První cvičení tohoto roku se uskutečnilo na nejnovějších stíhacích letounech Su-35S, které vstoupily do služby teprve v roce 2019. Cvičení proběhlo v Tverské oblasti na letišti Chotilovo.

Piloti startovali za bouře a zhoršené viditelnosti. Uskutečňovali rychlé vzlety během fingovaných útoků na přistávací dráhu, společně s únikem a následným přistáním na alternativních letištích. Dalšími fázemi cvičení byl manévrovací letecký boj a nácvik raketových útoků. Navzdory náročným povětrnostním podmínkám letadla vzlétla bezchybně a piloti úspěšně dokončili všechny úkoly.

Foto: Su-35S | V. Kuzmin / CC BY-SA

Su-35S je nadzvuková víceúčelová stíhačka generace 4++.  Svůj debutový let uskutečnila 19. února 2008. Tato stíhačka je generačním nástupcem Su-27. Suchoj Su-35 (kód NATO - Flanker E) zdědil po svých předchůdci všechny jeho špičkové schopnosti získat vzdušnou převahu, Su-35S je navíc výrazně propracovanější díky vyššímu použití kompozitních materiálů, novému a výkonnějšímu motoru, většímu doletu, menšímu efektivnímu radarovému odrazu (RCS - radar cross section) a většímu užitečnému zatížení. Letoun má také vyšší bojovou nosnost, novou avioniku, nový elektronický bojový systém apod.

Foto: Su-35S | Public Domain

Su-35S váží 19 tun, praktický dostup má 20 tisíc metrů, může vyvinout maximální rychlost 2500 kilometrů za hodinu a je určen pro jednoho pilota. Výzbroj stíhačky obsahuje 30milimetrový kanón a může nést až osm tun raket a bomb různých typů. Su-35S mají ruské ozbrojené síly v provozu od roku 2015.

Video: Reportáž ze cvičení na nejnovějších verzích stíhacího letounu Su-35S / YouTube

Suchoj Su-35 je výraznou modernizací předchozího stroje Suchoj Su-27. Na počátku vývoje nesl název Su-27M, ovšem postupem času došlo k mnoha významným změnám motorů, radaru, zbraňových systémů i navigace, takže dostal název Su-35. První prototyp letounu vzlétl v roce 1988. Do služby v ruském vojenském letectvu byl nasazen roku 1995.

V podobě Su-27 letectvo Sovětského svazu získalo výkonný stroj představující absolutní světovou špičku po stránce aerodynamického řešení. Avšak některé prvky Su-27 nedosahovaly požadovaných parametrů. Především rozsah funkčních možností avioniky se nevyrovnal americkým F-16C/D, F-15E a F-18C/D. Proto již po nástupu Su-27 do výzbroje bylo přijato rozhodnutí o další modernizaci letounu. Požadavky na nový letoun byly následující:

• schopnost ničení obtížně zjistitelných cílů
• vysoká bojová životnost
• nižší pracovní zatížení pilota
• spolehlivá činnost za podmínek REB (radioelektronický boj)
• zvýšení efektivnosti letounu bez spolupráce s externími prostředky navedení

Foto: Letoun Su-27M | Wikimedia Commons

První z prototypů Su-35 vzlétl T-10M-1 s trupovým číslem 706. Svůj standardní let absolvoval dne 28. června 1988 a letoun měl standardní šedomodrou kamufláž. Tento prototyp měl ještě původní podvozek převzatý beze změny od základní stíhací verze Su-27, s jednoduchým kolem a také původní svislé ocasní plochy s horní, šikmo říznutou hranou směrem dozadu dolů. Letoun byl vybaven původním radiolokátorem. V roce 1992 se vznesl první předsériový letoun s označením T-10M-3 a do poloviny roku 1994 bylo vyrobeno celkem 9 letounů.

Od roku 1992 byl Su-27M nabízen na mezinárodním trhu pod exportním jménem Su-35. Letadlo se zúčastnilo více leteckých show a koncem tisíciletí i tendrů na nákup stíhaček pro korejské a brazilské letectvo. Přestože byl Su-27M obratnější než Su-27, měl modernější avioniku a nesl větší škálu zbraní typu vzduch-země, Rusko s ním žádné exportní úspěchy neslavilo. Bez ohledu na to, že se nepodařilo prodat do zahraničí ani jediný kus, šlo skutečně o pokrokovou modernizaci. Konstruktérům se podařilo snížit hmotnost letadla použitím kompozitních materiálů a hliníko-lithiových slitin. Jedním z charakteristických rysů této konstrukce byla kachní křídla, která zlepšila proudění vzduchu nad křídly.

Foto: Letoun Su-35 | Pixabay se souhlasem autora

Tato zlepšená aerodynamika v kombinaci s ovládáním letadla přes systém fly-by-wire umožnila stroji létat pod úhlem náběhu 120°. O pohon se staral dvouproudový motor Ljulka AL-31FM (AL-35F), který byl větší a spolehlivější než jeho předchůdce a dosahoval maximálního tahu 125 kN. Nový radar N011 mohl sledovat 15 vzdušných cílů a na šest z nich současně navádět rakety. Kokpit byl modernizován a vybaven barevnými LCD obrazovkami. Dolet byl zvýšen na 4 000 km a dal se prodloužit ještě více díky možnosti tankování paliva za letu. Zajímavostí je, že následnou úpravou Su-27M vznikla v roce 1996 experimentální letoun Suchoj Su-37 s měnitelným vektorem tahu. I když se Su-37 nikdy nedostal do výroby, některé z jeho vylepšení byly integrovány do pozdějších modernizací jako je Su-30MKI a Su-35S.

V roce 2003 se Suchoj pustil do druhé modernizace Su-27, která byla později nazvána 'Su-35S' . Tato varianta má výrazně přepracovaný drak, vylepšenou avioniku, motory s měnitelným vektorem tahu a snížený čelní radarový odraz. První experimentální Su-35S byl dokončen v létě 2007 a poprvé se objevil na veřejnosti na ruských leteckých dnech MAKS-2007. Svůj první let absolvoval 19. února 2008. V roce 2010 se začal Su-35S sériově vyrábět a do armády byl zaveden 12. února 2014. Su-35S je víceúčelová stíhačka generace 4++, využívající technologie páté generace. Představuje technologický mezistupeň mezi Su-30MK a vyvíjeným T-50 PAK FA.

Foto: Letoun Su-35S během vzletu | Wikimedia Commons