Přistání proudového bojového letounu na palubě letadlové lodi představuje jednu z nejkomplexnějších a nejnáročnějších operací v moderním letectví. Nejde jen o rutinní proceduru, nýbrž o vrcholnou demonstraci inženýrské dokonalosti, přesné pilotáže a neochvějné disciplíny. V centru tohoto dechberoucího úkolu stojí často víceúčelový letoun F/A-18 Hornet (nebo jeho modernizovaná varianta Super Hornet), který je navržen speciálně pro drsné podmínky námořního provozu.

Foto: Vzlet F/A 18 Super Hornet z letadlové lodi | U.S. Navy

Psali jsme:Obrněný transportér OT-810 v driftu

F/A-18 Hornet: Inženýrská adaptace pro námořní operace

F/A-18 Hornet je dvoumotorový nadzvukový stíhací a útočný letoun, vyvinutý společnostmi McDonnell Douglas (dnes Boeing) a Northrop. Jeho konstrukce od počátku zohledňuje specifické požadavky operací z letadlových lodí. Robustní podvozek, zesílená dračová konstrukce, sklopná křídla pro úsporu místa a v neposlední řadě přistávací hák (arresting hook) jsou klíčové adaptace. Letoun je známý svou obratností, spolehlivostí a schopností plnit široké spektrum misí, od vzdušných bojů po přesné útoky na pozemní cíle. Pro přistání na palubě je však nejdůležitější jeho stabilita při nízkých rychlostech a vysoké úhly náběhu.

„Řízená havárie": Fyzika a dynamika přistání

Pojem „řízená havárie“ (controlled crash) výstižně popisuje podstatu palubního přistání. Pilot se s letounem o hmotnosti přesahující 14 tun a rychlostí kolem 240 km/h (130 uzlů) musí trefit do malé přistávací zóny, která měří pouhých 150 metrů na délku a pohybuje se jak vpřed (rychlost lodi až 30 uzlů), tak i vlivem vlnění moře. Na rozdíl od přistání na pevnině, kde se letoun „usedá“ na dráhu s minimálním vertikálním pohybem, F/A-18 doslova „narazí“ na palubu se specifickým vertikálním sestupem. Tento ráz musí pohltit podvozek, který je konstruován pro extrémní zatížení.

Kritické parametry a role LSO

Pro úspěšné přistání je nezbytná nekompromisní preciznost v udržování rychlosti, úhlu náběhu a sestupové dráhy. Pilot monitoruje řadu parametrů, včetně otáček motoru, které jsou udržovány na plný výkon (full throttle) po celý průlet přistávací zónou. Toto „gas-to-idle“ nastavení zajišťuje okamžitou dostupnost plného tahu pro případ „bolteru“ – situace, kdy letoun nezachytí záchytné lano a musí okamžitě zrychlit pro opětovný vzlet.

Klíčovou roli hraje Landing Signal Officer (LSO), který je umístěn na boku paluby a sleduje blížící se letoun. LSO vizuálně i rádiovou komunikací naviguje pilota a poskytuje mu kritické informace o odchylkách od ideální sestupové dráhy, rychlosti a úhlu náběhu. Jeho cílem je zajistit, aby letoun přistál s hákem v ideální pozici pro zachycení jednoho ze čtyř záchytných lan.

Optické naváděcí systémy a záchytné lano

Pilot je při finálním přiblížení naváděn Fresnel Lens Optical Landing System (FLOLS), často zvaným „Meatball“, který zobrazuje referenční horizontální linii a vertikální světlo. Toto světlo signalizuje, zda je letoun příliš vysoko, nízko nebo na správné sestupové dráze. Modernější lodě využívají Integrated Launch and Recovery Television System (ILARTS), který kombinuje optické a radarové sledování.

Samotný mechanismus přistání spočívá v zachycení ocelového lana (arresting wire) přistávacím hákem. Letadlové lodě mají obvykle čtyři taková lana, natažená přes přistávací dráhu. Lano je připojeno k hydraulickému brzdnému systému pod palubou, který letoun během několika málo sekund a desítek metrů zbrzdí z plné přistávací rychlosti na nulu. Zachycení lana je doprovázeno silným rázem a okamžitým zpomalením, které vystavuje pilota přetížení kolem 3-4 G.

Přistání F/A-18 na letadlové lodi je bezpochyby jednou z nejsofistikovanějších a nejrizikovějších procedur v celém leteckém průmyslu. Vyžaduje bezchybné fungování komplexních systémů letounu a lodi, perfektní koordinaci mezi pilotem a LSO, a především neuvěřitelnou úroveň výcviku a soustředění ze strany pilota. Je to doklad neustálého posouvání hranic lidských a technologických možností.

Zdroj: navy.mil