EXCALIBUR
CZUB
CZUB

Uctění dne válečných veteránů aneb Cesta poděkování, úcty a pokory 2020

 09. 11. 2020      kategorie: Události      0 bez komentáře

Dá se říci, že Cesta poděkování, úcty a pokory se stala již tradicí, vždyť ji letos Military muzeum generála Sergěje Jana Ingra z.s. z Vlkoše koná již počtvrté. Cílem cesty je opět objet všechny dostupné hroby v České republice našich novodobých válečných veteránů, uctít jejich památku a věnovat Lavičku válečných veteránů. Věnování lavičky vždy reflektuje nějaké výročí či událost v daném roce, letos je to 75. výročí od konce 2. světové války. Myšlenkovým řetězením došlo k rozhodnutí věnování jedné lavičky Janu Kubišovi v českých Dolních Vilémovicích a druhé Josefu Gabčíkovi ve slovenském Poluvsí jako naplnění symboliky společného boje Čechoslováků proti nacismu. Právě úspěšné uskutečnění mimořádného činu těchto dvou hochů, odstranění Reinharda Heydricha, jednoho z nejmocnějších mužů nacistického Německa, symbolizuje hrdinství a odvahu našeho národa.

A přesto, že je cesta již tradiční, všechno kolem ní letos probíhá netradičně. Plánování, přípravy i samotná cesta. Tak jako každému, také výpravě, koronavirus veškeré snahy převrátil naruby a soustavně „házel vidle“ do všeho, co organizátoři vymysleli.  Bylo to o nervy. Ovšem problémy jsou od toho, aby se řešily. No ne? 
Koronavirová pandemie ovšem s sebou přinesla kromě problémů také vznik ještě jednoho nápadu darovat Lavičku válečných veteránů Armádě ČR. A k tomu Deku cti (Deky cti šije pro válečné veterány paní Soňa K.) a rovnou dvojnásobné velikosti plnou podpisů, vzkazů a poděkování od široké veřejnosti za jejich službu. V současné době totiž vojáci staví polní nemocnice, trasují, pracují na odběrných místech, ve volebních místnostech, slouží na odděleních v domovech pro seniory i nemocnicích, hlídkují na hraničních přechodech i zelených hranicích. Kluci a holky děkujem!

Po velmi divokých několikaměsíčních přípravách cesta odstartovala ve čtvrtek 5. 11. 2020 z Ostravy přejezdem do Vlkoše u Kyjova. Na druhý den, v pátek 6. 11. 2020, za mlhavého mrazivého rána již výprava vyrazila k nejbližšímu hrobu, k téměř slovenským hranicím, do Hodonína na hrob Luďka Zemana.

Psali jsme: Vánoční balíčky vojákům do zahraničí - logistická podpora této skvělé iniciativy!

DSC_0037Foto: U hrobu Luďka Zemana | Pavel Křižka (se souhlasem autora)

V květnu 1995 odjel jako starší řidič 2. mechanizovaného družstva 3. mechanizované čety 1. mechanizované roty 2. praporu mírových sil OSN do mise UNCRO. Téhož roku zemřel u chorvatské obce Ličky Oska na následky zranění utrpěného po výbuchu minometného granátu na pozorovacím stanovišti T - 23 „Repetitor“, které oddělovalo srbské pozice od chorvatských. Bylo mu 37 let. Posmrtně byl povýšen do hodnosti podporučíka a vyznamenán medailí „Za hrdinství“. Už je to pět a dvacet let, byli spolu s Petrem Valešem jedni z prvních našich obětí. V pátek, 4. srpna 1995, v poledne se na stanoviště Tango 23 probila zhruba třicetičlenná skupina chorvatských vojáků, doprovázená několika tanky. Srbové odpovídali intenzivní střelbou z minometů, rozpoutala se bitva. Naši měli k dispozici pouze lehkou pěchotní výzbroj a mohli je použít pouze pro vlastní obranu. Stáhli se do bunkru a na pozorovatelně drželi hlídky. V sobotu 5. srpna brzy ráno nastupoval do služby Petr Valeš, střídal Luďka Zemana. Osudným se jim stal minometný granát, který v tu chvíli přiletěl. Rozsah jejich zranění byl prakticky neslučitelný se životem. Obrněný transportér s lékařem, který jim vyrazil na pomoc, ale zadrželi Srbové, po dlouhých diskusích pustili dál pěšky jen lékaře. Ani sanitka, kterou vyslalo velitelství později, nedorazila na místo. Kamarádství všech zúčastněných oné nešťastné srpnové události zocelené společně prožitým utrpením v boji drží pevně dál. Pravidelně se setkávají u hrobu Petra Valeše v Rožmitále na Šumavě a Luďka Zemana v Hodoníně, kde navštěvují i Luďkovu maminku. I taková byla válka v bývalé Jugoslávii, je to „teprve“ 25 let a v zemi, kterou máme spojenou s mořem, odpočinkem a pohodovými zážitky. Nechce se ani věřit.

