EXCALIBUR
CZUB
CZUB

Projekt Wasserjungfer aneb ukrývání nacistických pokladů na území České republiky

 20. 02. 2019      kategorie: Vojenská historie      2 komentáře

Byl duben roku 1945, po úzké cestě projíždí vlhkým ranním oparem od osady Podlesí dlouhá kolona německých nákladních vozidel plně naložených bednami. Bylo časně ráno, když se kolona vozidel zastavila v lese těsně pod kopcem. Vojáci Wehrmachtu pod přísným dohledem členů SS seskákali a bednu po bedně začali velice opatrně vykládat. Jejich siluety pak pozvolna mizely v lesním šeru. Tak nějak mohla vypadat situace, která se stala na lesní cestě nedaleko dnes již zaniklé vesnice Havraní. Kam se však podělo několik desítek velkých a malých beden? Takováto svědectví nejsou na našem území ojedinělá, proto se pojďme podívat na některá místa naší vlasti, kde se údajně nacistické poklady na konci války ukrývaly.

Blíží se konec druhé světové války. O vítězích a poražených je v tuto chvíli již definitivně rozhodnuto. Nacistická armáda se snaží ještě na okrese Česká Lípa v poslední chvíli vybudovat pevný opěrný bod proti blížíce se sovětské armádě. Kolem Žandova a řady dalších vesnic byla proto vybudována mezi vrchy dlouhá linie kulometných hnízd, dělostřeleckých baterií, tankových okopů, zákopů, záseků a zátarasů. Velitelem brigády pancéřových granátníků byl pověřen Herbert David, vysoký nacistický funkcionář jenž byl dokonce i prezident oberlandsgerichu. V průběhu vojenské operace byl však převelen do Rakouska, kde se podílel na taktickém ústupu jiných jednotek. Oblast severních Čech byla pro nacistickou armádu strategicky velice důležitá. Nejenže se nachází na původních hranicích velkoněmecké říše, ale po mnichově v roce 1939, kdy pohraničí, jinak také trefně nazývané „sudety“, připadlo jako daň zdánlivému evropskému míru.

eichmann_02
Foto: Bylo rozhodnuto: Do oblasti Lužických hor bude v zájmu zachování třetí říše přesunuta část z naloupeného světového dědictví a kulturního bohactvý několika evropských států

Psali jsme: Muzeum opevnění Králický řopík láká na novou „provozní budovu“

Nikdo z předních nacistických pohlavárů tenkrát vůbec nečekal, že se po ukončení války vrátí tato lokalita opět do původního hraničního území Českého státu. Německo totiž ve svých velkolepých plánech pevně věřilo tomu, že se o nabité území nebude muset opět dělit s Čechy. Proto bylo rozhodnuto: Do oblasti Lužických hor bude v zájmu zachování třetí říše přesunuta část z naloupeného světového dědictví a kulturního bohactvý několika evropských států. Projekt se nazýval "Vážka", nebo správněji řečeno "Wasserjungfer" a řídila je tzv. Abwehr (tajná služba). 

Pojďme nyní po stopách tohoto plánu a pokusme se najít místa, kde SS-mani zakopávali svou kořist. Jednou takovou lokalitou je zalesněný kopcovitý terén nedaleko města Sandau - Žandova. Zde stávala vesnice Havraní, k níž vedla úzká silnice přes Novosedlecký les. Byl duben roku 1945, po úzké a mokré štěrkové cestě projíždí vlhkým ranním oparem od osady Podlesí dlouhá kolona německých obrněných transportérů a nákladních vozidel plně naložených bednami. V čele celé kolony jel v černém osobním vozidle škoda Rapid SS-man. Bylo časně ráno, slunce se pozvolna v sychravém jarním počasí probouzelo, když se kolona vozidel zastavila v lese těsně pod kopcem. Vojáci wehrmachtu pod přísným dohledem členů SS seskákali a bednu po bedně začali velice opatrně vykládat. Jejich siluety pak pozvolna mizely v lesním šeru. 

