Španělskou Kolumbovou námořní expedicí z let 1492/93, tzv. evropským objevením Ameriky, započala éra intenzivních kontaktů předtím vzájemně si zcela neznámých společenství na obou stranách Atlantiku. V první řadě je samozřejmě charakterizovala španělská (a později i jiná evropská) kolonizace rozlehlých částí západní polokoule, obývaných četnými etniky, pro něž se ujal souhrnný termín „Indiáni“. Z ostrovů Velkých Antil postoupila tato kolonizace na americkou pevninu – kde, v oblasti centrálního Mexika, patřící v rámci celé tzv. předkolumbovské Ameriky k civilizačně nejpokročilejším, rozvrátila v letech 1519–21 španělská expedice Hernána Cortése impérium Aztéků. To zahrnovalo prostor pod hegemonií aztéckého Tenochtitlánu/Mexika, nejprimárněji ve svazku s blízkými městy Texcoco a Tlacopan. Jeden z předních důstojníků v Cortésově vojsku se jmenoval Pedro de Alvarado. Sám se o něco později stal vůdčím protagonistou dobytí severních částí Střední Ameriky.

Jeho osud se v mnohém podobal osudům jiných předních účastníků španělské conquisty tzv. Nového světa. Narodil se pravděpodobně v roce 1485, možná až o několik let později v Badajozu v Extremaduře, součásti Kastilského království, v rodině nižší, nikterak majetné šlechty. Tak jako on, se do nedávno objevených zemí za oceánem odebralo též 5 jeho bratrů. Také v doprovodu přinejmenším většiny z nich dorazil v roce 1510 na Hispaniolu (tj. ostrov, dnes politicky rozdělený mezi Dominikánskou republiku a Haiti), vůbec prvotní jádro španělské kolonizace Ameriky, kde se už o desetiletí dříve usadil jeho strýc, bratr jeho otce. Španělský kronikář a mj. jeho spolubojovník z tažení proti Aztékům, Bernal Díaz del Castillo, jej později popsal jako „chudého vojáka, i když vznešené krve, který s mečem a pláštěm přišel do těchto končin hledat život“.

Foto: Pedro de Alvarado, zobrazený španělským, v Kostarice usazeným malířem Tomásem Povedanem na počátku 20. století – čili již více než tři a půl století od conquistadorovy smrti. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Jak se Německo připravovalo na bitvu v Ardenách? Důkladně, jak jinak. Hitlerův záměr byl však nereálný

Od roku 1511 se Pedro de Alvarado zúčastnil dobývání Kuby na domorodých, aravackých Tainech, vedeného Diegem de Velázquez, posléze španělským guvernérem tohoto ostrova. Na Kubě byl také roku 1513 povýšen na kapitána, a v rámci tzv. encomiendy (cosi na způsob nevolnictví) mu zde bylo svěřeno do služeb a „péče“ jisté množství místních Indiánů. Nicméně, že ani Kuba nezůstane jeho konečnou destinací, mohla možná naznačit už jeho účast na průzkumné námořní výpravě, realizované odtud v roce 1518 k nedalekému pobřeží pevniny, k Mayi obývanému poloostrovu Yucatán (dnešní jihovýchod Mexika) a dále do hloubi Mexického zálivu. V jejím čele stál Juan de Grijalva, zatímco Alvarado velel jedné z lodí, a během ní, poznamenané mj. i střety s nepřátelskými Indiány, se Španělé též setkali s aztéckými emisary. A východní část Kuby posloužila poté jako výchozí bod vzpomenutého Cortésova tažení na pevninu, opředenou zkazkami o velkém množství zlata mezi tamními domorodci.

