EXCALIBUR
CZUB

Uctění dne válečných veteránů aneb Cesta poděkování, úcty a pokory 2018 - díl V.

 13. 11. 2018      kategorie: Události      0 bez komentáře

10. 11. 2018 – Den šestý

Sobotní rána bývají příjemná a lenošná. To ale neplatí pro členy pietní výpravy Cesty poděkování, úcty a pokory. Že je sobota a úřady mají zavřeno, si vlastně uvědomili až v autě cestou do Úštěku v Severních Čechách, když sumarizovali možnosti přesného určení hrobů, kdyby připravené souřadnice selhaly.

2
Foto: Vyrážíme...

V malé vesničce Úštěk, na nejsevernějším místě republiky, které tato poutní výprava na svojí letošní cestě navštíví, se nachází hrob podporučíka in memoriam Ivana Zapadla, který v dubnu 2001 nastoupil do svojí druhé mise SFOR jako ženista 2. ženijní skupiny EOD 5. mechanizovaného praporu. Tragicky zahynul ve 23 letech při explozi likvidované výbušniny. Posmrtně byl povýšen do hodnosti podporučíka a vyznamenán Záslužným křížem Ministerstva obrany ČR III. stupně. 

Psali jsme: Průmyslové turné společnosti GDELS k projektu ASCOD 2 otevírá brány k miliardovým zakázkám pro české firmy

Bylo potřeba se posunout ještě dále na západ, do Chomutova, kde navěky odpočívá štábní praporčík in memoriam David Beneš, pátá oběť ze dne 8. července 2014. Toho dne prováděla četa rutinní patrolu, při které došlo k sebevražednému atentátu, na jehož následky David Beneš zemřel. Bylo mu 28 let. V této misi působil od března 2014 jako starší řidič - specialista 2. strážní roty BAF. Posmrtně byl povýšen do hodnosti štábního praporčíka, vyznamenán Křížem obrany státu a medailí „Za hrdinství“. Místo jeho posledního odpočinku nemůžete na chomutovském hřbitově přehlédnout, je to pietní místo s velkým pomníkem s gravírovaným vojákem v životní velikosti a nápisem „Hrdinství, vlastenectví, odvaha a čest“. 

Na tomto hřbitově jsme uctili také památku štábního praporčíka in memoriam Martina Marcina. V dubnu 2018 odjel na svou pátou a poslední zahraniční operaci do Afghánistánu, kde velel 2. strážnímu družstvu 10. strážní roty BAF. Zemřel na následky zranění, která utrpěl při útoku sebevražedného atentátníka nedaleko spojenecké základny Bagram. Poslední rozloučení s Martinem Marcinem se uskutečnilo s vojenskými poctami 14. srpna 2018 v kostele sv. Ignáce v Chomutově. Posmrtně byl dnem 5. srpna 2018 povýšen do hodnosti štábního praporčíka a vyznamenán Křížem obrany státu. Prezident republiky ho dne 28. října 2018 vyznamenal Medailí Za hrdinství.

Na urnovém hřbitově v Rakovníku, typickým prudkými stráněmi, ve kterých jsou malé urnové hroby umístěny, leží také hrob podporučíka in memoriam Petra Šimonky. Je umístěn hned po levé straně za Památníkem bojovníkům za svobodu 1914 – 1918 a 1939 – 1945. Petr Šimonka byl pomocníkem - řidičem štábu čs. samostatného speciálního protichemického praporu a byl odveden do Saúdské Arábie, kde tragicky zahynul při bojovém poplachu v polním táboře Hafar el Batin tak, že si způsobil nešťastnou shodou náhod průstřel břicha vlastním samopalem. Pochován byl 31. 1. 1991 s vojenskými poctami v Rakovníku. Posmrtně byl povýšen do hodnosti podporučíka, vyznamenán Záslužným křížem MO ČR III. stupně a čestným pamětním odznakem „Za službu míru“. Bylo mu 21 let.

Psali jsme: Jak se loučí praví válečníci se svým padlým kamarádem?

Z Rakovníka výprava přejela na Plzeňsko do Štěnovic, kde se nachází hrob podpraporčíka in memoriam Nikolaje Martynova. Nikolaj Martynov byl v dubnu 2007 vyslán do své čtvrté mise jako starší specialista průzkumného odřadu 5. kontingentu AČR (PRT Fayzabád) do Afghánistánu, kde ve 28 letech zemřel na následky zranění utrpěného při sesuvu půdy. Posmrtně byl povýšen do hodnosti podpraporčíka a vyznamenán Záslužným křížem MO ČR III. stupně.

Poblíž Plzně v obci Mokrouše výprava poutníků hledala místo posledního odpočinku štábního praporčíka in memoriam Patrika Štěpánka, třetího hrdiny, který přišel o život v srpnu letošního roku při útoku sebevražedného atentátníka nedaleko spojenecké základny Bagram. Patrik Štěpánek nastoupil do své první a zároveň poslední mise v dubnu 2018 jako starší střelec 1. strážního družstva 10. strážní roty BAF do Afghánistánu. Poslední rozloučení s Patrikem Štěpánkem se uskutečnilo s vojenskými poctami 17. srpna 2018 v Plzni. Posmrtně byl dnem 5. srpna 2018 povýšen do hodnosti štábního praporčíka a vyznamenán Křížem obrany státu. Prezident republiky ho dne 28. října 2018 vyznamenal Medailí Za hrdinství. Jeho památku členové výpravy uctili u kapličky v Mokrouších, kde bylo zřízeno pietní místo. 

