Ruská agrese vůči Ukrajině a ruské výhrůžky i dalším evropským zemím, ale stejně tak i politika D. Trumpa nutí Evropu k tomu, aby více dbala na svou bezpečnost a posilovala svůj obranný potenciál. Evropské státy proto v současnosti zvyšují své vojenské výdaje a evropské armády posilují své početní stavy; jsou realizovány důležité zbrojní akvizice. Skončilo tak období, kdy Evropa svou obranyschopnost až ostudně zanedbávala.

Foto: Středorážová munice (ilustrační foto) | Shutterstock

Psali jsme:První světová válka: Začala kulkou, nebo už dávno předtím

Týká se to i evropského zbrojního průmyslu, který v posledních letech navýšil své schopnosti a svou produkci. A to i v přímé návaznosti na ukrajinský konflikt, který spolykal obrovské množství zbraňových systémů, ale stejně tak i obrovské množství munice. Toto intenzivní zbrojení se někdy setkává i s kritikou; faktem ale je, že právě navýšení vojenských schopností evropských zemí je jedinou cestou, jak odradit Rusko od možné agrese vůči Evropě.

Je přitom zřejmé, že pokud má Evropa posílit svou obranyschopnost a svůj vojenský potenciál co nejefektivněji (aby nedocházelo k zbytečnému plýtvání financemi), pak je třeba, aby evropské státy nejen co nejvíce spolupracovaly, ale aby zároveň jednotlivé země co nejlépe využívaly své specifické schopnosti. Každá země by tak měla přispět především tím, v čem je skutečně dobrá a k čemu má již vytvořené předpoklady.

Česká republika – zbrojní velmoc

Je to samozřejmě otázka i pro Českou republiku. Česká republika přitom coby stát střední velikosti nemá dostatečný demografický potenciál k vytvoření skutečně početné armády. Obdobně ani česká ekonomika, která dosud nedosahuje úrovně vyspělých západních ekonomik a navíc dlouhodobě trpí celou řadou strukturálních problémů (vysoký deficit státního rozpočtu atd.), nedovoluje alokovat na obranu vyšší prostředky. Přesto i Česká republika může výrazně přispět ke zvýšení vojenského potenciálu a tím i k posílení obranyschopnosti Evropy.

Tou základní a zároveň nejlepší devizou České republiky je její zbrojní průmysl. Ten je pro Českou republiku tradiční a jde přitom o tradici více než stoletou. Český zbrojní průmysl navíc v posledním desetiletí výrazně obnovil své schopnosti, potrhané především v devadesátých letech minulého století. Významně ke posílení českého zbrojního průmyslu napomohlo i začlenění České republiky do evropských struktur, díky čemuž český zbrojní průmysl zaznamenal i značný technologický růst. Dnešní český zbrojní průmysl je tak dnes schopen produkovat široké spektrum zbraňových systémů, od ručních zbraní přes obrněné transportéry či samohybná děla až po cvičné letouny.

Psali jsme:ERA a Airbus: Česká technologie posiluje evropskou protivzdušnou obranu

Psali jsme:Další stíhačky F-16 a pokračující tanková odysea. Slovenský resort obrany přiblížil aktuální stav modernizačních projektů

Psali jsme:Od unifikace k individualizaci: velitelské návyky pro roky 2025+

Významnou roli zde hraje i výroba munice. Také ta je pro Českou republiku, respektive pro české země tradiční, a to již od dob prvorepublikového Československa či dokonce z dob Rakouska-Uherska. Některé české firmy, např. Poličské strojírny patřící do skupiny STV Group či státní firma Explosia Pardubice, patří k předním evropským producentům a jejich výkony jsou pozoruhodné. Přesto je zřejmé, že potenciál českých muničních firem dosud není plně využit. I proto se pro Českou republiku nabízí cesta více se soustředit právě na výrobu munice.

Muniční iniciativa – pouze dočasné řešení

O munici se v poslední době hovoří především v souvislosti s tzv. muniční iniciativou, jejímž prostřednictvím Česká republika zajišťuje dodávky munice pro Ukrajinu. Je to bezesporu vynikající iniciativa a je škoda, že se uvažuje o jejím zrušení. Jenže tato muniční iniciativa spočívá primárně v tom,, že Česká republika, respektive české zbrojní firmy díky svým četným kontaktům shánějí munici pro Ukrajinu v různých třetích zemích (přičemž tento program je financován z různých západních zemí, především z Nizozemska, Dánska, Norska atd., a nikoliv ze státního rozpočtu České republiky). Nijak tedy nezvyšuje samotnou produkci českých zbrojních firem. A to je do jisté míry chyba.