Alvarado se stal důvěrníkem Hernána Cortése, jenž se svými loděmi a muži dorazil, po zastávce na ostrově Cozumel u břehů Yucatánu a konfliktu s Indiány v západněji položeném Tabasku, k severozápadněji ležícímu úseku pobřeží Mexického zálivu. Tam zhruba v polovině roku 1519 založil osadu Villa Rica de Vera Cruz (základ přístavního města Veracruz). Následně asi čtyři stovky španělských ozbrojenců s nevelkým počtem koní a děl, a posílené o jistý počet bojovníků a nosičů z řad indiánských Totonaků, vyrazily do hornatého mexického vnitrozemí.

Pokud bychom měli v několika bodech vylíčit další průběh událostí, zdůrazněme konflikt Španělů s bojovníky z Tlaxcaly, jinak ale tradičního odpůrce aztécké rozpínavosti a nadvlády v okolním prostoru, která se také záhy změnila v jejich klíčového domorodého spojence, a posléze, Cortésův vstup do Tenochtitlánu v listopadu 1519. Aztécký vládce Moctezuma Xocoyotzin ubytoval neznámé cizince, na něž pohlížel s náboženským respektem, v jednom z paláců, z něhož ti učinili prakticky svou pevnost, a ze samotného Moctezumy později, za poněkud napjaté atmosféry, svého rukojmího. Situaci zkomplikoval dopad okolností zrodu samotné výpravy na Kubě, odkud guvernér Velázquez, považující Cortésovo velení za nelegální (a věc sporu byla i odeslána k řešení královskému dvoru ve Španělsku), vyslal na mexické pobřeží asi 900členné vojsko. Nato se k pobřeží s většinou svých mužů odebral i Cortés, a zatímco tomu se v květnu 1520 podařilo většinu z dotyčné trestné výpravy získat na svou stranu, v Tenochtitlánu vypuklo povstání poté, co právě Alvarado nechal povraždit možná stovky neozbrojených příslušníků aztécké nobility během náboženské slavnosti toxcatl. Cortésův návrat do Tenochtitlánu (kdy jeho vojsko čítalo dost přes tisíc španělských vojáků a asi 8 tisíc tlaxcalských spojenců) byl následován smrtí zajatého Moctezumy, zjevně následkem zásahů kameny a šípem z řad vlastních vzbouřených poddaných, když se je ten snažil uklidnit – a pak, za tzv. Smutné noci (Noche triste) z 30. června na 1. červenec 1520, probitím se Cortésova vojska z obklíčení, resp. vůbec z Tenochtitlánu, vodními kanály propleteného města na jezeře Texcoco, při němž asi 600 až 800 Španělů přišlo o život. Zbytku z nich se podařilo uchýlit se do Tlaxcaly. Do srpna 1521 celý Cortésův podnik vyústil, po dlouhém a úporném boji, zahájeném z jeho strany několika sty Španěly a desetitisíci jejich indiánskými spojenci, v dobytí a cílené zničení aztécké metropole, na jejíchž troskách začalo vyrůstat město nové, Ciudad de México.

Foto: Španělští ozbrojenci masakrují aztécké účastníky slavnosti toxcatl v Tenochtitlánu. Součást kodexu, sestaveného a sepsaného ve druhé polovině 16. století v Mexiku (Novém Španělsku) španělským dominikánem Diegem Duránem, přičemž vznik samotné kresby je datován do doby ještě o řadu desetiletí starší, dosud nedlouho po události, k níž došlo asi 20. května 1520. K aktu, jenž podnítil otevřený odpor Aztéků proti Španělům, přistoupil Alvarado v době Cortésovy nepřítomnosti v aztécké metropoli. Každopádně, Alvaradova účast na conquistě Mexika se stala výchozím faktorem pro jeho pozdější tažení na severu Střední Ameriky. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Americké drony byly nasazeny k ničení nepřítele již v roce 1944 – bez oslnivých výsledků

