Poslední bitva o Berlín: Co se skrývalo za záhadnou zprávou, která mohla zvrátit průběh historie
16. dubna 1945. Datum vytesané do historie jako počátek krvavé konfrontace, která měla jednou provždy zlomit páteř nacistického Německa. Mnohamilionové útočné seskupení sovětské armády se dalo do pohybu, aby zasadilo poslední strategický úder Velké vlastenecké války – zahájilo Berlínskou operaci. Tři týdny nelítostných bojů, které měly vyústit v drtivou porážku Třetí říše a finální průlom na západ.
Foto: Sovětské dělostřelectvo před Berlínem | Wikimedia Commons / Public domain
Nezměrná obrana a skryté intriky
V dubnu 1945 soustředili Němci kolem své metropole impozantní síly. Milion vojáků a důstojníků Wehrmachtu, rozdělených do několika armádních skupin a disponujících osmi tisíci děly a minomety, 1200 tanky a 3500 letadly, čekalo na útok. Berlín a jeho okolí byly přeměněny v neproniknutelnou pevnost s hlubokou, vrstvenou obranou, zahrnující minová pole, ostnaté dráty a hustotu dvou tisíc min na kilometr v první linii. Seelowské výšiny tvořily druhou linii a samotné město bylo obehnáno trojitým obranným okruhem, s ulicemi přehrazenými barikádami a budovami proměněnými v opěrné body.
„Čekal je urputný boj,“ podotýká předseda Ruského vojenského historického společenství Michail Mjagkov. „Ve městě zůstal Hitler, který rozkázal bránit hlavní město do poslední kapky krve.“ Hitlerovy naděje na záchranu, byť se jevily jako marné, nebyly zcela neopodstatněné. Spoléhal na neshody mezi Spojenci, které skutečně existovaly. V únoru a březnu 1945 probíhala v Bernu tajná jednání americké rozvědky s německým generálem Wolfem o separátním míru v Itálii.
Zarážející je i epizoda, o které se málo ví. Když vojska 1. běloruského frontu maršála Georgije Žukova dorazila na začátku února k Odře, pouhých 60 kilometrů od Berlína, dostalo sovětské velení zprávu od Spojenců. Ta hovořila o přesunu 6. tankové armády SS z Arden na východní frontu, údajně na křídla Žukovova frontu. Útok na Berlín byl pozastaven. Později se ukázalo, že armáda SS sice na východ zamířila, ale k Balatonu, nikoliv k Berlínu. „Dodnes není jasné, co za tím vlastně stálo – hloupá náhoda nebo záměrný pokus zdržet sovětskou armádu,“ říká Mjagkov.
Západní Spojenci si Berlín přáli dobýt první. Winston Churchill psal 1. dubna 1945 Rooseveltovi: „Když se v hranicích dosažitelnosti spojeneckých jednotek ocitne Vídeň, Praha a Berlín, musíme je dobýt dříve než Rusové. Je to velmi důležité pro západ z politického hlediska.“
Foto: Příslušník Volkssturmu se zbraní Panzerschreck v okolí Berlína | Wikimedia Commons / Public domain
Gigantická síla a oslňující útok
Sovětské velení, vědomo si obrovské výzvy, připravilo gigantickou operaci. Tři fronty – 1. a 2. běloruský a 1. ukrajinský – s celkem 2,5 miliony vojáků, přes 40 tisíci děly a minomety, 6500 tanky a 8500 letadly, se chystaly obklíčit a rozdrtit nepřítele. Stalin záměrně nestanovil, která armáda dobude město jako první, což mělo podnítit soutěživost mezi maršály Žukovem a Koněvem.
Ofenzíva začala s bezprecedentní razancí. Masivní dělostřelecká příprava srovnala německé zákopy se zemí. Následovalo nasazení 143 silných reflektorů, které osvítily nepřátelské pozice, oslepily obránce a ukázaly cestu útočníkům. Tato blesková a oslňující taktika umožnila sovětským jednotkám překonat několik kilometrů obrany s minimálním odporem.
Peklo Seelowských výšin a městská jatka
Rychlý postup se však zastavil u Seelowských výšin, kde Němci stáhli své rezervy a vytvořili železnou zeď odporu. Střelecké jednotky se nedokázaly prorazit, a tak Žukov vrhl do boje dvě tankové armády. Tři dny trvaly krvavé boje, než sovětští vojáci 19. dubna konečně prorazili třetí obrannou linii a stanuli před branami Berlína.
Následovaly boje ve městě – brutální, dům od domu, čtvrť po čtvrti. Zkušenosti z městských bojů ve Stalingradu, které získal velitel 8. gardové armády Vasilij Čujkov, se ukázaly jako neocenitelné. Jeho útočné oddíly, složené ze ženistů, kulometčíků a minometčíků, často podporované tanky, si prosekávaly cestu skrz opevněné pozice. Němci masově nasazovali panzerfausty, ale sovětské tanky se přizpůsobily, pohybovaly se po ulicích v tandemu a kryly se navzájem.
Foto: Zničený Berlín, květen 1945 | Bundesarchiv / Public domain
Rudá armáda neváhala nasadit těžké a supertěžké dělostřelectvo ráže 203 a 305 milimetrů. „Neměla za úkol zachovat architekturu Berlína, tak jak tomu bylo např. ve Vídni,“ vysvětluje Mjagkov. Město už bylo navíc vážně poškozeno spojeneckým bombardováním. Rychlost byla klíčová – čím rychleji, tím menší ztráty.
Německá propaganda však dál šířila strach. Obyvatelé i obránci Berlína byli zastrašováni „divokými asijskými hordami z východu“, které nikoho nebudou brát do zajetí. Podezřelí z kapitulace byli okamžitě popravováni.
Poslední vzdor a nevyhnutelný konec
Nehledě na fanatický odpor Rudá armáda postupně ovládala Berlín. Útočné oddíly prolomily obranu na slabých místech, vnikaly hluboko do týlu a naváděly dělostřelectvo a letectvo na ohniska odporu a vládní budovy.
30. dubna dorazili sovětští vojáci k Říšskému sněmu, poslední baště nacistického Německa, bráněné elitními jednotkami SS. Boje zde zuřily až do 2. května. Postavení německé armády bylo beznadějné, odpor rozdělen na malé skupiny, které již nemohly zvrátit nevyhnutelný výsledek. Německá žádost o jednání o příměří byla odmítnuta s tvrdým požadavkem okamžité kapitulace.
Jednotlivé části Wehrmachtu, které se nevzdaly, byly zlikvidovány do 7. května. Následující den, 8. května 1945, byl podepsán Akt bezpodmínečné kapitulace nacistického Německa.
Berlínská operace si vyžádala obrovské oběti. Téměř 80 tisíc sovětských vojáků a důstojníků padlo, 300 tisíc bylo zraněno. Na německé straně bylo zabito přes 380 tisíc vojáků a půl milionu jich bylo zajato. Byla to krvavá tečka za nejničivější válkou v dějinách lidstva, ale také symbol triumfu nad zlem a počátek nové éry.
Zdroj: warhistoryonline.com
Komentáře