Muniční iniciativa byla správným krokem a vytrhla Evropě trn z paty ve chvíli, kdy byla munice potřeba, a přitom produkce evropských firem (včetně českých) byla nedostatečná. Produkci munice navíc nelze zvýšit ze dne na den. Přesto je zřejmé, že muniční iniciativa nemůže představovat skutečně koncepční, dlouhodobé řešení. Bylo by špatně, pokud by evropské armády byly závislé na dodávkách munice z jiných kontinentů, např. z Jižní Ameriky. Jednak je to drahé a co je ještě horší, je to i politicky nespolehlivé. Vždyť tyto země mohou své dodávky pro Evropu zastavit, třeba i díky diplomatickému nátlaku Číny nebo některého z dalších světových politických hráčů. I proto je nutné, aby Evropa byla v otázkách munice co nejvíce soběstačná.

Výroba munice v České republice

To je ovšem důležité i pro Českou republiku. Česká republika totiž díky tomu, že má v oboru výroby munice již vybudovány značné produkční kapacity, se může stát v tomto směru významným evropským hráčem.

Česká republika je přitom v poměrně unikátní pozici. České zbrojní společnosti již dokázaly zvládnout výrobu munice západních vzorů, a to v návaznosti na to, jak na tuto západní munici postupně přechází i samotná AČR. Jedná se především o 155mm munici, která coby současná hlavní dělostřelecká ráže má takřka strategický význam. V ČR se navíc vyrábí hned několik typů 155mm munice. Stejně tak české zbrojní firmy dnes zvládají i výrobu munice 30x173 mm určené pro kanony obrněných vozidel pěchoty. Obdobně již léta v ČR funguje výroba západních vzorů munice do pěchotních zbraní.

Stejně tak je ale v České republice produkována i tzv. východní munice. Jde např. o dělostřeleckou munici 152 mm používanou primárně v samohybných dělech vz. 77 DANA, ale stejně tak i tankovou munici 125 mm. Vše přitom naznačuje, že tato východní munice bude ještě nějakou dobu potřeba, a to i přes svou zastaralost a nižší výkony oproti západním typům. Bude ji potřebovat jak bojující Ukrajina, která sice postupně přechází na západní standardy, ale stále disponuje i velkými počty zbraňových systémů ze sovětské éry, které navíc intenzivně využívá v bojích. Obdobně tuto munici budou potřebovat i některé státy východní Evropy, které taktéž využívají řadu starších zbraňových systémů (Rumunsko, Bulharsko).

Otázkou je samozřejmě rozsah této produkce. Přesná čísla nejsou k dispozici, přesto je zřejmé, že produkce českých muničních firem dosahuje impozantní výše. Jenže zkušenost s překvapivým vypuknutím ostré fáze ukrajinského konfliktu v roce 2022 a fakt, že Evropa musela sáhnout k dovozu munice z jiných kontinentů nám napovídají, že i tato produkce je nedostatečná a že je třeba ji navýšit. Výhodou České republiky je právě to, že zde již příslušné muniční firmy existují. Není to tedy jako v případě některých zemí, které musí tyto muniční firmy nově budovat na zelené louce, což je vždy nesmírně náročné. České muniční firmy mají nejen příslušné výrobní technologie, ale především mají s výrobou munice bohaté zkušenosti. Mají tak své jedinečné know-how, mají i zkušený management a zaměstnance. České republice tak stačí jen rozšířit a navýšit produkci, a především produkční schopnosti těchto firem.

Výroba munice má přitom určité specifikum. V době míru ji lze udržovat na poměrně nízké úrovni, protože i samu potřebu ozbrojených sil lze snížit tím, že se pořádá méně ostrých střeleb, vojenských cvičení atd. Jenže v případě vypuknutí války spotřeba munice dramaticky vzroste, a to mnohonásobně.