Tak nějak mohla vypadat situace, která se stala na lesní cestě nedaleko dnes již zaniklé vesnice Havraní. Kam se však podělo několik desítek velkých a malých beden? Kam se poděli vojáci v černých uniformách a jejich velitel. Podle vyjádření několika pamětníků z nedaleké osady Podlesí bylo slyšet nad ránem z lesa kulometnou palbu. Při vzpomínce na celou událost se pamětníci začali ošívat, kdo prý by takové věci nosil v hlavě, tenkrát byl všude zmatek, kdekdo zalezl do sklepa a vyšel až bylo po všem. Nikdo se však do těch míst nešel raději podívat. Lidé se pořád báli. Jediné co dokazuje, že tam vojáci opravdu operovali, byla opuštěná kolona vozidel. Tu lidé po válce demontovali na příkaz národního výboru a lidové fronty. Několik vozidel však chybělo, jedním byl i černý luxusní automobil škoda Rapid, ale i to se po několika dnech našlo nedalo obce Bleiswedel - Blíževedely a v něm zastřelený mladý muž v uniformě SS. V kapse blůzy byly doklady s razítkem SS Nachrichtenschulle in Leitmeritz na jméno SS fahnenjunker Heinz Fritz Maier, narozen 6.7. 1924 ve Freiburgu, župa Bries. 

Psali jsme: Předem ztracená bitva aneb boje, které svedli českoslovenští vojáci poslední říjnový den roku 1938

vazka_01Foto: Od osady Podlesí projíždí dlouhá kolona německých obrněných transportérů a nákladních vozidel plně naložených bednami (ilustrační foto) | Bundesarchiv

Ještě dnes můžete najít v lese vojenskou výstroj - helmy, pouzdra na masky, kulometné pásy, náboje, zásobníky atd. Není vyloučeno, že bedny byly důmyslně ukryty v nedalekých skalách. Kdo by je chtěl najít, má však velmi malou šanci. Po sedmdesáti letech se les změnil.Vrstva lesní hrabanky navíc po těch letech zakryla možné stopy po činnosti jednotky. Hledat značky - ano, ale kde? Na stromech? Před sedmdesáti lety jich zde řada nerostla. Ve skalách? Ale jak vysoko a jaké? Otázek je více než dost. 

Pojďme proto nyní na jiné místo, kde je uloženo dalších spousty beden. V lokalitě zvané Peklo, zhruba pět kilometrů od České Lípy se ve sklaním labyrintu nachází údajně část nacistického pokladu.  Kam jezdili kočové? To je otázka, na kterou se pokusme nyní za pomoci svědků a starých záznamů najít odpovědět. Svědectví Ladislava Podrcala, učitele v důchodu ze Zahrádek u České Lípy, nás zavádí na zcela jiné místo na okrese Česká Lípa, které je také zastřeno nejednou záhadou, ve které se opět objevují bedny, SS-mani, a konec války. 

Před 40 lety jsem na jednom místě, asi 300 metrů od silnice k osadě Schwabitz - Šváby pozoroval muže, jehož chování mi bylo velice podezřelé. Vždy popošel několik metrů a silně opravdu silně zadupal. Když jsem se ho ptal, co dělá, řekl mi, že hledá místo, kde údajně ke konci války nacisti zakopali asi přes stovku beden. Tomuto muži o místě řekl kočí z Ramše pan Masopust . Tohoto člověka jsem skutečně znal, protože jsem mu za války prodával potravinové lístky. Podle něj těsně před koncem války, na jaře 1945, asi čtrnáct večerů po sobě přijížděla od Neugarten - Zahrádek na Ramš německá vojenská auta. Kočové museli vždy po setmění zapřáhnout a koně s povozy předat Němcům. Kočové měli zakázáno s muži v uniformách mluvit. Jednou tuto mlčenlivost Masopust porušil a zeptal se vojáka, kam bedny vozí. Ten mu odpověděl, že není voják, ale vězeň stejně jako většina ostatních. S nákladem jedou asi kilometr po silnici, potom zatočí doprava okolo několika domků a přijedou na okraj lesa. Tam z aut vykládají na koňské povozy těžké bedny, jedou s nimi asi 500 metrů lesem a  pak je předávají dalším vězňům. Posledních pět dní ale už jezdili jen s pískem a další skupina zakopávala místo, kam byly bedny ukládány. Masopustovi vězeň navíc řekl, že jim při jízdě na Ramš a zpátky vždy zavážou oči. A že se ví, že je všechny potom stejnězastřelí. 

