Námořní bitva o Flóabardagi se odehrála 25. června 1244 v islandském zálivu Húnaflói během občanské války za éry Sturlungů. Právě z tohoto rodu pocházel Þórður kakali Sighvatsson (1210-1256), který se tehdy se svými stoupenci postavil Kolbeinnu ungi Arnórssonovi (1208-1245). Kolbeinnovi muži byli seveřané, kdežto jejich nepřátelé pocházeli ze Západních fjordů Islandu. Primárními zbraněmi byly kameny házené mezi čluny. Podrobný popis bitvy lze nalézt ve Sturlungské sáze.

Foto: Námořní bitva o Flóabardagi se odehrála 25. června 1244 v islandském zálivu Húnaflói během občanské války za éry Sturlungů. | Shutterstock

Ve 13. století zažili potomci Vikingů jedny z nejkrvavějších bojů, když se vlivné klany snažily řešit vnitřní problémy. Samozřejmě ne bez účasti vnějších sil – právě za vlády norského krále se nakonec Islanďané sjednotili a uhasili vnitřní spory. Tehdy se odehrály boje největší (roku 1238 se střetlo téměř 3 000 mužů) a nejkrvavější (roku 1246 asi 110 obětí) pozemní bitvy v historii této ostrovní země. Zároveň se tehdy odehrála první a jediná námořní bitva, v níž obě strany zastupovali Islanďané.

Psali jsme:Lev v područí orlice aneb československá protivzdušná děla v německé armádě

Bitvy se zúčastnili zástupci dvou klanů – Sturlungar a Ásbirningar. Thord Sighvatsson, vůdce prvního klanu, dokázal na 15 lodí naverbovat 210 lidí (mimochodem, Thord byl synovcem Snorriho Sturlusona, nejznámějšího autora islandských ság). Jeho protivníkem byl vůdce Kolbeinn Arnórsson, který povolal 470 bojovníků a flotilu 20 lodí. V červnu 1244 se protivníci setkali v zátoce Húnaflói (na severozápadě Islandu). Předtím však naplnili své lodě... kameny. Ano, ano, jak se střet blížil, Islanďané se začali cvičit v házení kamenů, protože kámen tam byl tehdy nejdostupnější vrhací zbraní. Byli i tací, kteří stříleli z luku nebo házeli oštěpy, ale bylo jich jen pár. Takže 80-90 lidí bylo doslova ukamenováno. Sturlungové byli přesnější, a tedy i efektivnější, ale početní převaha Ásbirningů jim nedovolila rozvinout jejich výhodu. Nakonec museli Sturlungové uprchnout, ale Kolbeinn své soky nedokázal vystopovat a všeobecně se věřilo, že v bitvě zemřeli. Kolbeinn pak řádil kolem Strandiru a zajal nebo zničil všechny lodě a čluny, které našel. Ztráty byly vážné. Pro srovnání: za celou tuto éru (1220-1264) zahynulo v bitvách 350-400 Islanďanů.

Ve 13. století se islandští náčelníci podrobili norské nadvládě, v roce 1397 se Island společně s Norskem dostal pod nadvládu Dánska a poté následovalo dlouhé období hospodářského úpadku. Až v roce 1874 byla dosažena autonomie.

Zdroj: britannica