7. prosince 1941 zahájili Japonci překvapující a ničivý útok na americké námořní síly v Pearl Harboru. Před několika dny jsme si mohli připomenout 80. výročí této v rámci druhé světové války zásadní události. Toho dne přišlo o život přibližně 2 400 amerických námořníků a příslušníků námořní pěchoty. Mezi ty nejtragičtější příběhy pak patří osudy námořníků uvězněných v útrobách potopených válečných lodí, tak jako příběh tří mužů z posádky bitevní lodi USS West Virginia, ze kterého běhá mráz po zádech.

V době, kdy Japonci zaútočili na Pearl Harbor, byla bitevní loď USS West Virginia situována za lodí USS Tennessee jako součást řady bitevních lodí spolu s USS Arizona, California, Pennsylvania, Nevada, Maryland a Oklahoma. Vedle Arizony pak kotvila také opravárenská loď USS Vestal.

West Virginia, loď třídy Colorado, která vstoupila do služby v roce 1923, byla během útoku zasažena celkem dvěma 800 kg protipancéřovými bombami (upravenými ze 410mm granátů) a nejméně šesti torpédy. Bezprostředně po útocích důstojníci na palubě lodi vyhlásili "nastavení stavu Zed", což je námořní technika, při níž se uzavřou všechny poklopy a část lodi se zaplaví, aby se tato nepřevrátila. 

Psali jsme:V boji zničila tři německé Tigery a u Kurska sama vedla své tanky do boje

Foto: Hořící West Virginia 7. prosince 1941 | Wikimedia Commons / Public domain

Loď byla celých 30 hodin v plamenech, které způsobily jednak sekundární exploze vlastní munice, jednak hořící palivo unikající z další těžce poškozené lodi Arizona. Pak se hořící West Virginia potopila na dno přístavu, 12 metrů pod hladinou. Na její palubě tehdy zahynulo 106 členů posádky. Mezi nimi také kapitán Mervyn S. Bennion, který podlehl zraněním, jež mu způsobily střepiny bomb, které zasáhly sousední loď Tennessee. Kapitán Bennion tehdy řídil obranu do posledního dechu, za což mu byla posmrtně udělena Medaile cti.

Následujícího dne ti, kteří útok přežili, zahájili počáteční záchranné práce, během nichž zaslechli rány vycházející z USS West Virginia. Nejprve si mysleli, že jde o náraz uvolněného lanoví do trupu. Brzy si však uvědomili, že slyší zvuky těch, kteří zůstali uvězněni uvnitř vraku.

„Když bylo ticho, bylo to slyšet... rána, rána, pak to přestalo. Pak zase prásk, prásk, pauza. Nejdřív jsem si myslel, že je to uvolněný kus lanoví, který naráží do trupu. Pak jsem si uvědomil, že ten zvuk vydávají muži, kteří se v klepání střídali," řekl signalista Dick Fiske. Námořníci pak vyprávěli, jak jen velmi neradi chodili do strážní služby v blízkosti USS West Virginia, protože slyšeli hluk uvězněných mužů. Pro jejich záchranu však bohužel nemohl nikdo nic udělat. Riziko bylo příliš vysoké - vysekání otvoru v trupu by způsobilo jeho okamžité naplnění vodou, a použití hořáku znamenalo riziko výbuchu. Nebylo tehdy v lidských silách uvězněné námořníky zachránit a všichni tak mohli jen bezmocně čekat, kdy jejich zoufalé signály ustanou, což se také po čase stalo.

Psali jsme:Rakouský dobrovolnický sbor v Mexiku: Okolnosti jeho vzniku a činnosti

Díry v trupu způsobené zásahy torpéd byly provizorně ucpány a USS West Virginia byla nakonec vyzdvižena šest měsíců po útoku, přesněji 17. května 1942 se loď ocitla opět na hladině. Záchranáři pak našli ve skladu A-111 těla tří mužů, kteří se k sobě choulili: 18letého Ronalda Endicotta z Washingtonu, 21letého Louise "Buddyho" Costina z Indiany a 20letého Clifforda Oldse ze Severní Dakoty.

Nalezeny byly také baterie do svítilen, šachta na přívod čerstvé vody a zbytky nouzových přídělů. Byl tam také kalendář, v němž bylo červenou tužkou přeškrtáno šestnáct dní: 7. až 23. prosinec. Ukázalo se tak, že tito tři námořníci celkem přežili v troskách lodi bez naděje na únik déle než dva týdny.

Zpráva o tomto nálezu se po Pearl Harboru rychle rozšířila, americké námořnictvo však rodinám těchto námořníků nikdy neřeklo, jak dlouho byli naživu. Pravdu se jejich blízcí dozvěděli až o desítky let později, v roce 1995, kdy o útoku napsal článek Eric Gregory v Honolulu Advertiser. 

Původně nalezený kalendář byl tehdy po útoku odeslán náčelníkovi námořního personálu do Washingtonu a jeho současné umístění bohužel není známo. Po vyproštění byli námořníci Endicott a Costin pohřbeni na Národním pamětním hřbitově Pacifiku - známém jako "Punchbowl" - v Honolulu. Oldsovy ostatky byly vráceny do jeho rodného města a pohřbeny na místním hřbitově. Na náhrobcích všech tří je uvedeno, že zemřeli 7. prosince 1941, v den útoku.

Po vyzdvižení byla USS West Virginia následně opravena. Když se pak v dubnu 1944 vrátila zpět do služby, stala se součástí operačního svazu admirála Oldendorfa, který nejen podporoval pozemní síly při vylodění ostřelováním japonských pozic, ale také vybojoval vůbec poslední bitvu, kterou spolu napřímo svedly bitevní lodě. V průlivu Surigao loď 24. října 1944 přispěla k potopení nepřátelských bitevních lodí Fusó a Jamaširo. Bojovala také u Iwodžimy i Okinawy. Byla přítomna i v Tokijské zátoce během japonské kapitulace. V roce 1958 byla loď vyřazena z provozu a o dva roky později prodána k sešrotování, které proběhlo v roce 1961.

6. prosince 2019 americké ministerstvo obrany oznámilo, že bylo identifikováno dalších osm z pětatřiceti zbývajících neidentifikovaných členů posádky bitevní lodi USS West Virginia, kteří zahynuli v den útoku na Pearl Harbor, nebo v následujících týdnech.

Zdroj: warhistoryonline.com