Evropské nebe už dávno není samozřejmou „bezpečnou zónou“. Válka na Ukrajině ukázala, jak zranitelné mohou být země vůči kombinaci levných dronů, řízených střel i balistických prostředků a jak zásadní roli hraje rychlá, vrstvená a dobře propojená protivzdušná obrana (PVO). Do popředí se proto dostává nejen nákup nových systémů, ale hlavně jejich skutečná výkonnost v praxi: jak rychle reagují, co všechno umí zničit, kolik cílů zvládnou detekovat naráz a jak hladce spolupracují s ostatními systémy NATO.

V našem středoevropském regionu se teď odehrávají dva blízké příběhy modernizace PVO. Česká republika přechází od postsovětského 2K12 Kub k modernímu systému SPYDER a rozšiřuje síť vlastních radarů. Slovinsko naopak posiluje (vytváří od nuly) střední vrstvu PVO a zapojuje se do evropských iniciativ. Na papíře vypadají oba směry logicky — otázka ale zní: které řešení poskytne lepší reálné krytí proti dnešním hrozbám, a kde zůstávají mezery? Co dnes Česko a Slovinsko skutečně dokážou bránit, kde mají „slepá místa“ a jaké kroky by dávaly smysl, aby se z papírových parametrů stala robustní a odolná PVO v reálném čase?

Současný stav české PVO: SPYDER, radary a integrace

Modernizace české protivzdušné obrany je jedním z nejviditelnějších posunů armády poslední dekády. Zastaralé komplety 2K12 Kub z dob Varšavské smlouvy, jejichž technická životnost i bojová hodnota byly prakticky vyčerpané, postupně nahrazuje systém SPYDER izraelské provenience.

Psali jsme:Velmi zajímavé novinky na největší vojenské přehlídce v historii Čínské lidové republiky

SPYDER (Surface-to-air Python and Derby) je modulární systém krátkého a středního dosahu, jehož jednotlivé varianty pokrývají pásmo od cca 20 km až po více než 70 km, podle použité střely. Česká armáda objednala celkem čtyři baterie, které mají být do výzbroje zavedeny do roku 2026. Každá baterie se skládá z několika odpalovacích vozidel na podvozku Tatra, velitelského stanoviště a radarů. Mobilita celé sestavy umožňuje rychlé přesuny a přežití v podmínkách dynamického bojiště, což je oproti těžkopádnému Kubovi zásadní skok kupředu. Systém je navíc schopen zničit různé typy cílů – od taktických letounů a vrtulníků, přes bezpilotní prostředky až po řízené střely. Díky použití aktivně naváděných střel Derby a infračerveně naváděných Python 5 je palebné spektrum široké, a umožňuje reagovat na náhlé i nízkoletící hrozby.

Foto: Jedno z vozidel (odpalovací zařízení) tvořící protiletadlový raketový systém SPYDER | Michal Pivoňka / ARMYWEB

Neméně důležitou částí české modernizace je zavedení 3D radarů MADR EL/M-2084 dislokovaných u 25. protiletadlového raketového pluku a 26. pluku velení, řízení a průzkumu. Tyto radary nejenže poskytují kvalitní přehled o situaci ve vzduchu, ale zároveň se stávají integrální součástí aliančního systému NATINAMDS (NATO Integrated Air and Missile Defence System). Díky tomu je česká PVO schopna sdílet data v reálném čase s okolními státy, což zvyšuje šanci na včasné odhalení i těch hrozeb, které by jinak unikly čistě národnímu systému.

Jaké jsou silné stránky českého přístupu? Komplexní modernizace - nový systém není jen náhradou jedné zbraně, ale zároveň modernizuje i radary a velení. Průmyslový přínos - české firmy se přímo podílejí na výrobě a servisu, což zvyšuje soběstačnost i know-how. Interoperabilita - integrace do NATINAMDS umožňuje, aby i relativně omezený počet baterií měl větší strategický dopad.