V Uherském Hradišti je hrob praporčíka in memoriam Radima Vaculíka. Je jedním z těch, kteří zahynuli vlivem nastraženého výbušného zařízení, stalo se to před jedenácti lety, čili v roce 2008. Byla to jeho první mise, kterou započal v únoru téhož roku jako řidič 1. mobilního pozorovacího týmu bojových jednotek 1. kontingentu Armády České republiky PRT ISAF v afghánském Logaru. Měli před sebou posledních 23 kilometrů. Pět členů provinčního rekonstrukčního týmu se po inspekci třetího největšího měděného dolu na světě u afghánské obce Aynak zrovna vracelo na základnu Shank v provincii Logar. Byl 30. duben 2008, krátce před čtvrtou hodinou odpolední, když se pod koly jejich Humvee ozvala exploze.

Psali jsme: Den otevřených dveří Fakulty ekonomiky a managementu Univerzity obrany

DSC_0046Foto: U hrobu praporčíka in memoriam Radima Vaculíka | Pavel Křižka (se souhlasem autora)

Nástražný výbušný systém zranil celou osádku včetně řidiče Radima Vaculíka, jenž zemřel na následky zranění pár hodin po incidentu, Robert Chudý byl zraněn těžce. Zdravotník, který jel v obrněnci za skupinou, po nehodě přiznal, že když poskytoval první pomoc, své kamarády ze základny poznával jen podle jmenovek na spálených uniformách. Smrt Radima Vaculíka byla v krátké době již druhým úmrtím českého vojáka v Afghánistánu. Pár týdnů před tím, 17. března, totiž sebevražedný atentátník zabil v Gerešku příslušníka Útvaru speciálních operací Vojenské policie Milana Štěrbu, zvaného „Bosna“. „V misi stojí vojáci každou chvíli tváří v tvář smrti, o to více si uvědomují svůj život,“ pronesl během bohoslužby vojenský kaplan Jaroslav Knichal. „A Radim to nejcennější, co měl, obětoval pro mír a pokoj tohoto světa.“ Byl pochován na hřbitově v Uherském Hradišti – Mařaticích. Posmrtně byl povýšen do hodnosti praporčíka a vyznamenán Křížem obrany státu. Členové výpravy mu položili na hrob věneček, svíčku a vlaječku, chvilku tiše postáli. Jak na něho vzpomíná jeho kolega, Radim byl skromný a strašně příjemný člověk a bezkonfliktní voják. Radimu Vaculíkovi tehdy bylo 29 let.
V minulých letech bylo zvykem, že poutní Cestě poděkování, úcty a pokory požehnal a poutní věnečky posvětil vojenský kaplan v kostele sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech. I toto koronavirus pozměnil, letos se žehnání uskutečnilo přímo v Pastoračním centru vojenských kaplanů v Lulči. Skvělý, otevřený člověk, ředitel pastoračního centra a duchovní služby AČR, pplk. Josef Konečný, ze kterého sálá člověčenství na dálku, během žehnacího aktu vyzdvihl sílu a poslání cesty, důležitost vyjadřovat pozůstalým rodinám podporu a povzbuzení. Bylo to důležité společné uvědomění si hlavního cíle výpravy, uspořádání myšlenek, pozastavení a ponoření se do té správné poutní nálady. Díky moc, padre. S božím požehnáním vyráží poutníci na tu dlouhou štreku křížem krážem po naší krásné zemi.
 
Následoval přejezd na sever téměř k polským hranicím, do Albrechtic. Na místním hřbitově s krásným dřevěným kostelíkem je místo posledního odpočinku poručíka in memoriam Adriana Wernera. V loňském roce místo jeho posledního odpočinku navštívila výprava spolu s Adrianovou maminkou, bratrem a sestrou. Poté s nimi strávili krátký čas v Adrianově rodném domě, byl to jeden z nejemotivnějších momentů, takový ten co si budete pamatovat do konce života. Osudy všech padlých se nás hluboce dotýkají a těch, u kterých se s blízkými poznáme osobně, ještě o to více. Cítíme k nim hluboký respekt.

