Uctění dne válečných veteránů aneb Cesta poděkování, úcty a pokory - díl III.
Military muzeum generála Sergěje Jana Ingra z.s. ve Vlkoši (realizátor největšího živého vlčího máku v ČR 11. 11. 2016) si pro letošní výročí válečných veteránů 11. listopadu 2017 připravilo naprosto výjimečnou akci s názvem CESTA PODĚKOVANÍ, ÚCTY A POKORY, což je poutní cesta, jejíž hlavním cílem je umístění Vzpomínkové lavičky válečných veteránů na hřbitově Brookwood v Londýně, kde je památník a hroby padlých Čechoslováků v 2. světové válce. Všechny díly si můžete přečíst zde.
12. 11. 2017
12. 11. 2017, neděle. Bonusem po splnění úkolů a zároveň velkou ctí, byla pro výpravu účast jejích tří členů v The Remembrance Sunday Cenotaph Parade pořádaném největší britskou asociací válečných veteránů The Royal British Legion. Na velkém venkovním prostranství královské jízdy v centru Londýna se seřadilo na tisíce účastníků pochodu, ze všech možných jednotek britské armády či napomáhajících civilních uskupení. Každý jednotlivec byl pečlivě vybrán a přes několik kontrol na speciální vstupenku vpuštěn dovnitř.
Foto: Jsme na seřadišti pochodu zmrzlí ale odhodlaní
Nepršelo, ale zima byla pořádná, na první pohled se však „našim" zdálo, že Angličané zimu necítí, nikdo na sobě nedal nic znát. Všichni gentlemani ve slavnostním, v pečlivě vyžehlených košilích s naprosto perfektně sedícími úbory, bezchybně uvázanými vázankami. Přítomné ladies s vkusnými kloboučky, stylovými šálami a šátky. Všichni do jednoho hrdě nesoucí květy vlčího máku, žádný náznak nabubřelosti nebo okázalosti, naopak jen šarm a velmi vstřícná noblesa projevovaná všem okolo, přestože seřazení pochodu trvalo více než hodinu.
Než se pochod dal do pohybu, proběhla slavnostní ceremonie pokládání věnců královské rodiny, společné modlitby, dvě minuty ticha za padlé. Je neuvěřitelné, že od prvního výstřelu z děla do druhého ohraničující zmiňované dvě minuty věnované vzpomínce na padlé, všichni v pochodu i veřejnost v ulicích podél zábran, zkrátka ty tisíce lidí dosáhly absolutního ticha.
Foto: Foto ze záznamu britské stanice BBC, kde můžete vidět českou reprezentaci ve slavnostním pochodu The Remembrance Sunday Cenotaph Parade
Následné modlitby odříkávali nahlas všichni a všichni také nahlas zpívali. Nebyli to účinkující a přihlížející, byl to jeden homogenní celek. Neuvěřitelné. A našinci obdivně vrtá v hlavě: „Sakra, jak je to možné? Čím to je? Nedělají to proto, že je to přikázaná povinnost, ale protože to tak cítí a chtějí." Popsat pocit pochodujícího v průvodu, míjejícího davy tleskajících někdy i skandujících lidí vyjadřujících upřímnou radost a nadšení, vnímajícího pohledy přítomných členů královské rodiny a vzdávajícího hold u památníku Cenotaph Memorial a poté princi Edwardovi, zřejmě není v lidské moci. Velká škoda, že je to nepřenosná zkušenost. Zkušenost nutící k přemýšlení, tříbení myšlenek a formování osobních postojů.
Foto: Loučení s Londýnem jak jinak než poděkováním a položením našich požehnaných venečků u památníku boje o Británii a u domu Porchester gate a teď huraaa na trajekt zpět do Francie
Epilog
Celá cesta, či pouť, jak je Vám to, jako čtenáři, nakonec bližší, přivádí k jednoznačnému závěru. To, jak žijeme, je na každém z nás, jaké hodnoty vyznáváme, je na každém z nás, to, jaké hodnoty vštěpujeme našim dětem, je na každém z nás, na naší vlastní zodpovědnosti v konání v každodenním životě, v malých detailech. Nebojme se být poctiví, nadšení v jakémkoli konání, přející ostatním, gentlemanští, odvážní a optimističtí ve víře v dobrou budoucnost. Chtějme to po sobě, po ostatních, chtějme to také po našich představitelích. Není to jen právo, je to naše povinnost. Potřebujeme to jako sůl.
Foto: To, jak žijeme, je na každém z nás, jaké hodnoty vyznáváme, je na každém z nás, to, jaké hodnoty vštěpujeme našim dětem, je na každém z nás, na naší vlastní zodpovědnosti v konání v každodenním životě, v malých detailech
Aby závěr nevyzníval nijak pateticky a protože jsme praktici s nohama na zemi a kritickým myšlením (rozuměj, ne vše kritizovat, ale vytvářet si vlastní názor), je nám jasné, že to nebude procházka růžovou zahradou, ale pořádná túra. Takže Šťastnou cestu, přátelé, a nezapomeňte, že PODĚKOVAT NENÍ SLABOST!
Přejí všichni členové „CESTY PODĚKOVÁNÍ, ÚCTY A POKORY": Petr Něnička, Andrea Něničková, Petra Kudová, Pavel Křižka, Veronika Raszyková a Petr Suchánek.
Komentáře