Alvaradovu pozici podtrhla i skutečnost, že jej Cortés, když sám vytáhl vstříc vojákům, vyslaným za ním z Kuby, ponechal v Tenochtitlánu jako svého zástupce v čele asi 80členného španělského oddílu (nepočítaje v to Tlaxcalany), a tím mu svěřil stráž nad Moctezumou. Z toho samozřejmě vyplýval i zmíněný masakr při slavnosti toxcatl v květnu 1520. Akt mohl být vysvětlován i jako výsledek prosté Alvaradovy chtivosti zmocnit se zlatých šperků, jimiž byli k rituálnímu tanci shromáždění aztéčtí šlechtici ozdobeni, ovšem prvořadě šlo asi spíše o pokus jistého preventivního úderu, způsobený Alvaradovými obavami, že jinak naopak Aztékové zaútočí na nepočetné Španěly, příp. je dokonce, podle svých způsobů, jako své zajatce rituálně obětují. Dodejme, že slavnost se konala zrovna k poctě v aztéckém pojetí krvežíznivého boha války Huitzilopochtliho; a že jedním z motivů činu mohla být i nenávist Tlaxcalanů vůči Aztékům.

Je uváděno, že Cortés, jemuž po návratu do Tenochtitlánu vzbouření Aztékové vlastně umožnili s obleženým Alvaradovým houfem se spojit, Alvarada za tento čin káral. Alvarado nicméně svou pověst odvážného vojáka prokázal kupř. i za „Smutné noci“ – jakkoliv patrně jen legendou je jeho mohutný skok, při kterém měl tehdy uniknout z obklíčení aztéckými bojovníky na břehu jednoho z kanálů tak, že zarazil kopí do spleti těl a kánoí v širší překážce před sebou a přehoupl se na druhý břeh, čímž ohromil přítomné Indiány, jakož i Španěly.

Každopádně, po pádu aztécké říše byl tento přední Cortésův kapitán pověřen vedením dalších akcí, jako podmanění jihomexických Mixtéků. A opět z Cortésova pověření zahájil počátkem prosince 1523 tažení do Guatemaly, odkud byl dříve rovněž odváděn tribut Aztékům. Jeho nevelkou armádu asi 300 či 400 Španělů (více než stovku z nich představovali jezdci a více než stovka jich byla vyzbrojena ručními střelnými zbraněmi) doprovázelo několik tisíc mexických Indiánů jako pomocníci. Zájmem bylo též, kromě ovládnutí severní části Středoamerické šíje (či předejití jejího podmanění jinými španělskými expedicemi, postupujícími z jihu), nalezení předpokládaného přirozeného průlivu (samozřejmě neexistujícího), jenž by spojoval Karibské moře s Tichým oceánem.

Vpadnuvší do Střední Ameriky, postižené v předchozích letech epidemiemi, Alvarado vsadil na nejednotnost mezi mayskými státy v hornatých regionech na západě současné Guatemaly. V boji proti mocným Kičeům s centrem v Utatlánu, schopným nasadit asi 10 tisíc válečníků, využil s nimi znepřátelené Kakčikely (a ti mu pomohli taktéž proti jinému z místních mayských etnik, Tzutuhilům). Vítězství nad Kičey signalizovaly již v únoru 1524 bitva u El Pinar a smrt kičejského náčelníka Tecuma v jednom ze střetů. Za postupu dále na jih rozvrátil Alvarado stát nahujských Pipilů v dnešním Salvadoru, v boji s nimiž, podle jednoho vlastního dopisu, utržil vážné zranění, když byl zasažen šípem do nohy. V červenci 1524 založil na území Kakčikelů osadu Santiago de los Caballeros de Guatemala. To můžeme považovat, přes přemisťování v dalších desetiletích až staletích, za právní počátek dnešního Ciudad de Guatemala, a za počátek španělské kolonizace Guatemaly. Jím dobyté oblasti nebyly ovšem stále pacifikovány, jak dokládalo i povstání, které proti nastolené španělské moci zahájili jeho bývalí spojenci, Kakčikelové. Proces conquisty fakticky pokračoval i v dalších letech, kdy mezi kapitány v Alvaradových službách vynikl Jorge de Alvarado, jeden z jeho bratrů. 