DSC_0079Foto: Místo posledního odpočinku poručíka in memoriam Adriana Wernera | Pavel Křižka (se souhlasem autora)

Paní Wernerové a její rodině děkujeme za otevřené přijetí, moc si toho vážíme. Adrian Werner byl v březnu 2011 vyslán jako velitel 5. výcvikového týmu 2. jednotky OMLT ÚU AČR ISAF do Afghánistánu. Za čtyři měsíce byl těžce raněn v provincii Wardak při útoku na předsunutou základnu koaličních sil. Vojenským speciálem byl přepraven do Ústřední vojenské nemocnice v Praze a po dohodě s rodinou v srpnu 2011 do vojenské nemocnice v Olomouci, kde svým zraněním podlehl. Pochován byl s vojenskými poctami, posmrtně byl povýšen do hodnosti poručíka a vyznamenán Křížem obrany státu. "Česká republika přišla v osobě dvaatřicetiletého Adriana Wernera o vynikajícího vojáka. Rotmistr Werner nosil na rukávu uniformy českou vlajku a své vlasti přinesl oběť nejvyšší. Česká republika je součástí nejsilnější vojenské aliance na světě a v Afghánistánu plní své spojenecké závazky. Bohužel služba vlasti někdy přináší i ztráty a oběti. Na rozdíl od českých sportovců naše vojáky nevidíme tak často v mediích. Své životy však nasazují za naše bezpečí a za bezpečí budoucích generací. Rodině rotmistra Adriana Wernera a jeho přátelům vyslovuji svoji nejhlubší soustrast," uvedl tehdejší ministr obrany Alexandr Vondra při posledním rozloučení.

Poslední přejezd prvního dne vedl do Bouzova, vesničky s hradem princezny Jasněnky, ke hrobu poručíka in memoriam Roberta Vyroubala. Uctili památku, položili věneček, zapálili svíčku a zavzpomínali na Roberta, i jeho partnerku a jeho syna. Díky dřívějším osobním setkáním je pro členy výpravy tato zastávka srdeční záležitostí. Robert Vyroubal v březnu 2011 vyjel do svojí páté mise jako příslušník 2. jednotky OMLT ÚU AČR ISAF do Afghánistánu. V květnu 2011 byl ve svých 31 letech smrtelně zraněn u vesnice Salar, když pod vozidlem, v němž jel jako střelec operátor, explodovalo improvizované výbušné zařízení. Posmrtně byl povýšen do hodnosti poručíka a vyznamenán Křížem obrany státu.

DSC_0122Foto: Poslední přejezd prvního dne vedl do Bouzova, vesničky s hradem princezny Jasněnky, ke hrobu poručíka in memoriam Roberta Vyroubala. | Pavel Křižka (se souhlasem autora)

3. den (7. 11. 2020) je velmi brzké sobotní ráno, opět mlhavé, výprava startuje z Bouzova do kraje, kde má spousta obcí přídomek „nad Orlicí“. Zrovna jako dvě zastávky výpravy – Kostelec nad Orlicí a Týniště nad Orlicí. V Kostelci nad Orlicí se nachází místo posledního odpočinku podporučíka in memoriam Vlastislava Hendricha, který ve svých nedožitých 20 letech tragicky zahynul v září 2002 při dopravní nehodě obrněného transportéru OT-64 nedaleko obce Šajkovac, o život při tomto incidentu přišel taky štábní rotmistr Luděk Severa, jehož hrob navštíví výprava v tomto roce jako poslední v Brně – Měníně. Vlastislav Hendrich byl v únoru 2002 vyslán jako střelec družstva granátometů 1. mechanizované roty 1. česko-slovenského praporu do mise KFOR. Posmrtně byl povýšen do hodnosti podporučíka a vyznamenán Záslužným křížem Ministerstva obrany ČR III. stupně.

