Když Kreml poslal před čtyřmi lety vojáky na Ukrajinu, znělo to jako morální mise: „denacifikovat“ a „demilitarizovat“ sousední zemi. Jenže mezitím se v Rusku odehrává scéna, která tuhle rétoriku obrací naruby.

Foto: Příslušníci krajní pravice Espanola | Telegram

V prosinci začala po ruských sociálních sítích kolovat fotografie ze St. Petersburgu: skupina školáků, zhruba dvanácti- až třináctiletých, sedí ve třídě na takzvané „lekci odvahy“ – součásti vlasteneckého programu, kde příslušníci ozbrojených složek mluví s dětmi o službě, statečnosti a vlasti. Jenže muži, kteří přišli „vychovávat“, nebyli běžní vojáci ruské armády. Podle dostupných informací šlo o bojovníky z Rusich – neonacistické polovojenské jednotky, která bojuje po boku ruských sil na Ukrajině a nese si pověst mimořádné brutality.

A právě tady se otevírá otázka, kterou ruská propaganda nerada slyší: jak může stát mluvit o „denacifikaci“, když současně toleruje – a v některých situacích i legitimizuje – krajně pravicové skupiny na vlastní straně?

Kdo je Rusich a proč budí strach

Rusich je spojován s otevřeně neonacistickou symbolikou i rétorikou. Skupina je známá tím, že se její členové veřejně fotografovali před zohavenými těly ukrajinských vojáků a že se na jejích kanálech objevovaly výzvy k mučení ukrajinských válečných zajatců.

Zakladatelem a tváří jednotky je Alexej Milčakov, který se dlouhodobě netají tím, jaké postoje zastává. V roce 2020 v rozhovoru řekl: „Jsem nacista… můžu zvednout ruku,“ čímž narážel na nacistický pozdrav. V tomtéž rozhovoru mluvil o zabíjení jako o „loveckém vzrušení“. Jeho jméno se navíc objevuje v souvislosti s notoricky známým případem z roku 2011, kdy zveřejnil záběry, které vypadaly, že ukazují zabití a pojídání štěněte. V dalších snímcích pózoval před vlajkou se svastikou.

Rusich podle dostupných informací bojoval po boku proruských separatistů na jihovýchodě Ukrajiny už v letech 2014–2015. Milčakov později údajně působil i se žoldnéřskou skupinou Wagner v Sýrii.

„Lekce odvahy“ a dopis díků: normalizace, která bolí

Po návštěvě školy ve St. Petersburgu dostal Milčakov od vedení školy děkovný dopis. Administrativa v něm chválila jeho „přínos k občansko-vlastenecké výchově“ a hodnotila „lekci odvahy“ jako akci vedenou „na vysoké úrovni“.

Teprve následně se škola pokusila od incidentu distancovat. Tvrdila, že se akce účastnili i dva další „vojáci“, kteří bojovali na Ukrajině, přičemž jeden z nich měl být příbuzným žáka. Zůstalo však nejasné, zda šlo skutečně o členy Rusich, nebo o jiné bojovníky.

Milčakov mezitím reagoval po svém: kritiku odmítl a slíbil, že podobné „lekce“ budou bojovníci jednotky pořádat pravidelně.

To je klíčové. Nejde o jednorázový přešlap. Jde o signál, že určité prostředí v Rusku je ochotné posouvat hranice – a že se mu za to často nestane nic zásadního, pokud je loajální k válce.

„Stát toleruje skoro všechno, když podporujete válku“

Podle odborníků se od invaze zvýšila aktivita kremelsky loajálních nacionalistických skupin a jejich názory jsou viditelnější ve veřejném prostoru. Jeden z expertů na krajní pravici v Rusku (vystupující anonymně) to popsal takto: válka prý tyto názory „nevytvořila“, ale způsobila, že se lidé „víc nebojí je veřejně říkat“. A dodal větu, která shrnuje logiku doby: „Stát je obecně ochoten tolerovat téměř jakýkoli názor, pokud člověk aktivně podporuje válku.“

V praxi to znamená jednoduchý obchod: radikalismus může projít, pokud slouží mobilizaci, propagandě a zastrašování nepřítele.

Telegram jako megafon brutality

Rusich je silný i mediálně. Jejich Telegram kanál má kolem 243 tisíc odběratelů a opakovaně se na něm objevovaly výzvy, které překračují hranice i těch nejtvrdších válečných narativů: zabíjet ukrajinské vojáky místo jejich zajetí, vyzývat ke znásilňování ukrajinských žen v armádě, nebo požadovat, aby byl „poskytnut“ ukrajinský válečný zajatec – ideálně krymský Tatar – „k rituální oběti slovanským bohům“.

Právě tato „obětní“ výzva vyvolala reakci i mezi ruskými politiky. Poslanec Michail Šeremet z anektovaného Krymu vyzval orgány činné v trestním řízení, aby Rusich prověřily kvůli extremismu.

A nebyl jediný. Poslanec Anatolij Wasserman se v roce 2022 obrátil na Vyšetřovací výbor (nejvyšší vyšetřovací orgán) s obviněním Rusich z válečných zločinů.

Kritika zevnitř systému: pozdě, opatrně, ale přece

Zajímavé je, že varování přichází i z „vlasteneckého“ tábora, který jinak válku podporuje. V roce 2025 poslanec Jevgenij Fjodorov řekl, že ruský stát byl vždy „mnohonárodnostní a multietnický“ a že ti, kdo prosazují etnické dělení, jsou „nepřátelé“. Zároveň dodal, že boj proti těmto nepřátelům byl „oslaben“.

Tohle není humanistická kritika z pozice liberální opozice. Je to obava, že krajní pravice může začít ohrožovat samotnou soudržnost státu – a že se jí v posledních letech nechalo příliš volné pole.

Co z toho plyne: „denacifikace“ jako slogan, ne jako zásada

Kreml může dál opakovat, že válka je vedena proti „nacismu“ na Ukrajině. Jenže když se vedle ruských jednotek pohybují skupiny, které se neonacismem netají, a když jejich představitelé dostávají děkovné dopisy za „občansko-vlasteneckou výchovu“ dětí, slogan se mění v prázdnou nálepku.

Válka vytváří prostor pro cynické spojenectví: kdo je užitečný na frontě i v propagandě, ten se často stává tolerovaným. A čím déle konflikt trvá, tím víc se podobné skupiny mohou cítit nejen chráněné, ale i oprávněné – mluvit hlasitěji, verbovat odvážněji a posouvat společenské normy směrem, který se ještě před pár lety zdál nepředstavitelný.

Zdroj: Autorský text Šimona Koudelky