Rudá armáda započala přechod z pistolí Tokarev TT-33 na pistole Makarov PM na počátku 50. let. Změna pistolí Rudé armády zanechává dodnes, po více než 60 letech, mezi historiky i nadšenci do zbraní spoustu otázek. Abychom tomu porozuměli, musíme prozkoumat jak technické rozdíly, tak širší vojenskou doktrínu, která za touto změnou stála.

Foto: Pistole Tokarev nahradila v Rudé armádě zastaralé revolvery Nagant | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Český moderní samopal CZ SCORPION EVO 3 A1 a jeho varianty

Standardní pistolí Rudé armády se od 30. let stal Tokarev TT-33, který ve službě nahradil již zastaralý revolver Nagant M1895. Tokarev ke střelbě využíval vysokorychlostní munici ráže 7,62×25 mm, která byla odvozena od náboje Mauser 7,63×25 mm, jenž byl známý pro svou plochou trajektorii a vynikající penetrační schopnosti. Pistole TT-33 dokázala prostřelit starší helmy a dokonce i některé modely neprůstřelných vest. Konstrukce samotná byla inspirována pistolemi Browning, ovšem byla výrazně zjednodušena pro masivní výrobu. Pistole však trpěla i vážnými nedostatky. Nedisponovala žádnou manuální pojistkou, tvar rukojeti nebyl zcela dobře navržen a silný náboj produkoval příliš silný zpětný ráz a výrazný záblesk z ústí hlavně, což se ukázalo jako problém u méně schopných střelců.

Poválečná doktrína Rudé armády se po skončení druhé světové války změnila. Pistole již nebyla vnímána jako zbraň pro frontové jednotky, ale spíše jako sekundární zbraň pro důstojníky, posádky tanků a týlové jednotky. Spíše než výkon nyní byly důležité spolehlivost a bezpečnost a pistole Makarov PM, přijatá do služby v roce 1951, tyto požadavky splňovala. Pistole využívá výrazně slabší náboj 9×18 mm Makarov, který je ale vhodnější pro sebeobranu. Náboj také generuje menší zpětný ráz, díky čemuž se zvyšuje kontrola a tím i přesnost střelby. Pistole je také ergonomičtější, lehčí a kompaktnější, tedy vhodnější jako sekundární zbraň. Byla zvýšena i bezpečnost díky dvojčinné/jednočinné spoušti a manuální pojistce.

Foto: Porovnání ráží Tokarev 7,62×25 mm (vlevo) a Makarov 9×18 m | Vladimir Besedovsky

Proč ovšem ta změna? Podle aktualizované doktríny Rudé armády se role pistole změnila z bojové na nebojovou. Pistolí neměly být vybaveny frontové jednotky, ale spíše důstojníci a příslušníci týlových jednotek, od kterých se neočekávalo přímé zapojení do boje. Penetrační schopnosti Tokareva byly sice působivé, ale při sebeobraně, ke které měla pistole nyní sloužit, to bylo kontraproduktivní, vzhledem k případným vedlejším škodám způsobeným střelivem s velkou průrazností. Slabší Makarovův náboj se pro tuto činnost hodil lépe. Zbraň měla menší zpětný ráz, střelba byla kontrolovatelnější a ovladatelnější, což bylo důležité zvláště u horších střelců.

Psali jsme:První vojenská Tatra Phoenix 8×8 třetí generace s palivovou cisternou pro Armádu České republiky

Psali jsme:GPS ztrácí monopol: Vznik trhu s navigací nové generace

Psali jsme:Pplk. Martin Krč: Když hrozba smrti dostane reálné obrysy, člověk přemýšlí jinak

Foto: Při porovnání obou pistolí je zcela zřejmá kompaktnost i ergonomičnost pistole Makarov | Vladimir Besedovsky

Pistole TT-33 ovšem zůstala ve výzbroji Rudé armády ještě dlouho po formálním vyřazení a byly jí plné sklady. Díky své odolnosti, robustnosti a vysokému výkonu se stala důležitým vývozním artiklem a pistole si tak našla cestu prakticky do všech konfliktů od konce druhé světové války. Sovětský svaz také pistolemi TT-33 vyzbrojoval různé komunistické bojůvky po celém světě. Pistole Makarov PM se naproti tomu stala páteřní pistolí pro sovětské a následně i ruské ozbrojené síly. Byla také přijata mnoha státy Varšavské smlouvy a spojeneckými státy a stala se jednou z nejpoužívanějších pistolí 20. století. Navzdory vývoji modernějších pistolí zůstává Makarov PM v ruské armádě zastoupen dodnes.

Zdroj: Safar Publishing

Foto: Tokarev TT-33 | Adobe Stock