Psali jsme:Polsko přebírá raketomety Homar-K, domácí variantu jihokorejského K239 Chunmoo

Foto: Radiolokátor EL/M-2084 (MADR 3D) | Michal Pivoňka / ARMYWEB

Možným problémem přesto může být počet baterií. Čtyři sestavy jsou schopné efektivně chránit jen omezenou část území (odhadem 15–20 % ČR). V případě plošného ohrožení, nebo při útoku více vln dronů a střel, by systém musel prioritizovat, a tudíž by některé objekty zůstaly nechráněné. Další limit je nedostatek vyšší vrstvy PVO: SPYDER sice pokrývá nízké a střední výšky, ale proti balistickým střelám delšího doletu nemá adekvátní kapacitu. To znamená, že ČR zatím disponuje pouze jednou vrstvou integrované PVO a komplexní „deštník“ bude možné vytvořit až po případném pořízení systému dlouhého dosahu (např. Patriot nebo Arrow).

Současný stav Slovinska: IRIS-T SLM

Slovinsko se dlouhodobě potýkalo s téměř neexistující protivzdušnou obranou krátkého, středního i dlouhého dosahu. V praxi mělo k dispozici pouze lehké přenosné prostředky velmi krátkého dosahu (MANPADS). To znamenalo, že země v aliančním kontextu spoléhala spíše na krytí sousedů a na alianční síly než na vlastní schopnosti. Tento deficit má změnit nedávné rozhodnutí o nákupu systému IRIS-T SLM, který Slovinsko pořizuje v rámci širší Evropské iniciativy pro posílení protivzdušné obrany (ESSI – European Sky Shield Initiative).

Foto: Protiletadlový systém IRIS-T SL | Boevaya mashina / CC BY-SA 4.0

IRIS-T SLM je moderní systém středního dosahu, který využívá střely odvozené z osvědčené letecké munice IRIS-T. V pozemní variantě má střela prodloužený dosah – až 40 km proti letounům a UAV, s možností ničit cíle do výšky přibližně 20 km. Systém je navržen tak, aby dokázal odolávat i saturaci rojem dronů nebo kombinovaným útokům a současně ničil více cílů najednou. Každá baterie zahrnuje více odpalovacích vozidel (typicky čtyři), velitelské stanoviště a moderní radar schopný detekovat široké spektrum hrozeb. Pro Slovinsko je plánováno celkem tři kompletní baterie, s dodávkami v letech 2027–2028.

Pro stát o velikosti a geografické poloze Slovinska představuje IRIS-T SLM zásadní kvalitativní skok. Ze stavu „prakticky bez PVO“ se země přesouvá na úroveň, která jí umožní aktivně chránit vlastní vzdušný prostor a zároveň přispět k alianční kolektivní obraně. Zásadní je i politická dimenze: zapojením do ESSI se Slovinsko stává součástí společného evropského systému PVO, což zajišťuje interoperabilitu s Německem a dalšími účastníky iniciativy. V praxi to znamená, že slovinské baterie nebudou izolovaným prvkem, ale začleněnou součástí nadnárodní sítě protivzdušných prostředků. Nevýhodou je skutečnost, že Slovinsku stále bude chybět efektivní ochrana na krátké vzdálenosti (VSHORAD) proti malým dronům či raketové dělostřelecké munici.

Srovnání české a slovinské PVO

Při srovnání modernizace protivzdušné obrany Česka a Slovinska je třeba vycházet nejen z technických parametrů jednotlivých systémů, ale i z jejich začlenění do celkového konceptu obrany. Česká republika se rozhodla pro izraelský systém SPYDER, který kombinuje krátký a střední dosah. To znamená, že dokáže zasahovat cíle na vzdálenost několika desítek kilometrů a zároveň působí proti nízkoletícím cílům, jako jsou vrtulníky nebo drony. Výhodou SPYDERu je vysoká mobilita na podvozcích Tatra, rychlá reakce a schopnost ničit více typů cílů, včetně řízených střel. Systém je navíc úzce propojen s moderní radarovou základnou, kterou český průmysl sám vyrábí a servisuje, což zvyšuje spolehlivost i soběstačnost. Nevýhodou je malý počet baterií – čtyři sestavy pokryjí pouze omezenou část území, a nelze je považovat za plnohodnotný deštník nad celou republikou.

