V noci 17. ledna 1991 ve tři hodiny ráno se započala operace Pouštní bouře. Prvotního úderu se účastnily tři útočné formace letounů US Navy. Dvě formace měly za úkol potlačit iráckou protivzdušnou obranu (PVO), třetí formace pak měla za úkol zneutralizovat vojenské letiště Tammuz. Formaci, která měla za úkol útok na letiště vedlo deset víceúčelových stíhacích letounů F/A-18C Hornet z VFA-81 a VFA-83 letících z USS Saratoga, které letěly s rozestupy cca 8 km a výškovým rozdílem okolo 300 metrů mezi každým Hornetem. F/A-18 měly za úkol neutralizovat Irácké PVO na letišti Tammuz pro následný volný průlet úderné skupiny.

Foto: V noci 17. ledna 1991 ve tři hodiny ráno se započala operace Pouštní bouře. Prvotního úderu se účastnily tři útočné formace letounů US Navy. (ilustrační foto) | Letectvo Spojených států amerických (United States Air Force) / Public Domain

Údernou skupinu tvořilo osm námořních útočných letounů Grumman A-6 Intruder – čtyři z VA-35 startující z USS Saratoga a čtyři z CV-67 z USS John F Kennedy. Dané letouny doprovázely tři letouny Northrop Grumman EA-6B Prowler určené k elektronickému boji a čtyři letouny F-14A, startující z USS John F Kennedy. F-14A neměly EID (měly jen IFF nikoliv NCTR) a proto nemohly letět před údernou skupinou, aby náhodou nesestřelily některou z F-15 letectva USA, které se nacházely nad oblastí.

Irácká PVO zaregistrovala nepřátelské letouny ještě před tím, než přeletěly hranici a protože jediné irácké letouny, které byly ve vzduchu (MiG-29) se snažily napadnout B-52 útočící na Talhu, byl vydán rozkaz vyslat proti nepříteli letoun MiG-25PD (Foxbat) z No.96 Sqn. Poručík Zuhair Dawoud byl jedním ze čtyř pilotů Foxbatů, který měl tu noc pohotovost.

„Zazvonil telefon a z něj se ozvalo „MiG-25 okamžitě ke startu. Přiběhl jsem k letadlu, které měli technici připravené a ve vzduchu jsem byl během tří minut. Ihned po startu jsem přepnul rádio na bezpečnou frekvenci a spojil jsem se s pozemními návodčími, kteří mě naváděli proti nepřátelské formaci, která překročila hranice. Obloha byla bez mraku a byla dobrá viditelnost.“ Ihned po startu Dawoud zamířil na jih a začal stoupat. Ve výšce 8000 metrů měl jeho MiG-25 rychlost 1,4 Machu a řítil se se zapnutým přídavným spalováním směrem k nepříteli. Radar Smerch-A2 se stále ještě zahříval a byl ve „standby“ módu namířený téměř přesně na vedoucího Horneta pilotovaného Cdr Michaelem T. “Spock” Andersonem.

Psali jsme:Kočinčínské tažení – kterak Francouzi začali dobývat Vietnam

Na druhé straně Andersonův radar zaregistroval ve výšce těsně pod 8000 letoun startující z letiště. „Ihned jsem díky EID věděl, že jde o nepřítele a viděl jsem za ním dlouhý žlutý ocas přídavného spalování, což bylo typické pro stroje MiG-25. Ihned, jak jsem ho zamkl radarem, nepřátelský letoun uhnul doprava a začal okolo mě kroužit proti směru hodinových ručiček a já začal kroužit spolu s ním.“ Dawoud později potvrdil, že po startu dostal varování, že je zaměřen radarem a proto provedl výše popsaný manévr, který ho měl ze zorného pole nepřátelského radaru dostat.

I přes potvrzení EID a vizuální identifikaci, Anderson čekal na finální potvrzení AWACSu (Airborne Warning and Control System). Jelikož však Dawoudův radar ještě nevysílal, nemohl AWACS potvrdit, že se opravdu jedná o nepřátelský stroj,  a tak oba stroje (MiG-25 i F/A-18) dokončily kruhový manévr a Anderson pak ztratil MiG z dohledu. Dawoud se výše uvedeným manévrem však dostal přímo před jiný letoun F/A-18.

Na konci formace F/A-18 tehdy letěl Lt Cdr Scott “Spike” Speicher na “AA403” (BuNo 163484). Ke svému cíli se přibližoval rychlostí 364 uzlů (cca 700 km/h) a zrovna se chystal k odpalu protiradarové rakety HARM. Speicher spustil přídavné spalování (tzv. forsáž), aby raketě dodal ještě více energie a za 17 sekund tak letěl rychlostí 540 uzlů (cca 1000 km/h).

Poté, co Dawoud setřásl Andersona, dostal od pozemních návodčích pokyn pokračovat rovně, kde se nacházel další cíl. „Můj radar se mezi tím zahřál a ukázal cíl 38 km přede mnou. Na vzdálenost 29 km jsem pak odpálil raketu R-40RD. Radar jsem nechal zaměřený na cíli, dokud jsem neviděl velkou explozi a pak hořící letoun padající ve vývrtce“.

Raketa R-40RD explodovala na levé straně Hornetu pod kokpitem. Exploze 70 kg těžké hlavice odhodila letoun 50-60° doprava. Tento pohyb způsobil přetížení 6G, které utrhlo přídavné nádrže včetně jedné rakety HARM. Speicher se stihl katapultovat, avšak zemřel na následky zranění. F/A-18 “AA403” (BuNo 163484) pak dopadl 77 km jižně od Qadessiy. I přes tento incident úderná skupina USN dokončila svůj úkol, když A-6E ze Sarratogy shodily čtyři bomby Mk 84 na dva velké hangáry a poté Intrudery z USS John F Kennedy zasáhly dva hangáry pro MiG-29 bombami GBU-10.

Díky výše popsanému sestřelu je stíhací verze letounu MiG-25 (Mig-25PD) jediným letounem vyráběným v SSSR, který za svou kariéru nenasbíral negativní skóre ve vzdušných bojích. Druhým kandidátem na antinegativní skóre ze vzdušných bojů (u kterého se to však velice špatně prokazuje) jsou stíhací verze letounu MiG-23.