werwolf_03
Foto: Nacistické úkryty byly často tak mistrně zamaskované, že na metr od skrýše jste o její existenci neměli ani tušení | zdroj: Střelecká revue 1972

Domnívám se, že jako úkryt beden mohla být použita jedna z mnoha hlubokých průrev mezi třemi nebo čtyřmi skalami vysokými několik metrů, kde ve spodních částech některé z nich mohl být vchod do výmolového prostoru, jakých je asi kilometr odsud u zámečku na Šiškově, dosud několik k vidění. Tam pak mohly být bedny uloženy, celý prostor zasypán a povrch pak upraven jako rovinka pro budoucí lesní školku, o které se onen vězeň Masopustovi také zmiňoval. 

Kdo tuto lokalitu nezná, jen těžko si dovede představit, jak náročný sklaní terén to je. Úzký kaňon, kterým protéká říčka a bludiště rozeklaných skal. Pátrat zde, by byla práce na několik let. Podívejme se však nyní do o pár kilometrů vzdálené Stráže pod Ralskem, kde byl na zámku rodu Vartemberků vybudován zajatecký tábor pro několik desítek vězňů. 

Po přepadení Sovětského svazu se zde na zámku usídlilo gestapo. Co tam ve skutečnosti provádělo nikdo nevěděl, jen to, že tam byli voděni vězni na práci. Ti byli ubytováni ve sklepích pod hotelem Hubertus (stál v místech dnešní pošty). Kromě práce v zámku vozili vězně také do nedalekého Jablonného v Podještědí, kde měli údajně pracovat v podzemní továrně. Velitel zámku byl jistý Sturmbannführer Glovienka. Němci využívali ke svým účelům za války i nedaleké letiště, kde dopravní junkersy zásobovaly i Paulusovu armádu u Stalingradu. Máme k dispozici svědectví jedno z vězňů, který byl na zámku ve Stráži pod Ralskem, jeho výpověď je pro nás velice důležitá a více než cenná. Jde o jednoho francouzského zajatce jménem Georges Gerard, narozeného 7. 12, 1923 ve francouzském městě Chateau Thierry, v departmentu Aisne. 

Jednou, bylo to před koncem války, někdy v březnu 1944, jeden důstojník Sicherheitsdienst (SD) mě vybral spolu s šesti dalšími vězni a museli jsme, po převezení do obce Brims - Brniště, vykládat vagóny. Tam už stáli vojáci Waffen SS v černých uniformách a na čepicích měli totenkopf (umrlčí lebku). Na jejich příkaz jsme začali vykládat několik zvláštních vagónů. Ty obsahovaly kolekci uměleckých děl, která pocházela z Francie: obrazy, sochy, sbírky, dokumenty z Francouzské revoluce a listiny podepsané králem Ludvíkem XVI. Mne vybrali proto, že jsem byl schopen jako jediný překládat francouzské listiny a štítky připojené k obrazům nebo ostatním uměleckým předmětům. Takovéto vagóny jsme vykládali celé dva dny. O několik dnů později přijela další vlaková souprava tří nebo čtyř vagónů a my dělali totéž. Všechny bedny se nakládaly na přistavené nákladní automobily a odvážely neznámo kam, zřejmě do nedalekých vrchů. 

vazka_02
Foto: Na jejich příkaz jsme začali vykládat několik zvláštních vagónů. Ty obsahovaly kolekci uměleckých děl, která pocházela z Francie (ilustrační foto)

Tímto vyprávěním posledního žijícího svědka transportu světových děl do předem připraveného depozitáře bychom mohli celé vyprávění ukončit. Při našem pátrání se nám podařilo poodkrýt celou řadů dalších zajímavostí, které nám pomáhaly v celkovém sestavování minulosti staré více jak sedmdesát let. 

