Pro vojáka není větší potupy, než když jej někdo nazve zbabělcem. Dobře vím o čem mluvím. Sám jsem to zažil v roce 2009. I když své jméno dokážete očistit, již nikdy se nezbavíte hořkosti v ústech a tu špínu ze sebe nedokážete úplně smýt. A přesně do této pozice tlačí naše vojáky prohlášení politiků, které učinili v průběhu posledních několika měsíců, když požadují jednostranné stažení našich kluků z Afghánistánu. 

Foto: Příslušníci naší bývalé elitní jednotky SOG v Afghánistánu. Členem této jednotky byl i autor tohoto článku

Důvodů, proč je nutná naše účast na zahraničních misích, bylo popsáno v posledních dnech mnoho, ale dovolil bych si ještě jeden přihodit. Voják je cvičen a připravován k boji. Boj je jeho prací a jeho posláním. Účast vojáka v zahraniční misi je něco jako maturita. Můžete být cvičen sebelépe, ale dokud se nezúčastníte bojové operace, tak si nikdy neověříte, co ve vás je a jestli na to po psychické stránce máte. Bojovému umění se nelze naučit pouze z knížek nebo na cvičáku. Plavat se také můžete naučit z knížky, ale pokud poprvé nevlezete do bazénu, tak nikdy nebudete vědět, jestli umíte plavat nebo ne. Takže i toto je jeden z důvodů, proč je naše účast na zahraničních bojových misích důležitá. Pokud nechceme mít pouze armádu teoretiků, ale chceme mít vojáky se zkušenostmi, tak se bojových operací musíme účastnit i s tím rizikem, že budeme mít ztráty. 

Psali jsme:Ruské tanky se vracejí k termovizním zaměřovačům z dob studené války

Vojáci samozřejmě znají rizika a s tímto vědomím do toho jdou. Kdyby tam to riziko nebylo, tak si můžeme koupit „airsoftky“ a hrát na louce za barákem. S tímto vědomím i přijímají ztráty svých kamarádů. Vypijí skleničku na jejich památku a jdou dál. Takto to vojáci řeší už po staletí. Osobně jsem byl svědkem úmrtí ať už spojeneckých nebo našich vojáků a nikdy jsem se nesetkal s tím, že by někdo za mnou nebo jiným velitelem přišel a řekl „máme ztráty, musíme to zabalit“. Naopak každá takováto událost vojáky ještě více stmelí a posílí je v jejich odhodlání jít dál a ukázat nepříteli „MY TO NEVZDÁME“.

Foto: Český voják v Afghánistánu (ilustrační foto) | zdroj: army.cz

O to hůře na jejich psychiku působí prohlášení politiků o tom, že jejich boj je zbytečný, že jsou okupanti, že tam neměli nikdy chodit a požadují jejich jednostranné stažení. Živě si dovedu představit, jak by se vojáci cítili, kdybychom skutečně rozhodli o jejich stažení. Na základně, kde trávili čas se svými spojeneckými kamarády, by balili materiál a připravovali by se k odchodu. Jejich kamarádi by odjížděli do akce a nechápali by, proč odjíždějí. Na otázku proč odjíždějí, by se jim snažili vysvětlit, že oni to nechtějí, že je to politické rozhodnutí z Prahy. V očích spojenců by ale jasně viděli despekt, s jakým na ně hledí a cítili by hořká slova „ZBABĚLCI, utíkají z boje a nás tady nechají.” 

Po staletí byli Češi vyhledávanými vojáky pro jejich odvahu, bojovnost a pověst chrabrých a statečných bojovníků, kteří neutíkají z boje. Pokud s nějakým vojákem zavedete debatu na českou historii, tak nejčastěji uslyšíte o událostech v letech 1938 a 1968 a hned se vás zeptají, proč jsme se tenkrát nebránili. Můžete sice argumentovat českými parašutisty, letci a tisíci dalšími vojáky, kteří po boku spojenců hrdinně bojovali za naši vlast, ale události roků 1938 a 1968 v jejich myslích prostě nepřebijete. 

Foto: Nenuťme naše vojáky, aby se cítili jako zbabělci a srabi

Nedovolme, aby se po roce 1938 a 1968 stal rok 2019 dalším rokem, který bude v historii vnímán jako rok, kdy Češi odešli bez boje. Nedovolme populistickým politikům, kterým rozhodně nejde o život našich kluků, ale pouze o sběr politických preferencí, aby pošpinili dobré jméno naší armády a naplivali do tváří všem těm, kteří obětovali své zdraví a životy v boji proti terorismu. Pokud odejít z Afghánistánu, tak pouze tehdy jestliže se budou stahovat i naši koaliční spojenci a ne pouze jako jednostranný krok České armády.