První ostrý rusko-americký střet od studené války. Bitva u Chášámu a ruské lži o Wagnerově skupině
V prvních letech operace Inherent Resolve (OIR) se americké koaliční síly dostaly do konfliktu se syrskými provládními milicemi a ruskými soukromými vojenskými kontraktory. Stalo se tak při útoku na pozice Syrských demokratických sil (SDF) poblíž města Chášám. Střetnutí se stalo známým jako bitva u Chášámu. Tento incident, k němuž došlo v roce 2018, některá média označila za „první smrtící střet mezi občany Ruska a Spojených států od dob studené války.“
Foto: Americké jednotky v Sýrii během operace Inherent Resolve | Spc. Jensen Guillory / Public domain
Na podzim roku 2014 zahájily USA v rámci operace Inherent Resolve vojenskou intervenci v Sýrii. Účelem byl boj proti silám Islámského státu v Iráku a Levantě (ISIL). Do roku 2017 Syrské demokratické síly díky vojenské podpoře USA úspěšně dobyly Rakku a postupovaly směrem k Eufratu. Nacházela se tam dekonfliktní linie stanovená vládami USA i Ruska. Od roku 2015 se Rusko podílí na leteckých operacích v Sýrii, a to na podporu syrské vlády. Kromě toho se v Sýrii angažovali ruští soukromí vojenští kontraktoři – především ti z nechvalně proslulé a dnes již pod svým původním názvem neexistující Wagnerovy skupiny. Jejich zapojení do pozemních operací však ruská vláda nikdy oficiálně nepotvrdila.
Pozice v Konoku u Chášámu sloužila jako velitelství Syrských demokratických sil. Bylo zde umístěno 30 amerických vojáků z 1. operačního oddílu speciálních sil Delta Force (1st Special Forces Operational Detachment-Delta) a 75. pluku Rangers, kteří měli poskytovat pomoc nedalekým kurdským silám. Kromě toho byla základna podporována americkou námořní pěchotou a zelenými barety umístěnými asi o 30 km dále; tyto jednotky poskytovaly především cenný průzkum širšího okolí.
7. února 2018 byly tyto síly postupně obklíčeny skupinou více než 500 vojáků provládních milicí, které podporovaly tanky T-72 a T-55. Informace získané díky nasazení dronů poskytly americkým vzdálenějším jednotkám předběžné varování, což jim umožnilo se na případný útok dobře připravit a sestavit síly rychlé reakce, které vyrazily na pomoc základně v Konoku. Kolem 22:00 téhož večera pak syrské milice útok na základnu skutečně zahájily.
Za použití dělostřeleckých a minometných granátů, což američtí představitelé označili za „nekoordinovaný útok“, američtí vojáci odpověděli odpálením protitankových střel Javelin. Jak uvedl deník The New York Times, „vzduch byl plný prachu a střepin. Prvních 15 minut američtí vojenští představitelé volali svým ruským kolegům a vyzývali je, aby útok zastavili. Když to nepomohlo, vypálili američtí vojáci varovné výstřely na skupinu vozidel a houfnici.“ Před vypuknutím bitvy u Chášámu vojenští představitelé v kombinovaném středisku leteckých operací v Kataru pozorovali rostoucí ruské a provládní síly a rychle vyslali leteckou podporu.
Americké bojové letouny přilétaly ve vlnách, včetně bezpilotních letounů Reaper, radarem neviditelných stíhaček F-22, úderných stíhaček F-15E, bombardérů B-52, bitevníků AC-130 a vrtulníků AH-64 Apache. Během následujících tří hodin desítky úderů zasáhly nepřátelské jednotky, tanky a další vozidla. Podporu obráncům poskytovalo také raketové dělostřelectvo námořní pěchoty. Bitva o Chášám probíhala asi tři hodiny, než konečně dorazily jednotky rychlé reakce námořní pěchoty a zelených baretů. Řidiči se museli spoléhat na přístroje pro noční vidění, aby se orientovali v temném terénu, protože nechtěli svými světlomety prozradit, že se blíží.
