolet než MiG-15 i MiG-17. Podle amerického letectva to byl "první sovětský sériový stíhací letoun schopný dosáhnout nadzvukové rychlosti při vodorovném letu", což je důležité ocenění.
Foto: Čínská verze sovětského letounu MiG-19 - Šenjang J-6 - na Zhuhai Airshow v roce 2010 | Alert5 / CC BY-SA 4.0
Dvoumotorový letoun MiG-19 byl vybaven novými motory, které dohromady dávaly zhruba dvojnásobný tah, než jaký měl MiG-17. MiG-19 disponoval čtyřmi závěsníky, k nimž bylo možné připevnit zbraně nebo palivové nádrže. Resp. dva byly určené jen pro palivové nádrže, což poněkud omezovalo palebnou sílu či množství nesených pum.
To, co letounu chybělo na pumách a raketách, však vynahrazovaly tři 30mm automatické kanóny. Ty měly poskytnout výhodu nad americkými nadzvukovými stíhačkami a bombardéry, jakým byl později během války ve Vietnamu například nadzvukový stíhací letoun dlouhého doletu F-4 Phantom II.
Američtí konstruktéři předpokládali, že při rychlosti Mach 1+ nebude docházet ke klasickým manévrovým soubojům a přestřelkám ve stylu druhé světové války. S čím však konstruktéři a projektanti nepočítali, byly okamžiky letu před nebo po jeho nejrychlejších fázích, kdy byla rychlost letu nižší, prostor pro blízké letecké souboje (tzv. dog-fight) na nebi byl. Starší sovětské letouny byly obvykle vyzbrojeny kanóny ráže 23 mm, které byly podstatně méně výkonné než zbraně MiGu-19.
Těžkým americkým F-4 (a vlastně většině amerických letounů vietnamské éry) manévrovací schopnosti při nízkých rychlostech chyběly, protože s takovou potřebou nikdo nepočítal. Právě v těchto okamžicích vzdušných soubojů pomalejší, avšak obratnější MiGy-15, 17 a 19 často své americké protivníky porážely a likvidovaly je masivní palbou tříštivých, průbojných i zápalných granátů, přičemž MiG-19 a jeho tři 30mm kanóny byly tehdy opravdu obávaným nepřítelem.
Podle amerického letectva Sovětský svaz, Čína (pod názvem J-6) a Československo (Aero Vodochody pod názvem Aero S-105) celkem vyrobily pravděpodobně až 10 000 kusů letounů MiG-19 v různých verzích; skutečný počet však není známý. V literatuře pak často najdeme údaje o vyrobených kusech, které jsou oproti výše uvedenému odhadu až poloviční, což ovšem stále znamená, že jde o významný typ bojového letounu, který se zapsal do dějin letectví nejen svými výkony. MiG-19 používala kromě samotných výrobců také řada dalších zemí, včetně Kuby, Severního Vietnamu, Severní Koreje, Iráku a většiny zemí Varšavské smlouvy.
Číňané byli jedním z největších uživatelů MiGu-19, i když měli pro tento malý rychlý proudový letoun jiné jméno. Před čínsko-sovětským rozchodem si byly Sovětský svaz a Čína poměrně blízké. Sovětský svaz tehdy předal Číňanům velké množství techniky, právě včetně letounu MiG-19.
Číňané dokázali vyrobit poměrně dost kopií MiGu a svou verzi nazvali Šenjang J-6. J-6 byl pak, stejně jako F-6, exportován do mnoha zemí včetně evropských (létaly například v Albánii), a také do Severní Koreje, kde dodnes létá přibližně 100 kusů tohoto typu dnes již mimořádně obstarožního letounu. Vezmeme-li do úvahy, že MiG-19 byl zařazen do služby v roce 1955, a nyní máme rok 2022, je to vlastně podobné, jako kdyby třeba u RAF během války o Falklandy stále sloužil stíhací letoun Sopwith Camel z roku 1917.
Letoun F-6 létá i jinde, avšak Severní Korea je patrně v současnosti jeho největším provozovatelem. Několik málo kusů pak provozuje např. Súdán, Tanzánie nebo Zambie.
Zdroj: nationalinterest.org