V srpnu 1945 svrhly Spojené státy atomové bomby na japonská města Hirošimu a Nagasaki. Toto bombardování je doposud jediným případem, kdy byly jaderné zbraně použity v ostrém konfliktu. Obě bomby tehdy způsobily obrovskou zkázu. Málokdo však ví, že proti Japoncům měla být použita ještě třetí atomová bomba. Japonsko naštěstí kapitulovalo jen několik dní předtím, než měla být bomba použita, což ušetřilo desítky tisíc životů. Tato bomba si sice nevyžádala žádné oběti na životech, ale její plutoniové jádro zabilo dva americké fyziky a vysloužilo si označení "Demon Core" (Démonické jádro).

Plánem projektu Manhattan, nepředstavitelně rozsáhlého amerického programu na vývoj a výrobu atomových zbraní, bylo zdánlivě po celou dobu sestrojit pouze dvě atomové bomby. Není to však pravda. Projekt se tehdy rozrostl v plnohodnotnou výrobní linku atomových zbraní. Většina prostředků použitých na mnohamiliardovou operaci byla využita pro získání obohaceného uranu a plutonia, což byl v té době mimořádně složitý a nákladný úkol.

Foto: Lechtání dračího ocasu v Los Alamos | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Tajné vojenské plány Švýcarska pro případ nepřátelského útoku během studené války byly velmi propracované

Jako první byla v rámci testování odpálena jaderná bomba Trinity. Jednalo se historicky o první jaderný test a Spojené státy americké  jej provedly 16. července 1945. Posléze byly použity bomby Little Boy a Fat Man, které byly svrženy na Japonsko 6. a 9. srpna 1945. Japonsko se tehdy po svržení výše uvedených bomb nevzdalo ihned, což přimělo USA k přípravě třetí bomby, která měla být svržena 19. srpna. Japonsko však kapitulovalo 15. srpna. V té době přitom málokdo z pracovníků projektu Manhattan očekával, že bude svrženo tak málo bomb. Mnozí se domnívali, že proto, aby Japonsko kapitulovalo, bude potřeba mnohem více jaderných bomb. Panovala také myšlenka, že i kdyby se nepřítel vzdal, válka by snadno mohla začít znovu. Třetí bomba tedy nakonec nebyla použita a v USA zůstalo její 6,2 kg těžké plutoniové jádro o průměru 9 cm, se kterým se počítalo pro další testy.

Jádro pak bylo využíváno k různým pokusům po celý zbytek roku 1945 a v roce 1946. Protože bylo určeno pro bombu, měla plutoniová koule extrémně malou bezpečnostní rezervu, byť byla tato rezerva samozřejmě posunuty. Jeden z mnoha experimentů prováděných na jádře se pak zaměřil na jeho kritičnost (kdy štěpný materiál udržuje nebo je schopen udržet jadernou řetězovou reakci). Při těchto experimentech vědci částečně obklopili jádro neutronovými reflektory, které odrážely neutrony ze štěpné reakce zpět do jádra, čímž se reakce dále zvyšovala. Pokud by bylo jádro zcela obklopeno neutronovými reflektory, rychle by vstoupilo do nadkritičnosti a uvolnilo by silný záblesk záření. Tehdejší, z dnešního hlediska nepochopitelně, benevolentní bezpečnostní normy ve výsledku znamenaly, že vědci prováděli výše uvedené experimenty ručně a s minimální ochranou, což mělo samozřejmě své následky.

Fyzikovi Harrymu Daghlianovi, který v roce 1945 prováděl svůj osudný experiment, ho tento pokus stál nakonec život. Daghlian tehdy umísťoval kolem jádra bloky karbidu wolframu odrážející neutrony, aby ho přiblížil ke kritickému stavu, když jeden z bloků omylem upustil na jádro. Daghlian blok odstranil, jak nejrychleji mohl, avšak bylo už pozdě. Během tohoto krátkého okamžiku se však jádro dostalo do nadkritičnosti a uvolnilo smrtelné množství záření. Daghlian následující tři týdny bojoval s nemocí z ozáření a nakonec zemřel. Po Daghlianově smrti byly zavedeny mnohem přísnější bezpečnostní protokoly, které měly zabránit opakování nehody. Následující rok pak převzal experimenty jeden z Daghlianových kolegů, Louis Slotin. Slotin byl vynikající fyzik, ale byl známý tím, že příliš nedbal na bezpečnost.

Slotinovy experimenty s jádrem byly podobné Daghlianovým, avšak tentokrát se kolem jádra pomalu uzavíraly dva půlkulové neutronové reflektory, aby se zvýšila aktivita jádra. Aby se však předešlo další nehodě, byly mezi polokoule umístěny kovové distanční prvky, které zabránily tomu, aby jádro zcela uzavřely. Slotin, který rád riskoval, protokol ignoroval, zrušil distanční podložky a použil vlastní metodu. Jeho metoda byla rychlejší, ale také mnohem nebezpečnější. K udržování mezery mezi reflektory tehdy používal obyčejný plochý šroubovák. V této technice se stal docela zběhlým a mezi kolegy se proslavil tzv. "lechtáním dračího ocasu", jak se této metodě tehdy říkalo.

Psali jsme:Genmjr. Petr Svoboda: Jedinec je důležitý, ale tým republika je víc

Psali jsme:Polsko, Finsko, Německo: Evropské programy F-35 vstupují do nové fáze

Psali jsme:Osobní zkušenost z působení českého kontingentu v operačním velitelství EUNAVFOR MED IRINI v Římě v první polovině roku 2026

Slotinovi kolegové si byli vědomi, že výše uvedená technika je nesmírně riskantní, a dokonce se ho několikrát snažili varovat, avšak vědec přesto ve svém stylu testování pokračoval. Dne 21. května 1946 prováděl Slotin experiment před malou skupinou lidí v laboratoři v Los Alamos. Svou obvyklou technikou spustil dvě neutronové odrazné polokoule kolem jádra a pomocí šroubováku jim zabránil v úplném uzavření. Při této příležitosti však šroubovák o malý kousek sklouzl a umožnil oběma neutronovým odražečům jádro zcela uzavřít. Jádro okamžitě přešlo do nadkritického stavu a vydalo jasný modrý záblesk světla a silné záření.

Slotin rychle odstranil neutronové reflektory, avšak jeho osud byl, stejně jako u Daghliana, zpečetěn. Slotin byl tehdy zasažen extrémně vysokou dávkou záření. Jelikož se v okamžiku nehody nakláněl nad jádro, pohltil tak velkou část záření a pravděpodobně tak zachránil životy ostatních účastníků v místnosti. Během několika minut po nehodě už Slotin vykazoval první známky otravy radiací. Zemřel pak o pouhých 9 dní později. Poté, co si plutoniová koule vyžádala dva lidské životy, se jí začalo říkat "démonické jádro". Jádro pak mělo být použito při jaderných testech operace Crossroads, k čemuž však nikdy nedošlo a nakonec bylo roztaveno a recyklováno do jiných jader.

Zdroj: warhistoryonline