EXCALIBUR
CZUB
CZUB

V 50. letech vznikl v USA šílený nápad – postavit ponorkovou letadlovou loď. Piloti měli přistávat vertikálně

 24. 09. 2021      kategorie: Vojenská historie      8 komentářů
Přidat na Seznam.cz

V 50. letech 20. století Spojené státy již usilovně experimentovaly s myšlenkou odpalování velkých raket z ponorek, což byla počáteční fáze námořní části tzv. jaderné triády. Tato koncepce se zdála být natolik slibná, že někteří představitelé námořnictva začali dokonce uvažovat o tom, že by z trupu ponorky mohli vypouštět malé stíhačky, stejně jako rakety. Dnes americké letadlové lodě s jaderným pohonem a ponorky s balistickými raketami představují dvě nejsilnější formy síly, jakými kdy jakákoli mocnost disponovala. Na konci padesátých let minulého století měla Amerika v plánu spojit obě výše uvedené zbraně do něčeho dosud nevídaného - ponorkové letadlové lodi.

Monopol na ničivou sílu štěpení atomu měly Spojené státy po svržení atomových bomb na japonská města Hirošimu a Nagasaki jen pouhé čtyři roky. Již 29. srpna 1949 provedli bývalí spojenci z druhé světové války v Sovětském svazu svůj vlastní jaderný test na zkušebním polygonu v Semipalatinsku v dnešním Kazachstánu. Zatímco americké použití atomových zbraní možná přivedlo svět do tzv. atomového věku, až sovětský test uvrhl obě dominantní světové supervelmoci do následného desetiletí trvajícího soupeření, které dnes známe jako studenou válku.

USS_Halibut_SSGN-587Foto: USS Halibut (SSGN-587) vypouští střelu Regulus | Wikimedia Commons / Public domain

Obrovská ničivá síla těchto nových zbraní si vynutila strategický posun ve vojenských operacích na celém světě. Dnes je obtížné plně docenit rozsah výzvy, kterou jaderné zbraně představovaly pro vojenské operace v oněch prvních dnech. Od počátku 60. let 20. století fungovaly světové jaderné velmoci v rámci konceptu vzájemně zaručeného zničení neboli MAD (Mutually Assured Destruction). Předpoklad MAD byl jednoduchý, jak jej stanovil ministr obrany prezidenta Kennedyho Robert McNamara: na jakýkoli jednotlivý sovětský jaderný útok by se odpovědělo palbou amerických jaderných zbraní, což by vyvolalo plnohodnotné spuštění sovětských jaderných zbraní ve smrtící kaskádě.

Samozřejmě ne všechno vojenské plánování bylo založeno na hledání nových způsobů použití jaderných zbraní. Bylo také naléhavě nutné vyvinout strategie a technologie, které by byly schopné bojovat po několika prvních salvách jaderné výměny. Jednou z oblastí, která vzbuzovala zvláštní obavy, byla nově získaná americká letecká síla. Na začátku druhé světové války měly Spojené státy jen asi 2 500 vojenských letadel, ale na konci války byla Amerika již leteckou velmocí. S více než 300 000 taktickými letadly a flotilou nejmodernějších bombardérů na světě (B-29 Stratofortress) Amerika dobře věděla, že případná třetí světová válka se bude odehrávat převážně na obloze. To však představovalo problém, pokud by byla všechna letiště zničena jadernou palbou.

Výše uvedené téma vedlo k řadě zajímavých programů, včetně UFO podobného letounu Avro Canada VZ-9-AV Avrocar, který teoreticky ke startu nepotřeboval vzletovou dráhu. Jiná strategie, poprvé představená v 50. letech minulého století, pak počítala s flotilou stíhaček, které nepotřebovaly vzletové a přistávací dráhy, a dokonce ani hangáry, které by mohly být cílem nepřátelských bombardérů. Místo toho chtělo americké námořnictvo vypouštět stíhačky z ponorek, stejně jako experimentovalo s vypouštěním řízených střel. 

Po provedení raketových zkoušek na palubě speciálně upravených lodí postavilo námořnictvo dvě diesel-elektrické ponorky s řízenými střelami, známé jako třída Grayback. Tyto ponorky mohly nést čtyři nadzvukové střely Regulus II s plochou dráhou letu a jadernou hlavicí. Po slibných výsledcích ponorek třídy Grayback pak námořnictvo postavilo jediné plavidlo třídy Halibut - ponorku s jaderným pohonem, která mohla nést až střel Regulus II. Na rozdíl od dnešních balistických raket odpalovaných z ponorek nebyly střely Regulus II odpalovány, pokud byla ponorka ponořená. Ponorka se musela vynořit a vypustit střely přes rampu, která vedla po přídi lodi.

Aby se mohla bránit proti nepřátelským lodím, nesla USS Halibut také šest torpédometů ráže 533 milimetrů, což z 350 stop dlouhé ponorky činilo 5 000 tisíc tun vážícího válečného obra. Díky svému jadernému reaktoru měl Halibut neomezený dosah, což bylo důležité, protože rakety Regulus II, které ponorka nesla, měly dolet jen asi 1 600 km.

Protože byl Halibut navržen tak, aby byl schopen nést řízené střely podobné, jako nesly stíhací letouny s posádkou, námořnictvo v tom vidělo příležitost. Nové ponorky měly být použity nejen pro odpálení samotných raket, ale také jako letadlové lodě. Druhá světová válka prokázala hodnotu letadlových lodí pro americké námořnictvo, ale poté, co námořnictvo v konfliktu ztratilo pět takových plavidel a sedm dalších doprovodných letadlových lodí, nabízela se úvaha o letadlové lodi, která by se po vypuštění stíhaček mohla ponořit.

