Řád Vítězství byl nejvyšší vojenské vyznamenání v Sovětském svazu. Proč ovšem byl udílen již od roku 1943, kdy nebylo vůbec zřejmé, kdy a zda k vítězství vůbec dojde?

Foto: Posledním žijícím nositelem byl rumunský král Michal I. Řád Vítězství můžeme vidět na levé kapse jeho uniformy | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Fort Ross – Ruská pevnost v Kalifornii

Tuto otázku jste si již někdy jistě položili, pokud se zajímáte o druhoválečné řády a vyznamenání. Pojďme si to tedy objasnit. Řád byl založen v roce 1943, po rozhodujícím zlomu ve válce. Ve stanovách pro udílení bylo stanoveno, že Řád Vítězství může být udělen pouze tomu, jehož úspěšné vedení bojových operací vedlo k radikální změně na frontě ve prospěch Rudé armády. To znamená, že řád nebyl udílen za celkové vítězství ve druhé světové válce, jak se může zdát a jaký je všeobecný názor, ten totiž podporuje i skutečnost, že po válce byl udělen i zahraničním velitelům a státníkům, což je jistě matoucí. Původní název ovšem nebyl Řád Vítězství, původně se mělo jednat o Řád Za věrnost vlasti.

Prvním držitelem řádu se stal maršál Georgij Žukov, ten jej obdržel 10. dubna 1944. Do konce války bylo uděleno celkem deset řádů, z toho několik opakovaně. Dvakrát řád obdržel Stalin a maršálové Žukov a Vasilevskij, dále po jednom maršálové Rokossovskij, Koněv, Malinovský a Tolbuchin. Po válce řád obdrželi také maršálové Govorov, Tymošenko a Mereckov. Řád obdržel také generál Alexej Innokenťjevič Antonov, jako jediný velitel, který neměl hodnost maršála Sovětského svazu, ten ale prakticky plánoval všechny vojenské operace Rudé armády.

Dalších pět řádů bylo uděleno cizincům. Obdrželi je britský polní maršál Bernard Montgomery, americký armádní generál Dwight Eisenhower (v té době ještě prezident), maršál Jugoslávie Josip Broz Tito a polský ministr národní obrany maršál Michal Rola-Żymierski. Zvláštní pozornost si zaslouží pátý cizinec, který obdržel řád, rumunský král Michal I.

Mladý rumunský vládce neměl žádné významné vojenské zásluhy, nevedl ani neplánoval žádné vojenské operace, které by vedly ke změně na frontě. V té době navíc neměl v Rumunsku král prakticky žádné pravomoci a situaci v zemi řídil maršál Ion Antonescu. Oficiálně se mu neříkalo premiér, ale Conducător – rumunský ekvivalent italského „Duce“ či německého „Führera“. Zvrat ale nastal v srpnu 1944, když se k rumunským hranicím blížila Rudá armáda. Král Michal se spojil s protinacistickým odbojem a nechal zatknout Antonesca a jemu věrné generály a vyhlásil válku Německu. Michalovy politické činy tak byly v Moskvě považovány za hodné označení „radikální změna na frontě ve prospěch Rudé armády“.

Psali jsme:Tajná zbraň spojenců, která pomohla dobýt Ludendorffův most u Remagenu

                                            Foto: Řád Vítězství je vyroben z platiny, zlata a stříbra a je osazen pěti umělými rubíny a 174 diamanty | WIkimedia Commons / Public domain

Máme tedy rozdaných 19 řádů 16 vojevůdcům a státníkům. Kdo se tedy stal posledním nositelem? Je to jednoduché. Byl to Leonid Iljič Brežněv. Během druhé světové války byl plukovníkem a vedoucím politického oddělení 18. armády. Reálně neměl žádné vojenské zásluhy, jako generální tajemník ovšem o sobě tvrdil, že sehrál významnou roli. Dokonce donutil maršála Žukova, aby ho zmínil ve svých pamětech jako člověka, se kterým konzultoval své vojenské plány! Což byla samozřejmě lež, nicméně 20. února 1978 byl Leonid Iljič Brežněv slavnostně vyznamenán Řádem vítězství s textem: „Za velký přínos k vítězství sovětského lidu a jeho ozbrojených sil ve Velké vlastenecké válce.“ Stal se tak sedmnáctým a posledním vyznamenaným. 21. září 1989 Michail Gorbačov řád Brežněvovi zcela právem odebral a vyškrtl ho ze seznamu nositelů. Zajímavostí je, že neexistoval žádný formální postup, jak Řád vítězství odebrat a muselo se tedy improvizovat.

Řád měli ovšem obdržet dva další lidé. Prvním byl nejmladší sovětský generál Ivan Danilovič Čerňachovskij. Udílení bylo naplánováno na 23. února 1945, nicméně 18. února byl vážně zraněn dělostřeleckým šrapnelem poblíž Pieniężna a na následky zranění zemřel, k udílení tedy nakonec nedošlo.

Dalším se měl stát Charles de Gaulle. Vzhledem k tomu, že byl řád udělen i ostatním vojenským představitelům vítězných mocností, bylo udělení de Gaullovi nasnadě. Sovětské vedení ovšem s udílením nijak nespěchalo. Vše se mohlo změnit v roce 1966, kdy generál, tehdejší prezident Francie, plánoval oficiální návštěvu Moskvy. Na sovětském ministerstvu zahraničí se zrodil nápad udělit de Gaullovi Řád vítězství. Ústřednímu výboru strany byla zaslána odpovídající žádost, která byla schválena a byla zadána objednávka na výrobu Řádu. Co se následně stalo, se neví, ale de Gaulle se vrátil do Paříže bez řádu. Předpokládá se, a všeobecně se uvádí, že sovětské vedení si nebylo jisto de Gaullovou generálskou hodností, tou si nebyli jisti ani ve Francii a dodnes se vedou spory, zda si hodnost udělil sám, nebo mu byla udělena podle všech náležitých pravidel. Když prezident de Gaulle na svou funkci rezignoval, nové vedení republiky mu přiznalo pouze plukovnický, nikoli generálský důchod. A hodnost plukovníka je přeci jen na „Pobědu“ nízká, pokud tedy vaše příjmení není Brežněv.

Odebrání řádu Brežněvovi skončilo také éra řádu. Řády všech sovětských nositelů jsou dnes vystaveny v Rusku. Žukovovy, Vasilevského a Malinovského řády jsou vystaveny v Ústředním muzeu ozbrojených sil, zbylé se nacházejí v Kanceláři prezidenta Ruské federace pro personální otázky a státní vyznamenání. Bývalý Brežněvův řád byl v roce 2005 darován Kremelskému muzeu. Eisenhowerův řád se nachází v Memorial Library v jeho rodném městě Abilene v Kansasu. V Imperial War Museum v Londýně můžeme zase spatřit Montgomeryho řád, Titův zase v Bělehradě.

Kapitola se definitivně uzavřela v roce 2017, kdy zemřel poslední nositel, rumunský král Michal I. Kde se nachází jemu darovaný řád, je ovšem nejisté.

Zdroj: Diletant Media