DSC_0170
Foto: Místo posledního odpočinku podporučíka in memoriam Vlastislava Hendricha | Pavel Křižka (se souhlasem autora)

V Týništi nad Orlicí jede výprava uctít památku štábního praporčíka in memoriam Libora Ligače. Citát na jeho pomníčku říká, že: „Nebezpečí se leskne jako sluneční třpyt v očích odvážného muže.“… Libor Ligač nastoupil v dubnu 2014 do svojí druhé mise jako starší operátor 2. strážní roty BAF. V červenci 2014 zemřel na následky zranění, která utrpěl při útoku sebevražedného atentátníka u základny Bagram. Útok se stal ve čtvrt na šest ráno našeho času (7:45 místního času) při patrole v okolí základny Bagram ve východoafghánské provincii Parván. Čeští vojáci zrovna v místě prověřovali místo možného odpalu nepřátelských raket na základnu a během svého úkolu hovořili s místními obyvateli. Následně se do davu vmísil útočník, který měl na sobě pravděpodobně uniformu afghánské policie. Útok na místě nepřežili četař Ivo Klusák, desátník Libor Ligač, desátník Jan Šenkýř a rotmistr David Beneš, dva afghánští policisté a několik civilistů. Další obětí se stal rotmistr Jaroslav Lieskovan, který zemřel na následky těžkého zranění 14. července v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Libor Ligač byl pochován s vojenskými poctami v Týništi nad Orlicí. Posmrtně byl povýšen do hodnosti štábního praporčíka, vyznamenán Křížem obrany státu a medailí „Za hrdinství“. Libor Ligač je jedním z pěti padlých při útoku sebevražedného atentátníka 8. 7. 2014. Právě těchto pět obětí symbolizuje pět vlčích máků na Vzpomínkové lavičce válečných veteránů. Nápad vytvořit Vzpomínkovou lavičku válečných veteránů vznikl právě v té době jako reakce na neutuchající nutkání vytvořit něco konkrétního jako stálou připomínku novodobých válečných veteránů.

Po roce opět přijíždíme na Lesní hřbitov v Hradci Králové. Už minule nám byl sympatický, kdy jsme se na takovém hřbitově ocitli poprvé, surový smíšený les, náhrobky a pomníky roztroušené v travnatém porostu pod vzrostlými stromy. Hřbitovu dominuje jednoduchý vysoký dřevěný kříž stojící uprostřed mezi stromy. Místo jako dělané pro nekonečný spánek někoho, kdo v lese trávil spoustu času. Až v zadní části leží pomník dvou spolubojovníků - štábního praporčíka in memoriam Jana Šenkýře a štábního praporčíka in memoriam Jaroslava Lieskovana, dalších dvou z pětice našich vojáků, kteří zemřeli na následky utrpěné při útoku sebevražedného atentátníka u základny Bagram v červenci 2014, oběma bylo 39 let, oba se narodili ve stejném roce, ve stejném roce odešli na věčnost.

DSC_0193Foto: Až v zadní části leží pomník dvou spolubojovníků - štábního praporčíka in memoriam Jana Šenkýře a štábního praporčíka in memoriam Jaroslava Lieskovana. | Pavel Křižka (se souhlasem autora)

Byla to první mise Jana Šenkýře, kam odjel v dubnu 2014 jako starší řidič-specialista 2. strážní roty BAF. Posmrtně pak byl povýšen do hodnosti štábního praporčíka, vyznamenán Křížem obrany státu a medailí „Za hrdinství“. Ta poslední osudná mise Jaroslava Lieskovana byla jeho osmou. Na následky útoku zemřel v Ústřední vojenské nemocnici v Praze.  Posmrtně byl povýšen do hodnosti štábního praporčíka, vyznamenán Křížem obrany státu a medailí „Za hrdinství“. U jejich společného hrobu pokládáme věnečky, zapalujeme svíčky, dopoledne je tu ticho jako v kostele, jen na místo odbíjení zvonů na kostelní věži, tady v pravidelných intervalech přímo nad pietním místem silně tluče na vysoké borovici datel. Svírá u srdce při pohledu na navlhlý Průkaz nejlepšího táty a dětskou ručkou nakreslený obrázek s nápisem „mým superhrdinou je můj táta“, které jsou položeny na pomníku.

Z Hradce Králové se přesouváme do Jičína. Cílem je hrob štábního praporčíka in memoriam Ivo Klusáka, jednoho ze čtveřice padlých během útoku atentátníka v Bagramu  v červenci 2014. Také jeho památku jsme uctili položením věnečku a vlaječky a zapálením svíčky. Od března 2014 byl nasazen do své šesté mise jako starší řidič-specialista 2. strážní roty BAF. Pochován byl s vojenskými poctami v Jičíně. Posmrtně byl povýšen do hodnosti štábního praporčíka, vyznamenán Křížem obrany státu a medailí „Za hrdinství“. Bylo mu 34 let.