Na základě modelu Halibut tak americké námořnictvo navrhlo ponorkovou letadlovou loď AN-1, která by nesla osm stíhaček uložených ve dvou hangárech uvnitř trupu lodi. V rámci vypuštění stíhaček by se ponorka vynořila a stíhačky by startovaly kolmo vzhůru. Aby bylo možné zvládnout svislý start, měly být k letounům po jejich umístění na startovací kolejnici připevněny pomocné startovací motory. Ty by se pak zažehly a vynesly stíhačku do vzduchu s dostatečnou rychlostí a výškou, aby ji vlastní motory udržely v letu.

Podle plánů námořnictva měl ponorkový letounový nosič AN-1 vypustit čtyři stíhačky za pouhých 6 minut a všech osm stíhaček za méně než osm minut. Dnešní superletadlové lodě třídy Nimitz mohou sice při plném pohybu vypustit stíhačku každých 20 vteřin, avšak v té době bylo vypouštění osmi stíhaček za osm minut považováno za velmi slibný výkon, zejména pro letadlovou loď, která se po startu může opět ponořit.

Zpočátku námořnictvo doufalo, že bude s novou ponorkou používat konvenční stíhací letouny, a po krátkou dobu se pro tuto roli uvažovalo konkrétně o letounu Grumman F-11F Tiger. V padesátých letech však došlo k tak rychlému pokroku v letectví, že F-11 byl brzy považován za příliš pomalý, aby mohl potenciálním protivníkům konkurovat. Místo toho se námořnictvo obrátilo na společnost Boeing, aby vyvinula speciálně konstruované stíhačky, které by nejen zvládly zátěž při vertikálním startu z ponorky letadlové lodi, ale které by také mohly dosahovat rychlosti až Mach 3. 

Navrhované stíhačky Boeing nikdy nedostaly oficiální označení, ale podle plánů měly mít celkovou délku 21 metrů, výšku 6 metrů a rozpětí křídel pouhých 6,4 metrů. Pohánět je měl proudový motor Wright SE-105 o tahu 10 400 kg a letoun měl pilotovat jeden pilot. Plán společnosti Boeing počítal také s tím, že ke stíhačkám budou připojeny další dva motory SE-105, které by zajistily jejich vertikální vzlet. Jakmile by pak letoun dosáhl dostatečné výšky, přídavné motory by odhodil. V plánu bylo také odhozené motory zpětně dohledávat a znovu využít.

Zkoušky vertikálního vzletu na testovacích platformách prokázaly životaschopnost výše popsaného startu, avšak samotný vzlet byl jen polovinou toho, co měly stíhačky zvládat. Letouny také musely být schopny na ponorkové lodi přistát. Na hladinových letadlových lodích se to provádí tradičním způsobem, kdy stíhačky k přistání používají hák a lano.

Protože však na ponorce nebyl pro takovýto způsob přistání dostatečný prostor na palubě, uvažoval Boeing o tom, že by stíhačky AN-1 přistávaly vertikálně stejně jako při vzletu. Teoreticky to bylo možné, ale testy tohoto přistávacího řešení se nakonec ukázaly, kromě nejzkušenějších pilotů, jako příliš riskantní. Aby mohli piloti přistát svisle s motorem obráceným k palubě lodi, museli by se během přistání otáčet a dívat se přes rameno - jako když s proudovým motorem couváte na parkovací místo shora a dobře víte, že váš letoun (a potenciálně i ponorka) při sebemenší chybě exploduje. 

V následujících letech se pak vojenská situace opět dramaticky změnila, protože nové balistické rakety umožnily odpalovat jaderné zbraně na vzdálené cíle s velkou přesností a doktrína vzájemně zaručeného zničení snížila pravděpodobnost, že by úvodní jaderná výměna zničila letiště. Amerika nakonec investovala a stále investuje velké prostředky do mohutných letadlových lodí, které se sice nedokáží ukrýt před nepřátelskými raketami, ale nabízejí mnohem větší možnosti a univerzálnost, než by kdy dokázala plánovaná ponorková letadlová loď AN-1.

Zdroj: sandboxx.us

 Autor: Petr Žák

CENOVÉ BOMBY 258)

Komentáře

zero foxtrot

27. 09. 2021

miro uz sakra pochop ze komunista neni clovek. je to jen zasranej sajrajt kterej je cas od casu potreba vystourat z podrazek bot.
lepsi mrtvej nez rudej.

otacon70

25. 09. 2021

Mira - byl to navrh jednoho generala, ktery Truman odmitl. To Rusové by v takové situaci neváhali ani vteřinu.

Míra

24. 09. 2021

otacon70
předpokládám správně, že pro tebe jsou USA ti "správní hoši", přestože neváhají kvůli svým zájmům povraždit miliony lidí nejraději pod záminkou šíření USA demokracie?

Czert

24. 09. 2021

Karlik
Kdyz ty ses takovy genital, proc pro muska nestavis rakety?
Nebo ses ubohy slovansky kecakek?

Czert

24. 09. 2021

Frantik
Skoda ze ty ses nenaridil o 5 min driv, mohl si zachranit cely svet pred komunismem.

otacon70

24. 09. 2021

V roce 1949, když měly USA na 130 jaderných pum, navrhl velitel SAC, Curtis LeMay, útok na 70 sovětských měst. Tehdy neriskovali vůbec nic, za pár let by už zemřely miliony Američanů.

Franta Antikomunista

24. 09. 2021

Anebo se mohli zeptat tebe určite bys jako spravny čech byl chtřejší a všechno bys veděl lepe.

Czert

24. 09. 2021

Amici se mohli zeptat japonciku na uspechy s jejich ponornymy letadlovkami a prisly by na to, ze je to cele nesmysl.

Přidat komentář

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací