Rusko má údajně celkem 6 500 nukleárních hlavic a dlouhodobě se chlubí rozvojem nosičů. O tyto hlavice a jejich nosiče (zjednodušeně hlavice je to, co vybuchuje, nosič je to, co hlavici dostává k cíli), což dohromady tvoří jaderné rakety, se stará cca 50 000 lidí organizovaných v Silách strategického určení. Rusové pak mají kompletní jadernou triádu: strategické bombardéry (ze vzduchu), mezikontinentální balistické rakety (ze země) a balistické rakety odpalované z ponorek (z vody).

Foto: Rusko má údajně celkem 6 500 nukleárních hlavic a dlouhodobě se chlubí rozvojem nosičů (ilustrační foto) | Shutterstock

K okamžitému použití je údajně 1 200-1 600 hlavic. Zbytek je někde ve skladech a v bůhvíjakém stavu. 1 200-1 600 kusů je však stále docela dost, že? Pojďme se podívat na konkrétní jaderné zbraně, kterými by mělo Rusko disponovat:

Psali jsme:Bojový útočný nůž speciální BONUS vz.85

• 54x RS-28 Sarmat (v kódu NATO: SS-X-30 Satan 2) s možností nést 10-16 samostatně naváděných jaderných hlavic, maximálně celkem 864
• 108x mobilní mezikontinentální balistická raketa Topol-M (v kódu NATO: SS-27 "Sickle B")
• 30x  mezikontinentální balistická raketa Stiletto s možností nést až 6 nukleárních hlavic, celkem tedy 180
• 378x Topol-M (v kódu NATO: SS-27 "Sickle B") umístěná v silech
• 62x mezikontinentální balistická raketa RS-24 Jars s možností nést až 6 nukleárních hlavic, maximálně celkem 372
• 332x další mezikontinentální balistické rakety (ICBM), max počet hlavic 1092

Pak tu jsou ponorky: 212 SLBM (Submarine-launched ballistic missile) na 13 ponorkách. Zbytek je na 76 dálkových bombardérech. Míra selhání ICBM je někde kolem 2 %. Míra selhání hlavic však pravděpodobně bude, vzhledem k nemožnosti testovat, jejich stáří a neznámé míře údržby, mnohem vyšší, dejme tomu kolem 10 %. Ponorky rotují kvůli údržbě v přístavech, takže by jich v jakoukoliv chvíli nemělo být k dispozici víc jak max. 10. Ty jsou samozřejmě sledovány.

Pak tu máme protiraketovou obranu, která sice není dokonalá, avšak určitou účinnost zajišťuje,  řekněme 20 %.

V rámci letadel nesoucích mezikontinentální balistické rakety (ICBM) by se do cíle dostalo tak 1/2-2/3 raket (cca 600), u SLBM by se do cíle teoreticky dostalo tak 1/3-1/2 raket (cca 100). 

Otázka je, co by bylo případným cílem ruských raket? Se zvyšující se přesností (říká se tomu CEP - do jakého poloměru dopadne 50 % hlavic) nejsou nutné tak silné ráže, na jaké jsme byli zvyklí ze studené války. Abyste totiž s nějakou jistotou zničili cíl, je důležité buď trefit se přesně nebo zásahem zdevastovat dostatečně velké území, jehož součástí je i daný cíl. Pokud bychom potřebovali např. vyřadit letiště, při CEP 1500 m potřebujeme několik megatun. Při CEP 200 vám stačí jen 300 kilotun. Hodně megatun znamená velkou hmotnosti, proto je spíše u mezikontinentálních balistických raket preferována možnost nést větší množství hlavic o menší hmotnosti. Moderní ruské hlavice tak mají v průměru sílu cca 50-800 kilotun.

Psali jsme:Ruská jaderná vlajková loď se vrací. Modernizace za dvě miliardy eur trvala třicet let

Psali jsme:Když selže zbraň, musí voják umět reagovat. Boj zblízka je poslední možností

Psali jsme:Od zákopů k továrnám: Proč bude dostatek munice rozhodovat budoucí konflikty

Není pravděpodobné, že by případným primárním cílem ruských raket byla města, spíše by případným cílem byly protivníkova jaderná infrastruktura, vojenské základny, rozhodovací uzly, letiště, přístavy, dopravní uzly apod. 

Ničivost hlavic je také závislá nejen na jejich hmotnosti, ale také na načasování odpálení. V případě odpálení hlavice již ve vzduchu, tj. ve výšce poloměru ničivých účinků, kdy má neutronové záření větší intenzitu a tím větší zasaženou oblast a vážnější dopad na živé organismy v zasažené oblasti, dojde k maximální likvidaci živé síly nepřítele bez rozsáhlých materiálních škod a výbuch má zpravidla i nižší spad.

Pokud je zapotřebí zneškodnit něco konkrétního a dobře chráněného (silo, bunkr), nechá se hlavice dopadnout na cíl, k výbuchu tedy dojde až na zemi, což má za následek vyšší radioaktivní spad - radioaktivní částice se totiž navážou na prachové částice po výbuchu.

Existují i případy, kdy se nechá jaderná hlavice explodovat pod zemí. Díky inovacím v oboru hlavic pronikajících pod úroveň zemského povrchu je pak u živých tvorů v dosahu výbuchu celkem vysoká šance na zmírnění či eliminaci nemoci z ozáření resp. rakoviny.

Při použití většího množství jaderných zbraní je pak sekundárním následkem tzv. nukleární zima. Nukleární zima je termín, který se využívá pro hypotetickou situaci, kdy dochází ke globální změně klimatu v důsledku jaderných výbuchů jaderné války. Je podobná dopadu asteroidu na planetu či obrovské sopečné erupci. Následkem velké exploze (či většího množství jaderných explozí) se do atmosféry dostane velké množství popela, úlomků a kouře, které by měly za následek pokles teplot a změny klimatu. Vlivem rychlé změny klimatu by došlo nejspíše k vymírání mnohých druhů, které by nebyly schopny se rychle přizpůsobit novým teplotám (a radioaktivnímu prostředí).

Zdroj: bbc.com, telegraph.co.uk, ourworldindata.org