Foto: Mapa, zachycující proces conquisty Guatemaly, ukazuje hlavní Alvaradův postup z roku 1524, směřující z jižní části Mexika až na území dnešního Salvadoru, a dějiště hlavních bojových střetů až do roku 1530. Zároveň, při pohledu doprava si lze povšimnout znázornění faktu, že teprve mnohem později, v roce 1697, zlomili Španělé poslední odpor Mayů v nížinaté, tropickými lesy porostlé oblasti El Peténu na severovýchodě Guatemaly. | Wikimedia Commons / Public domain

V letech 1526/27 Pedro de Alvarado, těšící se již značnému věhlasu, avšak veřejně viněn z bezohledného zacházení s Indiány, a svými vlastními vojáky z nadměrného sebeobohacení, pokud šlo o množství nabytého zlata a tisíce indiánských otroků, a z výhodných přídělů domorodého obyvatelstva do jeho služeb, odcestoval v zájmu vlastní obhajoby přes Mexiko do Španělska. Na dvoře krále Karla I. (římskoněmeckého císaře Karla V.) přitom dosáhl oficiálního stvrzení svého dosavadního vzestupu, když mu byla udělena funkce adelantado (dosl. „předsunutý“), tj. místodržitele, jenž měl, při většinově vlastním hrazení nákladů výměnou za Korunou uznanou autoritu, posouvat dopředu dobývání – přičemž počátek tradice této funkce, charakteristické pro conquistu Ameriky, je ve Španělsku spatřován již v dřívějším postupu proti muslimům. Zároveň uznaná pozice guvernéra Guatemaly jej činila prakticky nezávislým na Cortésově pravomoci z Mexika. Přesto, jak se ukázalo už při jeho návratu do Nového světa, ani to neodstranilo jeho spory se soudním dvorem (audiencií) v Mexiku.

Do Guatemaly se vrátil v roce 1530 v doprovodu klerika Franciska de Marroquín, později prvního guatemalského biskupa, a podařilo se mu jakžtakž obnovit pořádek v zemi, zmítané spory mezi španělskými osadníky/dobyvateli. Jeho pozornost poutala, v rozporu se zájmy usedlých kolonistů v Guatemale, otázka další, širší teritoriální expanze. Na bázi dohody (kapitulace) se španělskou Korunou, týkající se projektu dobyvatelské expedice k „neobjeveným ostrovům a zemím“ v Jižním moři (Mar del Sur, jak Španělé nazývali Tichý oceán), byla z jeho prostředků shromážděna ozbrojená výprava o 12 lodích, se 450 španělskými účastníky a značným indiánským doprovodem, která opustila středoamerické tichomořské břehy v lednu 1534. Proti původní dohodě však, pod dojmem zpráv o španělském proniknutí do peruánské říše Inků, z jejíhož bohatství chtěl Alvarado jistě nějakým způsobem rovněž něco získat, zamířila k západnímu pobřeží Jižní Ameriky. Po více než měsíční plavbě se vylodila na pobřeží pozdějšího Ekvádoru, aby pak vykonala strastiplný výstup do And, na náhorní plošinu v oblasti Quita. Tam jí ale zatarasili cestu muži Sebastiána de Belalcázar, náležející k hlavnímu pokořiteli Inků Pizarrovi. Za napětí mezi oběma skupinami Alvarado ustoupil, když na místo dorazil společník bratrů Pizarrů, Diego de Almagro. Do služeb conquistadorů v Peru prodal pod cenou většinu své flotily, jakož k nim přestoupila i většina mužů, jež s ním připluli z Guatemaly. Sám se zbytkem dorazil zpět do Guatemaly ještě v roce 1534.

