Tento příběh připomíná zápletku klasického špionážního filmu. Má vše, co byste od takového snímku očekávali: supertajné jaderné zařízení, zahraniční tajné služby, únos, cizince a fotoaparát. Protagonistou ovšem není špičkový tajný agent ani zkorumpovaný jaderný fyzik, ale obyčejný technik.

Foto: Mordechai Vanunu 2009 | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Karl Strecker – poslední velitel pevnosti Stalingrad

Mordechaj Vanunu se narodil v roce 1954 v Maroku do židovské rodiny. O devět let později se jeho rodina přestěhovala do Izraele. Po ukončení školy sloužil u ženijních sil izraelské armády. Po demobilizaci v hodnosti seržanta se rozhodl studovat na Ben Gurionově univerzitě. Studium ovšem z finančních důvodů nedokončil a začal shánět práci. Nakonec ji našel jako technik v Centru pro výzkum atomové energie Dimona v Negevské poušti. Prošel všemi bezpečnostními prověrkami a testy.

V centru se mu dařilo a znovu nastoupil na Ben Gurionovu univerzitu, konkrétně na filozofickou fakultu. Zde se začal zajímat o politiku, stal se silně levicově orientovaným studentem a angažoval se i v extrémistických propalestinských spolcích. To neuniklo pozornosti izraelské bezpečnostní služby Šin Bet, která nedoporučovala, aby Vanunu nadále pracoval v tak přísně tajném zařízení. Nebyl však propuštěn okamžitě, protože by to mohlo vyvolat podezření ohledně činnosti centra (které bylo maskováno jako textilní továrna). Místo toho byl propuštěn spolu s dalšími zaměstnanci při fingovaném snižování stavů. Když se dozvěděl, že bude mezi propuštěnými, přinesl si do práce tajně fotoaparát a začal fotit důvěrné dokumenty. Celkem se mu podařilo nafotit dva celé filmy.

Z výzkumného centra byl propuštěn v roce 1985 a dostal značné odstupné, díky kterému odcestoval do Nepálu. Zde se snažil kontaktovat velvyslanectví SSSR a předat jim své fotografie. Obyčejný technik ovšem nikoho nezajímal, a tak neuspěl. Vanunu tedy odcestoval do Austrálie a oslovil některé noviny, kterým nabízel zveřejnění článků o izraelském jaderném programu. Ani australské noviny však o jeho příběh nestály, ale jeho naléhání zalarmovalo izraelské tajné služby.

Nakonec se mu podařilo spojit s kolumbijským novinářem Oscarem Herrerou, který pracoval pro The Sunday Times. Tam se setkal s novinářem Peterem Hounamem, expertem na atomovou energii, který s údivem potvrdil pravost Vanunových snímků. V Austrálii přijal křesťanství a nové jméno John Crossman a poté odcestoval do Londýna, kde se jeho materiály začaly zpracovávat pro zveřejnění. Izraelské tajné služby chtěly Vanunua unést zpět do Izraele, ale premiérka Margaret Thatcherová, navzdory dobrým vztahům mezi Velkou Británií a Izraelem, zakázala izraelským agentům činnost na britském území. Izraelci tak museli Vanunua vylákat z Británie.

Psali jsme:Kdyby Británii porazil, chtěl Hitler Eduarda VIII. vrátit na trůn. Churchill ho poslal na Bahamy

V Londýně se seznámil s pohlednou mladou Američankou Cyndy, která však byla ve skutečnosti agentkou Mosadu Cheryl Ben Tov. Po několika dnech mu Cynthia nabídla výlet do Říma, což Vanunu přijal. Tam na něj však již čekali izraelští agenti. Jakmile vešli do hotelového apartmá, Vanunu byl omráčen a podán mu uspávací prostředek.

Navzdory tomu jeho článek vyšel o několik dní později a zmizení jeho autora jen dodalo zveřejněným informacím na důvěryhodnosti – bylo jasné, že Izrael disponuje jadernými zbraněmi v impozantním množství!

Soud s Mordechajem Vanunu začal téměř rok po jeho únosu, v srpnu 1987. Jeho obhájcem byl slavný právník Avigdor Feldman, specialista na občanská práva a zakladatel Asociace občanských práv v Izraeli. Vanunu během procesu prohlásil, že jeho přesvědčení spočívá v nutnosti omezení jaderných zbraní a zpřísnění kontroly nad nimi. Nakonec byl odsouzen k 18 letům vězení. Většinu trestu (11 let) strávil na samotce v cele o velikosti 2×3 metry bez oken. Propuštěn byl 21. dubna 2004, ovšem i po propuštění musel dodržovat přísný režim. Nesměl opustit Izrael, musel úřadům hlásit jakoukoliv cestu mimo město svého pobytu, nesměl se stýkat ani komunikovat s cizinci a nesměl se přiblížit k jakémukoliv velvyslanectví či hraničnímu přechodu na méně než 500 metrů.

Od svého propuštění byl několikrát souzen za porušení těchto podmínek, například za kontaktování Norska, Švédska a Irska s žádostí o politický azyl.

Za své whistleblowerství získal několik ocenění. Několikrát byl nominován na Nobelovu cenu míru, v roce 2005 obdržel Mírovou cenu norského lidu (Folkets Fredspris). V roce 2004 mu byla udělena Mírová cena Johna Lennona a v roce 2001 čestný doktorát Univerzity Tromsø.

Zdroj: Diletant, Amnesty International