V Mimoni, nedaleko České Lípy a Stráže po Ralskem stával ještě za druhé světové války zámek, v něm se podle potvrzených zpráv pracovníka Okresního vlastivědného muzea Ladislava Smejkala nacházelo obrovské množství židovské literatury, která sem byla svážena snad z celé Evropy. Proč sem byly sváženy knihy od tzv. lebensunwertes, se dnes již těžko dozvíme. Snad se to týkalo otázky Minderwertingen Endlösung. Několik let po válce byl však zámek za dosud neobjasněných okolností vyhozen do vzduchu a srovnán se zemí. Nevíme, kdo měl tak velký zájem zničit nejen vzácnou historickou památku, ale rovněž i místo, kde byla uložena židovská literatura. Jedno je však jisté, ještě dnes se nechá spousta těchto knih najít na různých místech v širokém okolí. 

vazka_03
Foto: Takto šel v roce 1985 v Mimoni k zemi místní zámek | scan z knihy Stalo se na severu Čech 1900 - 2000

Dalším lokalitou velkého zájmu nacistů byl zámek v Libichavii – Horní Libchavě, který se nachází cca pět kilometrů od České Lípy a němci jej nazývali jako „Druhý dům“. Je jistě zajímavé, že označení „První dům“ příslušelo objektu v Boříkově čp. 1 zvaného také Templ. 

Na zámku sídlila nacistická skupina „MALTA“. Její přesné poslání a určení není přesně známo, ví se jen, že na zámku byl obrovský archív plný dokumentů a knih. Ze svědectví místní obyvatelky, která si na jejich pobyt dobře pamatuje, jako mladá dívka chodila na zámek uklízet, vyplynulo, že na konci války vládl na zámku velký shon, skupiny SS kvapně nakládaly plné bedny na nákladní automobily. Odjezd kolony však nebyl, jak by se někdo mohl domnívat, směrem k nedalekým hranicím s Německem, ale do hor. Svědkyně nám rovněž vyprávěla o rozsáhlém podzemní prostoru, který se nachází pod zámkem. Na vojenských plánech jsou podzemní prostory dobře patrné, dokonce i z boku paláce jsou malá větrací okénka, ale dveře, které vedou do podzemní části objektu se nám nepodařilo s kolegou Alešem Česalem vůbec najít, prostě neexistovaly.

Porovnali jsme veškeré prostory zámku s plány, které máme k dispozici a najednou nám to bylo jasné, vstup do podzemí byl totiž v žulovém schodišti. Byla válka a členové SS Malta si rozhodně nepřáli, aby někdo nepovolaný vstupoval do sklepení. Proto byl vchod dovedně maskován schodištěm, stačilo odsunout několik velkých žulových schodů a mohlo se sestupovat do dalších prostorů. 

vazka_04
Foto: Zámek Horní Libchava | Wikimedia Commons

Nás však zaujaly tři kolmé tunely, hluboké více jak deset metrů, které vedly do neznámých podzemních prostor nedaleko zámku. Z charakteru vyzdění těchto šachet se dalo usuzovat, že se jedná přinejmenším o důmyslný větrací systémy. Objemem pak musely odvětrávat kapacitně dost velké prostory. Není jistě bez zajímavosti, že kousek od zámku a odhalených šachet bylo vojenské polní letiště dovedně vybudované mezi horami. Zámek v Horní Libchavě byl dost dlouho jednou z nejbezpečnějších lokalit během celé druhé světové války. Samotné místo bylo ukryté před leteckým pozorováním. Celá oblast pak byla dobře střežena nejvěrnějšími vojáky Schutz Staffeln (SS) a Sturmabteilung (SA), kteří měli posádku nejen na zámku, ale také v nedaleké vesnici Lange Nau - Skalice u České Lípy. Za jakýkoliv kontakt s třetí osobou hrozil vojákům trest smrti. Vojáci k ostraze zámku byli, podle mého zjištění, rekrutováni zejména z oblasti pobaltských zemí. Jejich oddaností a neznalostí místního jazyka se snížila možnost vyzrazení toho, co se na zámku a v podzemí dělo. 