Malá vesnička Úštěk je nejsevernější místo republiky, které tato poutní výprava na svojí cestě navštíví. Nelehkou minulost této pohraniční oblasti připomíná spousta neudržovaných hrobů s německými nápisy na náhrobcích, živí odešli, ale zemřelí zůstali. Zde se nachází také hrob podporučíka in memoriam Ivana Zapadla, který v dubnu 2001 nastoupil do svojí druhé mise SFOR jako ženista 2. ženijní skupiny EOD 5. mechanizovaného praporu. Tragicky zahynul ve 23 letech při explozi likvidované výbušniny. Posmrtně byl povýšen do hodnosti podporučíka a vyznamenán Záslužným křížem Ministerstva obrany ČR III. stupně.

Na hrob posledního z pětice padlých z 8.července 2014 musí výprava přejet do Chomutova, kde navěky odpočívá štábní praporčík in memoriam David Beneš. Toho dne prováděla četa rutinní patrolu, při které došlo k sebevražednému atentátu, na jehož následky David Beneš zemřel. Bylo mu 28 let. V této misi působil od března 2014 jako starší řidič - specialista 2. strážní roty BAF. Posmrtně byl povýšen do hodnosti štábního praporčíka, vyznamenán Křížem obrany státu a medailí „Za hrdinství“. Místo jeho posledního odpočinku nemůžete na chomutovském hřbitově přehlédnout, je to pietní místo s velkým pomníkem s gravírovaným vojákem v životní velikosti a nápisem „Hrdinství, vlastenectví, odvaha a čest“.

DSC_0260Foto: U hrobu štábního praporčíka in memoriam Davida Beneše | Pavel Křižka (se souhlasem autora)

Na stejném hřbitově, přímo vedle Davida Beneše odpočívá štábní praporčík in memoriam Martin Marcin. U jeho hrobu najdete také Vzpomínkovou lavičku válečných veteránů. V dubnu 2018 odjel na svou pátou a poslední zahraniční operaci do Afghánistánu, kde velel 2. strážnímu družstvu 10. strážní roty BAF. Zemřel na následky zranění, která utrpěl při útoku sebevražedného atentátníka nedaleko spojenecké základny Bagram, stejně jako Kamil Beneš a Patrik Štěpánek teprve před dvěma lety. Jsou na tu událost ještě čerstvé vzpomínky.

DSC_0270Foto: Na stejném hřbitově, přímo vedle Davida Beneše odpočívá štábní praporčík in memoriam Martin Marcin. | Pavel Křižka (se souhlasem autora)

O to je to silnější, že se poutníci setkali s Martinovou maminkou a jeho tetou, velice příjemné setkání, plné pochopení. Poslední rozloučení s Martinem Marcinem se uskutečnilo s vojenskými poctami 14. srpna 2018 v kostele sv. Ignáce v Chomutově. Posmrtně byl dnem 5. srpna 2018 povýšen do hodnosti štábního praporčíka a vyznamenán Křížem obrany státu. Prezident republiky ho dne 28. října 2018 vyznamenal Medailí Za hrdinství. 

V královském městě Rakovníku navštívili poutníci hrob a uctít památku podporučíka in memoriam Petra Šimonky, který je umístěný hned po levé straně za starobylým Památníkem bojovníkům za svobodu 1914 – 1918 a 1939 – 1945.

DSC_0294
Foto: U hrobu Petra Šimonky | Pavel Křižka (se souhlasem autora)

Petr Šimonka byl pomocníkem - řidičem štábu čs. samostatného speciálního protichemického praporu a byl odveden do Saúdské Arábie, kde tragicky zahynul při bojovém poplachu v polním táboře Hafar el Batin tak, že si způsobil nešťastnou shodou náhod průstřel břicha vlastním samopalem. Pochován byl 31. 1. 1991 s vojenskými poctami v Rakovníku. Posmrtně byl povýšen do hodnosti podporučíka, vyznamenán Záslužným křížem MO ČR III. stupně a čestným pamětním odznakem „Za službu míru“. Bylo mu 21 let, když se stal prvním, který se domů z mise nevrátil. 

CENOVÉ BOMBY (406)

Komentáře

Článek nemá žádný komentář. Buďte první!

Přidat komentář

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací