Pěší Štuka, Himmlerovy varhany a Sturmtiger: Německé raketomety „nevrhaly mlhu“
První raketové odpalovací systémy vyvinuté v Německu byly určeny k odpalování jak střel s jedovatými látkami, tak střel obsahujících kouřotvornou slož k vytvoření kouřové clony. Tomu odpovídá i německý název jejich prvního sériového 150mm vícenásobného raketometu Nebelwerfer („vrhač mlhy“).
V Německu byl vývoj raketometných systémů zahájen počátkem 20. let 20. století. Při tvorbě těchto zbraní Němci zohlednili zkušenosti z první světové války a používání chemických bojových látek. Na tyto zbraně se přitom nevztahovala omezení Versailleské smlouvy, která Německu poskytla volnost při jejich vývoji.
Foto: 21 cm Nebelwerfer 42 ve Francii v roce 1944 | Bundesarchiv, Bild 101I-299-1803-01 / Scheck / CC-BY-SA 3.0
Nejznámějšími příklady těchto německých zbraní za druhé světové války byly vícehlavňové salvové raketomety, jako například Nebelwerfer 41 a Nebelwerfer 42. Sovětští vojáci je pojmenovávaly například „Váňuša“ nebo „Osel“, zatímco jiní spojenečtí vojáci jim přezdívali „Křičící Mimi“ nebo „Sténající Minnie“ kvůli charakteristickému zvuku, který vytvářely letící střely. Pro Němce byly tyto užitečné a efektivní zbraně „pěšími Stukami“ („Stuka zu Fuß“).
Původně byly Nebelwerfery vytvořeny pro použití chemických zbraní, ale ve skutečnosti se používaly pro střelbu s tříštivo-trhavými projektily. Nebelwerfer 41, přijatý do výzbroje v roce 1940, měl šest hlavní ráže 150 mm a střílel 35–39kg střely na vzdálenost 6700 m. Během 5 minut dokázal provést tři salvy a frekvence střelby byla šest výstřelů za deset sekund. Nabití všech šesti projektilů Nebelwerfer 41 trvalo 1,5 minuty a vyžadovalo čtyři osoby. Další verze, Nebelwerfer 42, měla pět hlavní a střílela 210mm projektily o hmotnosti 113 kg na vzdálenost asi 7800 m.
Posledním nasazeným salvovým raketometem německé konstrukce byl 30cm Nebelwerfer 42 z roku 1943. Měl řešit především příliš krátký dostřel předchozích systémů. Mohl být odpalován ze všech stejných platforem jako starší Nebelwerfery a mnoho starších odpalovacích zařízení bylo instalací adaptérových lišt upraveno pro použití s novější raketou, ačkoli měla také vlastní účelové odpalovací zařízení, 30 cm Raketenwerfer 56. Během války bylo vyrobeno méně než dvě stě tisíc raket a 700 odpalovacích zařízení. Dostřel byl až 12 km.
V dubnu 1943 byl do výzbroje německé armády zařazen samohybný systém salvových raketometů. Nazýval se Panzerwerfer 42 auf Selbstfahrlafette Sd.Kfz. 4/1. Jeho základem byl polopásový Maultier neboli Sd.Kfz. 4 a odpalovací zařízení mělo deset hlavní pro rakety ráže 150 mm. Bylo namontováno v otočné pancéřované věži s plným 360° odměrem.
Přímo vezená munice pro Sd.Kfz. 4/1 zahrnovala 20 raket. Každé vozidlo bylo také vyzbrojeno kulometem MG 34 nebo MG 42 a osádku tvořily čtyři osoby. V průběhu sériové výroby v letech 1943 až 1944 bylo vyrobeno 296 odpalovacích zařízení a 251 transportérů munice. Sd.Kfz.4/1 byl používán německými jednotkami až do konce války.
Kromě popsaných systémů Němci na základě sovětského BM-8-24 vytvořili vlastní raketomet ráže 80 mm („Raketen-Vielfachwerfer“). Odpalovací zařízení, které pojalo 48 raket, bylo namontováno opět na podvozek polopásového německého obrněného automobilu Sd.Kfz 4 Maultier, případně kořistního francouzského polopásového tahače Somua MCG. Mezi vojáky Wehrmachtu se tomuto odpalovacímu zařízení říkalo „Himmlerovy varhany“ podle vzoru běžného pojmenování pro sovětské kaťuše: „Stalinovy varhany“.
Jednotlivým výstřelem nejúčinnějším raketometem byl Sturmtiger. V říjnu 1944 obdržel Wehrmacht do výzbroje samohybné útočné dělostřelecké vozidlo Sturmmörserwagen 606/4 mit 38 cm RW 61, známé jako „Sturmtiger“. Bylo přestavěno z tanků Tiger a nasazeno ve velmi omezených počtech při varšavském povstání, bitvě v Ardenách a během bitvy o Reichswald.
Hlavní výzbroj tvořil 380mm Raketen-Werfer 61 L/5.4, který vystřeloval raketový projektil krátkého dosahu o délce zhruba 1,5 m. Existovala celá řada typů nábojů o hmotnosti až 376 kg a maximálním dostřelu až 6 000 m, které obsahovaly buď tříštivo-trhavou nálož o hmotnosti 125 kg, nebo tvarovanou nálož pro použití proti opevnění, která mohla prorazit až 2,5 m železobetonu.
Zdroj: warhistoryonline.com