V letech 1535–36 podnikl úspěšné tažení proti vzbouřeným Indiánům do Hondurasu, na žádost tamních španělských úřadů, což ve výsledku znamenalo podrobení této země jeho vládě z Guatemaly. Jeho dalším postavením ovšem otřáslo rozhodnutí guatemalské správy a mexické audiencie, jež ho zbavila moci v Guatemale. Za soudního řízení proti němu, a navzdory zákazu opuštění Guatemaly, Alvarado opět odplul hájit se přímo u královského dvora ve Španělsku. Ve své původní vlasti zůstal tentokrát do roku 1539; a, kromě dočasného vyřešení sporu v jeho prospěch, se mu podařilo od krále a císaře Karla V. dosáhnout povolení zorganizovat námořní expedici, jež by rozšířila španělskou moc až ke vzdáleným „ostrovům koření“ při asijské straně Pacifiku (mimochodem, v prostoru, kde zatím, v roce 1529, dospěli Španělé k vytyčení vlastní sféry v dohodě s Portugalci). Jeho nový návrat do Ameriky tak byl, a za jeho vlastních značných nákladů, poznamenán přípravami takového velkolepého podniku, kdy na bedrech domorodých nosičů spočívala přeprava kovových lodních součástí, výzbroje a dalšího mezi mexickým Veracruzem a Acajutlou na tichooceánském pobřeží Salvadoru. Nicméně, jeho osud měl být nakonec poněkud jiný – ve velení výpravy, jež pak roku 1542 plavbou z Mexika napříč Pacifikem dorazila k Filipínám, stanul López de Villalobos.

Sám Alvarado, jenž v srpnu 1540 vyrazil z Acajutly k severněji položeným mexickým břehům, vstoupil kvůli otázce dalšího financování výpravy do kontaktu s Antoniem de Mendoza, od roku 1535 prvním místokrálem Nového Španělska (lze podotknout, že tento krok, vytvoření místokrálovství Nové Španělsko, se v podstatě rovnal konsolidaci moci španělské monarchie nad Mexikem). Mendoza jej však, pod vlivem písemných žádostí z Guatemaly, přesvědčil k návratu do této země. Alvarado se přesto rozhodl podpořit ještě předtím guvernéra oblasti, tehdy zvané Nová Galicie, v prostoru severozápadně od Ciudad de México, v boji proti vzbouřeným indiánským kmenům, nazývaným souhrnně Čičimeky. 24. června 1541 zaútočil s asi 100členným oddílem proti skalní pevnosti povstalců v Nochistlánu (na území dnešního mexického federálního státu Zacatecas), aniž by dosáhl úspěchu; a když jej při ústupu srazil vyčerpáním padající kůň jednoho z vojáků, utrpěl tehdy možná 56letý conquistador vážná zranění. Převezen do Guadalajary, relativně nedávno založené Španěly (a nalézající se tehdy v poněkud jiné lokalitě než toto mexické město nyní), těm 4. července 1541 podlehl.

Pedro de Alvarado ve svém celkovém hodnocení

Mexickými Indiány byl Pedro de Alvarado pro svůj vzhled (světlé vlasy a vousy a světlá pleť, jež ho zjevně odlišovaly i od většiny jeho španělských krajanů) přezdíván Tonatiuh, což jej vlastně ztotožňovalo s aztéckým bohem Slunce. Tomuto vojákovi, dobrodruhovi a koloniálnímu administrátorovi, který se s větším či menším významem podílel na dění ve více částech Španěly dobývané a zároveň teprve vlastně prozkoumávané Ameriky, pak byly připisovány osobní statečnost, ctižádost, ale také mimořádná krutost. Přisuzují se mu nařízené masakry žen a dětí, ničení celých vesnic, masové zotročování Indiánů, předhazování domorodců, upadnuvších u něj v nemilost, svým psům... Ve velmi negativním morálním světle ho líčil jeho krajan a současník dominikán Bartolomé de Las Casas, obecně známý zastánce amerických Indiánů a kritik brutality conquisty. Ten zmínil třeba též, kterak byli Indiáni v řadách jeho vojska prakticky nuceni, i kvůli nedostatku zásob, ke kanibalismu na úkor zajatých nepřátelských Indiánů.