Je zřejmé, že tento problém neřeší pouhé navyšování zásob munice, a to jak její postupnou produkcí, tak i budováním skladů atd. Česká republika se v současné době snaží navýšit své strategické zásoby munice, něco takového ale nelze dělat donekonečna, a to i z ekonomických důvodů (stavba skladů vyžaduje značné investice, velké prostředky stojí jejich udržování, ostraha atd.). Mnohem lepší cestou je zvýšení produkčních schopností muničních firem, aby mohly v případě akutní situace výrobu znásobit.

Toto řešení má tu nevýhodu, že v době míru jsou tyto výrobní kapacity nevyužité, což je samozřejmě neekonomické. Jenže pořád je to lepší a především levnější než stavění nových a nových skladů munice.

I samotné navýšení produkčních schopností českých muničních firem bude náročné. Náročné na čas (kterého není příliš), náročné na organizaci práce. Nelze např. kvůli rozšíření výrobních kapacit na nějaký čas pozastavit produkci munice s tím, že tento výpadek bude nahrazen až v budoucnosti vyššími dodávkami. I zkušenost z rychlého vypuknutí války na Ukrajině nám totiž naznačuje, že potřeba této munice se může objevit zcela nečekaně.

V neposlední řadě to bude také náročné na finance. Zbrojní firmy mají dnes samozřejmě poměrně vysoké zisky díky zvýšené produkci a částečnému navýšení cen munice na světových trzích. Přesto jsou jejich možnosti relativně omezené, protože české zbrojní firmy se stále ještě de facto zotavují z hubených časů nízkých vojenských výdajů, kdy musely některé své schopnosti redukovat či dokonce zcela rušit.

I proto by bylo záhodné, aby se na tomto procesu navyšování produkce a především rozšiřování výrobních kapacit českých firem podílel i český stát. Situaci přitom poněkud komplikuje fakt, že jen některé muniční firmy jsou ve státních rukou a většina produkce české munice pochází ze soukromých firem. Investice do navyšování výrobních schopností těchto firem by tak mohly vypadat jako další vkládání peněz ze státního rozpočtu i firmám, které na prodeji této munice vydělávají. Lze ale konstatovat, že obdobně to funguje i v jiných zemích (a to často velmi úspěšně) a nějaké lepší řešení zatím nikdo nevymyslel.

Je otázkou, jak by tyto státní prostředky měly být do navýšení výrobních schopností muničních firem investovány. Velmi dobrým nástrojem je Technologická agentura České republiky, která již v tomto směru vykonala spoustu užitečné práce. Prostřednictvím navýšení rozpočtu Technologické agentury by bylo možno realizovat právě takové strategické projekty, jako je navýšení produkce munice. V případě státních muničních firem se pak nabízí možnost jejich rozvoje prostřednictvím rozpočtu ministerstva obrany. Své slovo by mělo mít i ministerstvo průmyslu a obchodu, případně i další státní instituce.

Důležité je, že na takovéto projekty rozšíření výrobní schopnosti munice by bylo možno získat prostředky z fondů EU. Evropská unie se totiž snaží posilovat obranyschopnost, ale také zbrojní soběstačnost Evropy, a investuje do těchto schopností nemalé peníze. Část z těchto peněz by mohla dostat i Česká republika. Neméně významné je i to, že tyto investice do navýšení produkce munice by mohly být započítány do oněch 1,5 % HDP na investice do oblastí spojených s obranou, ke kterým se Česká republika zavázala v rámci celkového zvýšení výdajů na obranu na 5 % HDP (3,5 % HDP mají tvořit přímé vojenské výdaje; 1,5 % pak výdaje na investice, infrastrukturu atd.).

Je třeba si uvědomit jedno. V současné době jsou navyšovány početní stavy evropských armád, jsou nakupovány nové zbraňové systémy. Tyto nové vojenské útvary a jejich vojáci i se svými zbraňovými systémy budou potřebovat adekvátní dodávky munice. Svou roli hraje i to, že tito vojáci budou muset více cvičit, aby byli lépe připraveni, budou se častěji pořádat ostré střelby atd. Spotřeba munice proto bude zákonitě mnohem vyšší, a to jak v samotné AČR, tak i v dalších evropských zemích, pro které jsou české muniční firmy významným dodavatelem. I to hovoří pro to, aby se Česká republika vydala právě touto cestou.

Zdroj: Český rozhlas Radiožurnál