Toto bylo poslední místo věčného odpočinku našich válečných veteránů, které tato výprava letošní Cesty poděkování, úcty a pokory navštívila. Na všech místech položila věneček a malou státní vlajku, zapálila svíčku, tiše zavzpomínala a projevila úctu.

K úplnému a finálnímu zakončení celé cesty zbývá slavnostní předání Vzpomínkové lavičky válečných veteránů v neděli 11. 11. 2018 v 11 hodin 11 minut.

11. 11. 2018 – Den sedmý, poslední

Stejně jako na počátku cesty, cesta začínala předáním Vzpomínkové lavičky válečných veteránů, také na jejím konci předáním Vzpomínkové lavičky válečných veteránů tato cesta končí.

6
Foto: Vjíždíme na posádku v Táboře

A stejně jako členy výpravy na počátku cesty velmi srdečně a přátelsky přivítali v posádce v Chotyni, stejně tak srdečně a přátelsky je uvítali v posádce v Táboře.

DSC_0053
Foto: Lavička na svém místě

Není se čemu divit, s táborskou posádkou pojí poutníky (Military muzeum generála Sergěje Jana Ingra z Vlkoše) dlouholetá spolupráce, která přešla v kamarádství tak pevné, že Military muzeum udělilo posádce pamětní stuhu na bojový prapor. O to více byla přímější cesta k rozhodnutí, že Vzpomínková lavička válečných veteránů bude letos věnována právě sem.

DSC_0040
Foto: Vzpomínková lavička na čestném místě

Po jejím složení na místě byla lavička slavnostně předána přesně v 11 hodin a 11 minut při komorním pietním aktu k uctění Dne válečných veteránů zástupci velitele 42. Mechanizovaného praporu Svatováclavského Tábor, mjr. Ing. Janu Paříkovi. Akt proběhl u pietního místa přímo v posádce, které bylo vytvořeno po oné nešťastné události letos v srpnu. Děkujeme Vám za službu vlasti!

DSC_0069
Foto: S táborskou posádkou pojí poutníky dlouholetá spolupráce

Epilog

Jaké by mělo být zamyšlení na závěr? Co plyne z toho všeho? S trochou humoru a nadsázky se dá konstatovat, že se členové výpravy stali odborníky na pohřebnictví v České republice :) Tuto poznámku berte, prosím, pouze na obranu proti možné čtenářově trudomyslnosti, která by po přečtení všech článků mohla nastat. Ale vážně …
Poutní cesta má tu výhodu, že nutí přemýšlet a to celkem intenzivně nad věcmi, okolnostmi a souvislostmi, nad kterými v běžném životě tolik nepřemýšlíte, vždy je něco akutnějšího k řešení – pracovní záležitosti, nákupy, úkoly dětí, kroužky, sezónní výměna pneu a kdoví co ještě.

Ale v této chvíli, po tak intenzivním týdnu, jednoznačně v hlavě okamžitě naskakují jednotlivé osudy, jednotlivá setkání. Seznam jmen, který byl na počátku se postupně proměňoval právě v konkrétní osudy, tváře, pocity maminek, partnerek, dětí, kamarádů. Každý z nich se nachází jinde na těžké cestě vyrovnání se s nekompromisním řízením osudu, ale jedno mají společné - Při setkání tváří v tvář s těmi nejbližšími pozůstalými si uvědomíte, jak moci si váží každého podporujícího gesta, velmi jim pomáhá upřímný projev úcty a jak moc je pro ně bolestné každé zpochybňování…  Mysleme na to, když se příště budeme účastnit debaty na internetu, nebo mezi známými. Jen necitlivý barbar může v souvislosti s našimi vojáky použít slovo žoldák. Chtě nechtě si musíme přiznat, že v dnešním globalizovaném, digitalizovaném a zrychleném světě jsme všichni na jedné lodi. I když se nám občas zdá, že můžeme úplně v pohodě fungovat jako individua, je to falešná představa. V jakých končinách zeměkoule mají původ věci kolem nás? Oblečení, které máme na sobě? Počítač, tablet nebo mobil, na kterém si v této chvíli čteme? Z jakých zdrojů jsou materiály, ze kterých jsou vyrobeny a kde se berou technologie? Chceme pohodlí, chceme bezpečí. Je to přirozené, ale nebuďme pokrytci a přiznejme si, že se za to musí platit a někteří na nás zaplatili cenou nejvyšší. Sluší se přinejmenším poděkovat… Protože poděkovat není slabost.

Členové posádky Cesty poděkování, úcty a pokory 2018: Petr Něnička, Andrea Něničková, Petr Suchánek, Pavel Křižka, členové spolku Military muzeum generála Sergěje Jana Ingra, z.s.

DSC_0076
Foto: Členové posádky Cesty poděkování, úcty a pokory 2018

Velké poděkování za podporu všem partnerům cesty, podporovatelům a fanouškům.
Zdroj faktických informací pro články můžete nalézt na oficiálních stránkách Armády ČR -  http://www.inmemoriam.army.cz

ARMY24

Komentáře

Článek nemá žádný komentář. Buďte první!

Přidat komentář

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací