Kapitulace Japonska ve druhé světové válce uzavřela jednu z nejtemnějších a nejkrvavějších kapitol lidských dějin. Zatímco Němci kapitulovali v květnu 1945, Japonskému císařství trvalo ještě několik měsíců, než porážku přiznalo. Důvodem kapitulace ovšem nebyly jen atomové bomby svržené na Hirošimu a Nagasaki. Ve skutečnosti sehrálo roli několik faktorů.

Foto: Letouny amerického palubního letectva přelétávají nad Missouri během ceremonie japonské kapitulace, 2. září 1945 | US Navy / Public domain

Psali jsme:Výsadkář, který v Normandii visí dodnes

Dvě klíčové události, které vedly ke kapitulaci Japonska, byly atomová bombardování Hirošimy a Nagasaki. Ráno 6. srpna 1945 bylo první z těchto měst vystaveno útoku, který jedinou bombou způsobil do té doby nevídané škody a obrovské ztráty na životech. Při výbuchu bomby „Little Boy“ svržené z Boeingu B-29 Superfortress „Enola Gay“ a v následujících dnech zemřelo 90 000 až 146 000 lidí v důsledku ozáření a popálenin. O pouhé tři dny později, 9. srpna, potkal podobný osud Nagasaki, na které Superfortress „Bockscar“ svrhl atomovou bombu „Fat Man“. Stejně jako Hirošima utrpělo i Nagasaki rozsáhlé ztráty, během čtyř měsíců po útoku zahynulo 60 000 až 80 000 obyvatel. Mezi oběma výbuchy přišlo podle odhadů o život 129 000 až 226 000 lidí, což je skutečně zdrcující číslo.

Atomové bomby nejen demonstrovaly vojenskou převahu USA, ale také signalizovaly nástup nové a děsivé éry válčení. Uvědomění si, že další jaderné útoky by mohly zničit japonská města, donutilo vedení přehodnotit svůj postoj. Strach z dalšího zničení spolu s pochopením, že konvenční obrana je proti takové síle marná, významně ovlivnil rozhodnutí Japonska kapitulovat. Ve skutečnosti Američané zásobu těchto zbraní neměli a další útoky by přišly až s delším časovým odstupem. To však nikdo v Japonsku předpokládat nemohl.

K zoufalství po atomových bombách ovšem přispěla i válka, kterou Sovětský svaz vyhlásil Japonsku 8. srpna 1945, což bylo pro zbytky tokijských nadějí další těžkou ranou. Úředníci nevěřili, že Rudá armáda představuje velkou hrozbu, a předpokládali, že japonská císařská armáda se nebude muset postavit Stalinovým vojákům dříve než na jaře 1946. Císař Hirohito dokonce nedlouho před útokem požádal sovětského diktátora, aby vystupoval jako prostředník mezi Japonskem a Spojenými státy. Japonská armáda i císař Hirohito byli proto náhlou sovětskou invazí do Mandžuska šokováni, stejně jako narůstajícími japonskými ztrátami – japonská armáda byla nejen v početní nevýhodě, ale zejména nedisponovala odpovídající výzbrojí – zatímco Rudá armáda přicházela přímo z evropského bojiště, se zkušenostmi i prvotřídní prověřenou těžkou výzbrojí. Válka vyhlášená Sovětským svazem zmařila veškeré naděje Japonska na mírové urovnání a zdůraznila rostoucí geopolitickou izolaci země.

Japonská situace byla přitom bezmála zoufalá i bez atomového bombardování a sovětského útoku. Roky trvající konflikt značně oslabil vojenské kapacity země. Strategická kampaň amerického námořnictva spočívající v dobývání vybraných klíčových ostrovů a izolování ostatních japonských pozic v Tichomoří přerušila japonská spojení s okupovanými územími. Izolaci ještě zhoršila přísná námořní blokáda a neúnavné letecké bombardování japonských měst a průmyslových center, které ochromilo válečné úsilí země i jeho ekonomiku.

Psali jsme:Dejte mi letku Spitfirů! Němečtí stíhači protivníka respektovali, ale dávali přednost vlastním strojům

Nedostatek životně důležitých zdrojů způsobený touto situací vedl k rozsáhlému utrpení a strádání japonského obyvatelstva. Nedostatek potravin a paliva se stal akutním problémem a průměrný příjem kalorií civilního obyvatelstva klesl na nezdravých 1 680 kalorií denně. Vzhledem k tomu, že většina mužů schopných bojovat byla odvedena do armády, byl také nedostatek mužů v produktivním věku, aby mohla fungovat výroba i služby v rozsahu, který populace potřebovala. Fakt, že válka je vzhledem k zoufalému stavu armády i námořnictva a zdrojů země nevyhratelná, se stal klíčovým faktorem při rozhodování vedení o kapitulaci.

Unikátním aspektem japonské kapitulace přitom bylo přání zachovat císařský systém. Vláda trvala na zachování této pozice jako na podmínce, o které nelze vyjednávat. Obava, že bezpodmínečná kapitulace povede k rozpadu monarchie, byla významným faktorem ovlivňujícím rozhodovací proces na nejvyšších úrovních. Výsledkem jednání pak byla „Deklarace humanity“, v níž Hirohito souhlasil se „symbolickým“ císařským systémem, který popíral božství císaře a místo toho ho stavěl do pozice „symbolu státu a jednoty lidu“. V podstatě císař sice zůstal symbolickou hlavou státu, ale již neměl nejvyšší politickou moc. Místo toho byla přijata nová ústava.

V zákulisí diplomaté a zprostředkovatelé neúnavně pracovali na vytvoření komunikačního kanálu mezi Japonskem a spojeneckými silami. Tyto snahy byly zaměřeny na nalezení vzájemně přijatelného řešení, které by umožnilo kapitulaci země a zároveň řešilo obavy všech zúčastněných stran. Vzhledem ke všem výše uvedeným faktorům bylo nakonec rozhodnuto, že Japonsko kapituluje, a císař Hirohito oznámil tuto zprávu veřejnosti prostřednictvím rozhlasového vysílání 15. srpna 1945.

Císař, který takto promluvil přímo ke svým poddaným poprvé, vysvětlil: „Válka trvala téměř čtyři roky. Navzdory nejlepším snahám všech – statečnému boji armády a námořnictva, píli a vytrvalosti našich státních úředníků a oddané službě našich sto milionů obyvatel – se válečná situace nevyvinula nutně ve prospěch Japonska, zatímco obecný trend ve světě se obrátil proti jeho zájmům.“ O něco více než dva týdny později byla 2. září na palubě americké bitevní lodi Missouri podepsána japonská kapitulace. Mezi přítomnými byli zástupci Japonského císařství a spojenců, z nichž nejvýznamnější byli generál Douglas MacArthur, admirál Chester Nimitz a náčelník generálního štábu japonské armády generál Jošijiró Umezu. Letos si připomínáme 80. výročí těchto událostí.

Zdroj: warhistoryonline.com