Slovinsko naproti tomu sází na systém IRIS-T SLM, tedy na schopnost středního dosahu. Jeho dosah kolem čtyřiceti kilometrů není tak velký jako u některých systémů dlouhého doletu, ale pro velikost Slovinska představuje významný skok. Každá baterie dokáže díky moderním radarům a efektivní střele IRIS-T ničit cíle ve velkém prostoru, a především chránit důležité objekty. Slovinsko navíc těží z toho, že se jeho systém stane součástí evropské iniciativy ESSI, což mu umožní sdílet schopnosti s dalšími státy a spoléhat na společnou logistiku i interoperabilitu. Limitem je ovšem počet baterií, které budou jen tři, a fakt, že Slovinsko zatím nemá PVO krátkého dosahu, která by zajistila ochranu proti malým dronům či raketometné munici. Z hlediska schopností tedy Česko vsází na širší paletu funkcí a mobilitu, ale s menším počtem prostředků, které nestačí na pokrytí celého státu. Slovinsko pořizuje moderní systém, který je velmi účinný proti většině současných hrozeb, ale zůstává mu výrazná mezera v ochraně krátkého dosahu, a navíc se k výsledku dostane později. Oba přístupy ukazují posun kupředu, ale ani jeden zatím nezajišťuje plně vrstvenou a dostatečně hustou síť, která by v případě rozsáhlého konfliktu poskytla stoprocentní ochranu.

Jak dál? 

Pro Česko je klíčové nezůstat jen u čtyř baterií SPYDER. Ty sice výrazně zvyšují schopnosti armády, ale nepokrývají celé území, a v případě intenzivního konfliktu by se jejich kapacita rychle vyčerpala. Logickým krokem by proto bylo pořízení dalších baterií, aby systém vytvořil skutečně hustou síť a dokázal pružně reagovat na více hrozeb současně. Neméně důležité je rozšířit PVO o vrstvu dlouhého dosahu – například prostřednictvím systémů Patriot nebo Arrow – která by poskytla schopnost čelit balistickým střelám a dlouhodosahovým řízeným střelám. Česká republika by také měla pokračovat v budování domácí průmyslové základny, protože schopnost vyrábět a servisovat klíčové části PVO doma výrazně zvyšuje odolnost v případě krize.

Slovinsko stojí na začátku modernizace a jeho krok směrem k IRIS-T SLM je správný. Aby ale systém skutečně poskytl ucelenou ochranu, měl by být doplněn o krátkovrstvou PVO (VSHORAD), schopnou ničit malé drony, střely krátkého dosahu a dělostřeleckou munici. Bez této vrstvy zůstává slovinská obrana nekompletní. Další výzvou je počet baterií – tři sestavy pokryjí jen část země a v krizové situaci budou muset chránit pouze nejdůležitější body. Slovinsko by proto mělo uvažovat o postupném rozšíření počtu baterií nebo o hlubší integraci do regionálních struktur, aby případný deficit pokryl kolektivní deštník. Výhodou, kterou by mělo dále využít, je zapojení do evropské iniciativy ESSI. To mu umožňuje nejen sdílet logistiku a výcvik, ale i získat politickou váhu při dalších jednáních o rozvoji evropské PVO.

Obě země se pohybují správným směrem, ale je zřejmé, že PVO dnes není možné budovat jen jako národní ostrov. Skutečnou efektivitu získává až propojením do alianční sítě a vytvořením vrstvené struktury – od velmi krátkého přes střední až po dlouhý dosah. To platí jak pro Česko, které potřebuje doplnit horní vrstvu, tak pro Slovinsko, které musí vybudovat spodní. V praxi to znamená, že budoucnost protivzdušné obrany v regionu leží v kombinaci národních schopností, kolektivní evropské či alianční spolupráce a investic do domácího průmyslu, které zajistí dlouhodobou udržitelnost.

Zdroje: Defence24.pl, Milmag.pl