Německé jednotky z okresu nakonec ustoupily před postupem 1. Ukrajinského frontu. Na řadě míst sice došlo k menším bojům. Mezi Újezdem a Jestřebím došlo k tankové bitvě, ve sklaním průseku u Dubé a Deštné padlo mnoho polských vojáků, kteří našli svou smrt ve skalách. 

Je více jak sedmdesát let po válce a některé bedny zde stále čekají na vyzvednutí. Čim déle tím se snižuje šance vyzvednou poklady. Němci však na svou kořist jistě nezapoměli.

Němci vybírali místa pro ukrývaní ukradených cenností hlavně podle těchto kritérií:

- jaký je krajinný reliéf

- použití vodních ploch

- starodávné (často již nepoužívané) podzemní prostory

- vodní toky

- orientační body pozorovatelné ze vzduchu v daném terénu

 Autor: George

CENOVÉ BOMBY (1351)

Komentáře

Delta

21. 03. 2019

Nacictické poklady STANDARD FARBEN

Rockefellerova firma Standard Oil (kapitálově propojená s IG Farben) prodala v letech 1939-1940 nacistům 500 tun tetraetylu (přísada do leteckého benzínu, díky níž byla Luftwaffe schopna bombardovat Anglii). Hermann Göring zaplatil jedenáct milionů dolarů Standard Oil za užívací práva k rumunským ropným polím. Standard Oil chtěl v roce 1941 převést svou maďarskou pobočku na IG Farben (nestalo se tak pouze díky zásahu amerického ministerstva financí). V témže roce dostali američtí zpravodajci informaci, že pobočka Standard Oil, sídlící na ostrově Aruba (Nizozemské Antily), dodává nacistům přes Španělsko ropu. Její lodi měly imunitu zajištěnu náměstkem ministra obrany Jamesem Forrestalem. Ministr vnitra Harold Ickes chtěl tento obchod zrušit s poukazem na platný Trading with the Enemy Act z 13. prosince 1941. To byla poslední věc, o kterou se jako ministr pokusil.

Ale nebyl sám, kdo měl srdce a svědomí. V roce 1942 chtěl zástupce generálního prokurátora Truman Arnold zahájit stíhání Standard Oil pro činnost proti zájmům státu. Standard Oil však rychle vysvětlila vládě, že válečné úsilí závisí na dodávkách její ropy a ty by se mohly zastavit. Podobně bratři Dullesové zase pohrůžkou, že zastaví dodávky ropy do Británie, zabránili zveřejnění svých vztahů s IG Farben. A karavana táhla dál.

Ve stejném roce popsal budoucí prezident Spojených států, tehdejší senátor Harry Truman, chování Rockefellera a jeho firem jako velezrádné. Vše, co se mu podařilo, bylo v souhrnu několik měsíců přerušených dodávek, jinak dodávala Standard Oil of New Jersey nacistům ropu po celou válku.

Zdroj:
http://zidovskelisty.blog.cz/1012/ekonomicke-aspekty-druhe-svetove-

Delta

20. 03. 2019

nacistický poklad pamatuje abwehr
Fero Richard Hrabal-Krondak (1951), za plotem StB
v pohotovosti letiště Ruzyně ,mrazivá noc sobota 20.2.1982 na přistávací plochu přistávají tři letadla z Curychu PŘÍSNĚ TAJNÉ - přiváží obrovské bedny zlatých minci nejrůznějšího druhu 18, tuny, které USA zadržovali – uloupeno nacisty.

Mnohé to vysvětluje
http://www.youtube.com/watch?v=LPsQA0Oquu0

Přidat komentář

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací