Z Osvětimi před nimi neutekl nikdo. Dva mladí muži se přesto rozhodli zkusit nemožné – a k útěku jim nakonec pomohla rada, kterou získali od sovětských zajatců. Zpráva, kterou pak napsali, se podle historiků zasloužila o záchranu více životů než jakýkoliv jiný jednotlivý čin celé druhé světové války.

Foto: Příběh z Osvětimi o kterém se nemluví. Tři dny leželi bez jídla v díře pod prkny. To, co udělali pak, zachránilo 200 000 lidí (ilustrační foto) | Adobe Stock

Útěk, který se nikomu předtím nepodařil

Rudolf Vrba, narozený jako Walter Rosenberg, přišel do Osvětimi v červnu 1942 ve svých necelých osmnácti letech. Nejdřív pracoval v takzvaném komandu „Kanada" – vytahoval mrtvé z právě dorazivších transportů a třídil zavazadla obětí. Později se stal písařem v karanténní sekci Birkenau, což mu dalo přístup k přesným číslům o transportech i k detailní znalosti rozvržení celého tábora. Alfréd Wetzler byl do Osvětimi převezen ještě o pár měsíců dřív a byl přímým svědkem likvidace terezínského rodinného tábora. Oba věděli o fungování vyhlazovacího stroje víc než téměř kdokoliv jiný, kdo měl šanci se o svém poznání někdy podělit se světem.

Skrýš v hromadě dřeva

Večer 7. dubna 1944, dvě hodiny před večerním nástupem, se oba muži s pomocí spoluvězňů schovali do předem připravené dutiny uvnitř hromady prken, uskladněných na okraji tábora pro stavbu nové rozšiřující sekce – místa, které mělo ironií osudu sloužit k ubytování očekávaných maďarských Židů. Kolem úkrytu si rozsypali ruský tabák namočený v benzínu – trik, který znali od sovětských válečných zajatců a který měl zmást čich dvou set esesáckých psů hlídajících Birkenau. Ústa si oba obvázali šátky, aby je náhodné zakašlání neprozradilo. Následující tři dny a noci leželi bez jídla, vody a pohybu, zatímco kolem tábora probíhalo nepřetržité pátrání s ostrahou obklopující vnitřní i vnější perimetr. Teprve 10. dubna večer, když SS pátrání za vnějším plotem konečně ukončila, se oba muži vytratili kolem strážních věží a vydali se pěšky na jih, směrem ke Slovensku.

130 kilometrů do svobody

Cesta domů byla stejně nebezpečná jako samotný útěk – kdokoliv v okolí Osvětimi totiž věděl, jak vypadá uprchlý vězeň: oholená hlava, vyhublé tělo, otrhané oblečení. Přesto se Vrbovi a Wetzlerovi po více než týdnu chůze nočním terénem okupovaného Polska podařilo překonat zhruba 130 kilometrů a 25. dubna 1944 dorazit do slovinské Žiliny, kde vyhledali zástupce místní židovské rady.

Zpráva, která popsala peklo do posledního detailu

To, co následovalo, se dnes označuje jako Vrbova–Wetzlerova zpráva, případně Osvětimské protokoly. Šlo o mimořádně podrobný popis geografie tábora, fungování plynových komor a krematorií, kategorizace vězňů i mechanismu selekce na životy a smrt – první důvěryhodnou zprávu tohoto rozsahu, která se kdy dostala k západním spojencům. Později se k ní přidala svědectví dalších dvou uprchlíků, Arnošta Rosina a Czesława Mordowicze, čímž vznikl kompletní soubor dokumentů.

Závod s časem, který nakonec i tak vyhráli

Tady přichází nejkrutější zvrat celého příběhu. Deportace maďarských Židů do Osvětimi začaly 15. května 1944 – tedy dřív, než zpráva stihla získat mezinárodní pozornost, kterou potřebovala. Během následujících dvou měsíců bylo z Maďarska odvezeno zhruba 440 tisíc lidí, naprostá většina rovnou na smrt. Teprve poté, co se informace ze zprávy dostaly do švýcarského tisku a odtud 15. června 1944 do vysílání BBC a 20. června na stránky New York Times, vyvolaly v zahraničí takové pobouření, že papež Pius XII., americký prezident Franklin D. Roosevelt i švédský král Gustav osobně apelovali na maďarského regenta Miklóse Horthyho, aby deportace zastavil. Horthy nakonec začátkem července 1944 ustoupil a další transporty zakázal. Podle historických odhadů tím zachránil životy až 200 tisíc maďarských Židů, kteří v tu chvíli ještě čekali na svůj transport.

Co bylo dál

Vrba a Wetzler se po zbytek války přidali ke slovenským partyzánským jednotkám. Jejich zpráva se později stala jedním z klíčových důkazních materiálů u norimberských procesů v roce 1945. Po válce zůstal Wetzler na Slovensku, kde napsal poloautobiografický, zbeletrizovaný popis útěku. Vrba emigroval na Západ a stal se profesorem farmakologie ve Vancouveru – o sobě sám později prohlásil, že 95 procent svého života věnoval vědě a jen pět procent holokaustu. I těch pět procent ale podle historiků stačilo k jednomu z nejvýznamnějších činů celé druhé světové války: přesvědčivě zdokumentovat zločin, o kterém svět do té doby odmítal uvěřit, že se skutečně děje.

Zdroj: Valka.cz, autorský text Michala Fencla