Cesty, po kterých jeli, byly navíc posety pokáceným elektrickým vedením a krátery po střelách. Ve skutečnosti se v polovině cesty musely jednotky zastavit, protože dělostřelecká palba byla příliš nebezpečná na to, aby se jí dalo projet, dokud letecké údery neumlčely nepřátelské houfnice a tanky. Síly rychlé reakce nakonec dorazily v jednu hodinu ráno, právě když hořela vozidla nepřátel, a přešly okamžitě do útoku. Bitva u Chášámu skončila nedlouho poté. Nepřítel se konečně stáhl. V boji nebyl zraněn žádný americký voják, zatímco 200–300 nepřátelských bojovníků bylo zabito.
Když nastal čas řešit situaci, Spojené státy informovaly o tom, co se stalo, transparentně. Vysvětlily, jak provládní síly spolu s Rusy zahájily útok proti Syrským demokratickým silám, zatímco Američané se nacházeli východně od dekonfliktní linie Eufratu. Ruské ministerstvo obrany poskytlo vlastní prohlášení týkající se bitvy u Chášámu, v němž uvedlo, že byla zahájena v důsledku průzkumu prováděného syrskými milicemi, který nebyl povolen ruským operačním velením. Trvalo na tom, že v určeném okrese provincie Dei ez-Zor se nenacházeli žádní příslušníci ruských služeb.
Po bitvě u Chášámu generálporučík Jeffrey L. Harrigian, velitel Centrálního velitelství vzdušných sil USA, uvedl, že předtím „koalice pozorovala pomalé hromadění personálu a techniky v předchozím týdnu a my jsme připomněli ruským představitelům přítomnost SDF a koalice prostřednictvím telefonické dekonfliktní linky. Stalo se tak s dostatečným předstihem před útokem nepřátelských sil.“ Po celou dobu nasazení byli američtí představitelé v neustálém kontaktu s oficiálním ruským styčným důstojníkem v Deir ez-Zor. Ujistili se, že palbu zahájí až poté, co jim bylo sděleno, že se akce neúčastní absolutně žádné pravidelné ruské jednotky.
Zatímco ruští představitelé tvrdí, že se na schvalování útoku na Konoko nijak nepodíleli, dva zdroje tvrdí, že se na něm podílel osobně ruský ministr. Dne 22. února 2018 zveřejnil deník The Washington Post článek, v němž tvrdí, že byla zachycena komunikace mezi dnes již mrtvým vůdcem skupiny Wagner Jevgenijem Prigožinem a vysokými syrskými a kremelskými představiteli. V této komunikaci si měl Prigožin „zajistit povolení“ od nejmenovaného ruského ministra k provedení útoku a jediné, co bylo potřeba, byl souhlas syrské vlády. Kromě toho protiruská publikace InformNapalm se sídlem na Ukrajině tvrdila, že útok schválil Sergej Kim, šéf operačního oddělení společnosti Wagner a bývalý důstojník ruské námořní pěchoty. Navzdory těmto tvrzením ruští představitelé samozřejmě nadále ujišťovali veřejnost, že se na útoku nepodíleli, a to zůstalo také jejich oficiální verzí dodnes.
Ruská wikipedie uvádí: „Taktická skupina o velikosti praporu (posílený prapor) sil na straně syrské vlády, jejímž cílem bylo údajně zmocnit se závodu na zpracování plynu nacházejícího se na území, které po porážce Islámského státu ovládly SDF, byla vystavena masivním leteckým a dělostřeleckým úderům ozbrojených sil Spojených států, což vedlo k porážce postupujících sil a četným ztrátám na životech, a to i mezi ruskými bojovníky ze skupiny Wagner, kteří byli součástí této formace.“
Zdroj: warhistoryonline.com