Válka ve Vietnamu a američtí váleční zajatci
Pravděpodobnost přežití amerických vojáků v komunistickém zajetí závisela především na tom, kde byli američtí vojáci zajati, zda v Severním nebo v Jižním Vietnamu. Pokud byli zajati na jihu, měli smůlu. Byla to válečná zóna a Vietcong neměl čas, zdroje ani chuť držet válečné zajatce. Narazil jsem však na jednu výjimku. V knize Toma Manga "Tunely Cu Chi" si kapitán Vietcongu jménem Nguyen Thanh Linh vzpomněl na 2 americké válečné zajatce, které měl během války ve svém držení. Podle kapitána Linha zajatci odmítli jíst rýži jako Vietnamci a trvali na tom, aby dostali chléb a maso. Linh a jeho muži podle jeho slov museli krást chleba a maso, aby zajistili svým americkým válečným zajatcům vyšší životní úroveň než měl samotný Vietcong. Jednou dokonce jídlo pocházelo ze základního tábora americké 25. pěší divize, kam komunisté pronikli. Oba Američané však nakonec v kambodžské džungli zemřeli na malárii, protože komunisté neměli léky nazbyt a komunistický komisař zakázal, aby je kapitán nechal léčit.
Foto: Pravděpodobnost přežití amerických vojáků v komunistickém zajetí závisela především na tom, kde byli američtí vojáci zajati, zda v Severním nebo v Jižním Vietnamu. | U.S. Army
Zacházení kapitána Linha s americkými zajatci je však spíše výjimkou a nikoli normou. Většina amerických vojáků zajatých v Jižním Vietnamu, kteří přežili první kritické dny zajetí, kdy bojovníci Vietcongu bývali nejbrutálnější, byla poslána po Ho Či Minově stezce přes Kambodžu a Laos do Hanoje, což byla cesta dlouhá přes 2000 km vedoucí přes hory a džungli. Tento pochod smrti přežilo jen málo válečných zajatců. Ti se totiž na cestu často vydali zraněni díky brutálnímu zacházení stráží, byli podvýživení a často během cesty čelili útokům vlastních letadel. Ho Či Minovu stezku tak dodnes lemují desítky bezejmenných hrobů, ve kterých leží zabití američtí zajatci.
Pokud byli Američané zajati na severu, což se týkalo především pilotů amerického letectva a námořnictva, měli tito vojáci větší šanci na přežití. I když nemuseli dlouze cestovat džunglí, aby se dostali do vězení pro válečné zajatce jako jejich spolubojovníci na jihu, americké sestřelené piloty čekalo na severu jiné nebezpečí. Na zajatce často brutálně útočili severovietnamští vesničané, kteří je považovali za vzdušné piráty, kteří z nebe rozsévali smrt. Nejednou byli sestřelení letci napadeni rozzuřeným davem, a museli tak být chráněni ozbrojenými milicemi. Někdy se ovšem milicionáři nehodlali rozkazy řídit a nechali dav, aby bezbranného zajatce zlynčoval. Je zaznamenán také případ, kdy byl jeden americký pilot ukřižován či jiný byl utopen v řece.
Podmínky ve věznicích v Severním Vietnamu byly otřesné. Američtí váleční zajatci byli drženi na samotce celé měsíce a někdy i celé roky. Jejich vězeňské šaty byly zamořené škůdci a vězni byli krmeni jen řídkou dýňovou nebo zelnou polévkou, do které Vietnamci občas přidali trochu sádla. Stráže jim do jídla navíc často močili. Zajatci měli minimální přístup k lékařské péči a byli samozřejmě mučeni. Po údajně hanebném výkonu některých amerických válečných zajatců během korejské války přijali Američané v roce 1955 tzv. Kodex chování pro vojenský personál, který zajatcům zakazoval spolupracovat s vězniteli. Američtí váleční zajatci ve Vietnamu byli odhodláni tento kodex dodržovat, protože jednak měli strach, že kdyby ho porušili a byli by propuštění na svobodu, čekala by je ostuda a možná vojenský soud. Jiní prostě nechtěli americké armádě a svému národu udělat ostudu. V reakci na to použila severovietnamská táborová správa všechny prostředky, které měla k dispozici, a to včetně izolace, mučení a psychického týrání, aby jejich morálku zničila a donutila je odmítnout jejich závazek k americkému kodexu chování. Někteří váleční zajatci se vzdali a s komunistickými Severovietnamci spolupracovali. Je těžké přesně určit, kolik jich bylo, protože když se v roce 1973 vrátili všichni zajatci konečně domů, ministerstvo obrany se naštěstí rozhodlo, že nebude nikoho stíhat.
Někteří američtí zajatci však odmítli ustoupit i navzdory velmi brutálnímu zacházení. Velitel námořnictva Jeremiah Denton byl jedním z odhodlanějších a nejrespektovanějších válečných zajatců v Severním Vietnamu. Podle "Encyklopedie vietnamské války" Spencera Tuckera velitel Denton strávil v zajetí celkem 7,5 roku, včetně více než čtyř let samovazby přerušované mučením. Byl klíčovým vůdcem hnutí odporu, kterého jeho vrstevníci všeobecně uznávali jako jednoho z nejstatečnějších, nejtvrdších a nejvíce inspirativních válečných zajatců. V dubnu 1966 byl Denton svými vězniteli donucen zúčastnit se televizního propagandistického rozhovoru s japonskými novináři. Při odpovídání na otázky Denton předstíral potíže s oslepujícími televizními světly a mrkal okem v morseovce a hláskoval slovo "MUČENÍ". Díky tomu americké úřady s jistotou věděly, že američtí váleční zajatci jsou mučeni, kdy to předtím mohli jen předpokládat.
Dalším slavným americkým válečným zajatcem v severním Vietnamu byl poručík John McCain, který se později stal senátorem a republikánským kandidátem na prezidenta. 26. října 1967 McCain pilotoval A-4 Skyhawk, když byl sestřelen a havaroval ve Western Lake uprostřed Hanoje v severním Vietnamu. Z vody ho zachránili vietnamští mladíci, následně pilota zbil rozzuřený dav a někdo mu vrazil do slabin bajonet. Nakonec McCaina přivedli do věznice Hoa Lo, známé také jako "Hanojský Hilton". Severovietnamské úřady americkému pilotovi okamžitě nabídly, že ho pošlou domů už na začátku roku 1968. Bylo to pravděpodobně proto, že McCainův otec byl admirál, který velel všem americkým silám v Tichomoří a komunisté doufali, že by tato vstřícnost mohla pomoci během mírových jednání. McCain však odmítl a trval na tom, aby byly dodrženy standardní vojenské postupy a váleční zajatci byli vráceni do vlasti v pořadí, tedy podle datumu jejich zajetí. Během následujících 5,5 let v zajetí, a navzdory příšerným podmínkám, se kterými se McCain musel ve vězení vypořádat, pomáhal své spolubojovníky motivovat, aby vydrželi. Vytrvale také odmítal spolupracovat se svými vězniteli a bránil se jejich úporné snaze vynutit si od něj informace.
Američtí váleční zajatci v Severním Vietnamu se tajně pokusili zaregistrovat každého zajatého Američana, kdy zaznamenali celkem 766 ověřených zajatců. V souladu s pařížskými mírovými dohodami z roku 1973 bylo Severním Vietnamem v únoru a březnu 1973 propuštěno celkem 565 amerických vojenských a 26 civilních válečných zajatců. To znamená, že ostatní zajetí pravděpodobně nepřežili. Buď byli strážemi umučeni nebo podlehli nemocem či hladu.
Zdroj: britannica, warhistoryonline