Rusko mluví o jaderném úderu na Německo a Británii. Evropa dělá, že neslyší
Jestli existuje jeden společný rys evropské politiky posledních let, tak je to zvláštní kombinace moralizování a amnézie. Umíme mít silná slova, umíme se rozhořčit, umíme si vybrat viníka. Ale neumíme si připustit, že svět se neřídí našimi představami o tom, co „se přece nedělá“.
Foto: Ilustrace jaderného útoku na Berlín | ChatGPT / Open AI
A pak přijde výrok, který by měl zastavit všechno ostatní: v rozhovoru, který koluje online, zazní, že Rusko může v případě pokračování války na Ukrajině uvažovat o jaderném úderu na Evropu – a jako konkrétní cíle padnou Německo a Velká Británie. Ne „někde“, ne „teoreticky“, ale jmenovitě.
Je to šílené? Ano.
Je to možné? To je ta otázka, kterou si Evropa systematicky zakazuje.
Největší problém není Rusko. Největší problém je evropská jistota, že tohle se nestane
Evropa se chová, jako kdyby jaderné zbraně byly folklór. Jako kdyby šlo o rekvizitu ze studené války, o strašák do dokumentu na Netflixu. V reálném světě ale jaderné zbraně nejsou symbol. Jsou to pojistky, páky a ultimáta.
A jestli něco poslední roky ukazují, tak to, že velmoci se neřídí tím, co je „slušné“, ale tím, co považují za existenční. Jakmile si jedna strana začne myslet, že jde o přežití režimu, státu nebo impéria, začne se měnit i slovník. A hlavně: začne se měnit práh toho, co je „přípustné“.
Evropa tuhle psychologii nemá ráda. Protože je nepříjemná. Protože rozbíjí pohádku o tom, že stačí správně formulované hodnoty a všechno se nějak poddá.
Válka na Ukrajině už dávno není jen o Ukrajině. A právě to zvyšuje riziko
V tom materiálu se pořád opakuje slovo „proxy“ – zástupná válka. Můžeme se hádat, jestli je to přesné, přehnané nebo účelové. Ale jedna věc je neoddiskutovatelná: Ukrajina je bojiště, na kterém se lámou zájmy mnohem větších hráčů.
A když se velmoci přetahují, malé země platí. Krví, demografií, ekonomikou, budoucností.
Evropa se přitom tváří, že stojí mimo. Že jen „pomáhá“. Jenže pomoc bez strategie je jen jiný název pro setrvačnost. A setrvačnost v konfliktu s jadernou mocností není ctnost. Je to hazard.
Ticho kolem podobných výroků není uklidňující. Je varovné
Když někdo vypustí větu o jaderném úderu na Německo a Británii, existují dvě zdravé reakce:
- Ověřit, kdo to říká a jakou má váhu.
- Zabývat se tím, proč vůbec někdo takovou věc říká nahlas.
Evropa ale často volí třetí reakci: dělat, že to není. Protože přiznat si to znamená přiznat si i vlastní bezmoc, vlastní chyby a vlastní podíl na eskalaci.
Jenže ticho není neutralita. Ticho je často jen pohodlná forma popírání.
Nejnebezpečnější je naše víra, že Západ přece vždycky vyhraje
V tomhle konfliktu se z evropských elit stali lidé, kteří mluví, jako kdyby dějiny skončily a realita byla jen PR kampaň. Sankce jako kouzelná hůlka. Prohlášení jako štít. Symbolická gesta jako strategie.
Jenže Rusko není školní projekt, který se dá „zrušit“. Je to stát s obrovským územím, zdroji, armádou a jaderným arzenálem. Můžete ho nenávidět, můžete se ho bát, můžete jím pohrdat — ale nemůžete ho odhlasovat.
A jestli si Evropa myslí, že může donekonečna tlačit, provokovat, zvyšovat sázky a přitom se tvářit, že riziko je nulové, pak je to přesně ten typ sebeklamu, který v dějinách končí katastrofou.
Co s tím? Minimálně přestat hrát divadlo
Nejde o to přijmout ruský narativ. Nejde o to kapitulovat. Nejde o to přestat pomáhat Ukrajině.
Jde o něco mnohem jednoduššího a dospělejšího:
- přestat si nalhávat, že eskalace je nemožná,
- přestat zaměňovat morální pózu za bezpečnostní politiku,
- a začít mluvit o konci hry, ne jen o dalším balíčku, dalším prohlášení, dalším „vydržíme“.
Protože jaderná hrozba — i kdyby byla jen rétorická — je signál, že někde v systému už někdo počítá s tím, že se může stát něco nevratného.
A Evropa by měla mít jednu základní schopnost: poznat okamžik, kdy už nejde o image, ale o přežití.
Zdroj: tuckercarlson.com
Komentáře