Foto: Podstatné na této kresbě, jež má znázorňovat skon Pedra de Alvarado z roku 1541 (a opět součást jednoho z mexických kodexů ze 16. století), může být připomínka Alvaradovy přezdívky, dané mu mexickými Indiány a odkazující dle jejich mytologie na boha Slunce – „Tonatiuh“. | Wikimedia Commons / Public domain

V jakéhosi antihrdinu se Alvarado změnil i v historickém povědomí v Guatemale, tj. v zemi, do jejíž dějin se zapsal asi nejvíce, a kde také, v kryptě katedrály města dnes zvaného Antigua Guatemala, spočinuly jeho tělesné ostatky. Tam byl naopak v roce 1960 do kategorie národních hrdinů oficiálně „povýšen“ kičejský náčelník Tecum (či Tecum Uman), který padl v únoru 1524, ovšem podle nepodložené legendy, přímo v osobním souboji s Alvaradem, když pod ním zabil koně, v domnění, že ten tvoří s jezdcem jednu bytost, načež jej Alvarado proklál kopím. Tak kupř. i v proklamacích guatemalské armády se Tecum stal „prvním vojevůdcem, který bránil Guatemalu“. Na druhou stranu, existuje i názor, že jistá adorace zrovna tohoto, dle legendy „prostomyslného a málo inteligentního“ domorodého válečníka, je vlastně adorací jeho přemožitele, považovaného za skutečného hrdinu z tradičnějšího pohledu guatemalských kreolských vrstev, tj. samozřejmě Alvarada.

Dobyvatel Guatemaly zanechal po sobě 6 přímých potomků, jež však byli všichni považováni za nelegitimní. Podstatný tady byl už jeho vztah s tlaxcalskou princeznou Tecuelhatzin (pokřtěnou a zvanou pak Doña María Luisa), navázaný za Cortésova tažení k Tenochtitlánu, plod spojenectví, jaké tehdy Tlaxcalané nabídli Španělům. Kromě toho se za svých dočasných návratů do Španělska postupně dvakrát oficiálně oženil - nejprve se španělskou šlechtičnou Franciskou de la Cueva, která zemřela už při cestě s ním do Ameriky v mexickém Veracruzu, a později s její sestrou Beatriz. Ta v září 1541, nedlouho po jeho vlastní smrti, a sama v pozici provizorní guvernérky, padla za oběť záplavám, jež tehdy zničily guatemalské Santiago de los Caballeros.

V roce 1542 se Guatemala stala oficiálním centrem generálního kapitanátu, sahajícího od dnešního jihomexického federálního státu Chiapas na severu až po Kostariku na jihu. Ten vytvářel jednu z jednotek v rámci ještě mnohem rozlehlejšího španělského impéria v Americe, na jehož zrodu měl Pedro de Alvarado důležitý podíl. O asi tři století později se toto koloniální impérium mělo rozpadnout v důsledku komplikovaného procesu osvobozeneckých válek. Samozřejmě, ještě trvalejším dopadem násilného procesu conquisty, jíž kromě vojenského dobytí a následného posílení autority španělské monarchie nad ovládnutými zeměmi, právě i na úkor osobních ambicí conquistadorů, doprovázela rovněž intenzivní hispanizace dobytých oblastí a příp. christianizace původního obyvatelstva, je položení základů jistého kulturního celku, zahrnujícího většinu amerických kontinentů a nazývaného dnes Latinskou Amerikou.

Zdroj: britannica; García Añoveros, J. M. (2018): Pedro de Alvarado. Real Academia de la Historia